Devadesát procent Španělů a Italů je proti invazi do Iráku.
Zmáčkněme ale ten knoflík s nápisem před rok 1989. Co uvidíme: všemocné zlé starce. Sebemrskačství při psaní životopisů a takzvaných volbách. Lži a předstírání.
Oprýskané fasády, špatná auta, ostnaté dráty, kádrové komise, tesilová saka, igelitové tašky s nápisem Adidas jako vzácnost, veksláky, fronty u zadních vchodů řeznictví, Ženu za pultem, Majora Zemana, hesla: Sovětský svaz mírová hráz. Vážně se sem chce někdo vrátit?
Názor dvaceti procent lidí nelze odbýt jen tím, že je to české remcání. Vždyť oni neříkají, že v tomto státě to jde od deseti k pěti. Říkají, že za Jakeše se žilo líp než za Klause, v ruské kolonii líp než v samostatném státě, v polootroctví líp než ve svobodě.
Nabízí se odpověď: jsou to staré struktury, pohrobci komunistů. Nebo naopak: naši politici jsou natolik neschopní a zkorumpovaní, že se od nich lidé odvracejí - třeba k samému čertu.
Na obou vysvětleních určitě něco je, jsou však laciná. Průzkum prostě říká, každému pátému (převažují mezi nimi starší) se zde žije úplně špatně. Jinak by nevolali po návratu útlaku a chudoby, jaké jsou už dnes nepředstavitelné.
Možná je to tak, že život za kapitalismu se zdá těmto lidem nejistý a složitý. Převrat před patnácti lety každého donutil zásadně změnit pohled na život a na svět, celý styl existence. Pro někoho to může být tvrdé a těžké.
Každý pátý! Jak obrovský prostor pro nekomunistické politiky, aby tyto lidi přesvědčili o jejich omylu a dali jim perspektivu.
