Přitom podobné neformální kontakty probíhaly už v minulosti (a nejen mezi ČSSD a komunisty), novum je jen to, že teď jsou docela veřejné a Paroubek se jimi chlubí jako projevem pragmatismu.
Komunisté reagují pozitivně a vysílají vstřícné signály: podle Grebeníčkových slov budou s ČSSD rádi spolupracovat na "skutečně levicové koncepci vládnutí".
Od ČSSD jde jen o dílčí krok na cestě dávno nastoupené, a navíc: představa o další integraci KSČM je do jisté míry optický klam. Ve skutečnosti komunisté a komunismus nebyli z české společnosti nikdy dezintegrováni.
První polistopadová garnitura sdružovala intelektuály, kteří si politiku představovali jako Hurvínek válku, bývalé komunistické aparátčíky, kteří se třásli na to, až je normalizační garnitura u vědomí náhlé slabosti zase pustí k lizu, a konečně lidi, kteří ani neměli zájem se politicky angažovat.
Tato pestrá společnost si záhy přitáhla komunistické aparátčíky typu Mariána Čalfy a přijala KSČM jako partnera pro politickou transformaci. Jistě nešlo o nějaké spiknutí: heslo "nejsme jako oni" bylo myšleno upřímně. Jen bylo třeba ho doplnit o další: "bez nich to neumíme". Což platí i pro všechny další garnitury. Představa, že komunisté zůstanou formálně normální povolenou stranou, ale zároveň s nimi ostatní strany nebudou komunikovat, byla od počátku odsouzena ke krachu.
Václav Klaus se chtěl odrazit od toho, co u Havla jistým právem pokládal za plané moralizování. Do nejvyšších pater podnikání a do funkcí na pomezí podnikání a politiky se dostali bývalí komunističtí manažeři. Ovšem byli to jediní lidé, kteří měli za posledních 40 let z této oblasti zkušenosti. Ale zároveň museli být komunistickou ideologií ovlivněni.
Zemanova garnitura pak přivedla lidi ze spodních pater společnosti, na něž se při prvotní akumulaci politického kapitálu nedostalo. Ani ona se neobešla bez činné pomoci komunistických byrokratů (Miroslav Šlouf).
Dá se právem namítnout, že komunistická minulost člověka nepoznamenává navždy, každý se může polepšit. Tato infiltrace je jen odvozený problém. Podstatně ji usnadnilo to, že u nás vůbec neexistovaly dva oddělené tábory, "demokraté" a "nekomunisté" na jedné a "komunisté" na druhé straně.
Komunistické ideje jsou organickou součástí ideologie, kterou spontánně sdílejí široké vrstvy české veřejnosti: rovnostářství a šovinismus (nejprve jen protiněmecký, pak obecně protizápadní a protiamerický), šovinismus nejedlovského ražení s mocným panslavistickým přídechem, který nás v letech 1945-48 provázel při sešupu do ruského komunistického impéria.
Tento šovinismus se docela spontánně projevil i v nedávné anketě o největšího Čecha. Není žádnou náhodou, že zakladatelé naší moderní demokratické politiky Palacký a Havlíček se vůbec nedostali do první desítky (Havlíček skončil třicátý čtvrtý!) a Masaryk proplul jen v pitvorné mahlerovské karikatuře.
Neuvědomělý komunismus je součástí ideové výbavy českého člověka. Není divu: vždyť v institucích, jež ji mohou významně ovlivnit, na vysokých školách humanistického směru a ve vědeckých institucích, se po převratu významně prosadili jednak někdejší komunističtí učitelé z "vokovické Sorbonny", jednak ochotní přisluhovači normalizačního režimu.
Za těchto okolností by byl zákaz KSČM neúčinný. Představa, že by přejmenování a verbální distance od minulosti tuto stranu nějak změnily, je dětinská. Komunisté to rádi udělají, až se to bude hodit. To bude už brzy. Komunismus prorůstá jako rakovinné bujení celou společnost. Její dekomunizace se nepovedla a už se asi nepovede.
