Triumf socialistů také není moc velký: ta třetí vláda je pořád ta první - s retušemi.
Jedna retuš je ale zásadní. Paroubek řekl hlasitě, v co ČSSD věří: větší nebezpečí než komunisti je ODS.
Vášnivější povahy se kolem sletu komunistů sběhnou: budou protestovat. To světové komunisty potěší: zájem o ně je. Zájem však mají nejen demonstranti, ale i novopečený předseda vlády.
Jak se asi sestavují naše vlády? S Frantou jsem už mluvil, říká státník, Franta ovšem říká, ještě mi nevolali. Pepík asi nechce, zeptáme se ho. Janka vyhodí a vezmou zas zpět. Sestavování vlád - po hodinách, vteřinách, po telefonu, kdo s kým mluví teď či za půl hodiny - připomíná smlouvání školního výletu.
Člověk by čekal koncepci, dlouhou přípravu k nejvyšší státní funkci, sbor poradců za zadkem, léta dřiny a slz. Pak po tuhém volebním boji přijde úspěch: připravení realizují program, s kterým vyhráli volby. Ale není to tak. My máme ekonomiku Jahna nebo opačnou Emmerové - podle telefonátů. Teď tuto, večer druhou. Vláda vzniká jako vteřinový střet.
Paroubek se nebojí komunistů. Nedivte se mu. Vyplivl ho politický okamžik, tak plive i on sám. Komunisti sem, tam, Stalin už není, Gottwald umřel. Zato mají hlasy.
Paroubek má pravdu - hlasy platí, proč je nebrat. A navíc - komunisti nejsou odlišní, cizí, nejsou to nepřátelé, nepřítelem je ODS. V tom se Paroubek nemýlí. Platí hlasy a blízkost lidská i programová. Kdo toto sbližování ČSSD a KSČM nevidí, je slepý.
ČSSD šla touto cestou už dvakrát: pokaždé se před úpadkem posilovala silou komunistů. S podobnými argumenty reálpolitiky jako Paroubek. Možná je dnes jediným obsahem politiky ČSSD být komunistou.
Sociální demokracii - kdo ji dnes chce? Nedivme se Paroubkovi. Vznikl náhodou, nečekaným výlovem ve vodách, kde nic není. Mluví tedy, jak myslí, jak chce. Problém nemá. Problém bude mít jen policie. Zasáhne proti sletu komunistů, jako zasahuje proti nacistům?
