Jaké postupy ještě bude Ministerstvo zdravotnictví tolerovat?

"Nemocnice XY najala filipínského šamana a zahájila "operace bez použití skalpelu" u dětí, které onemocněly rakovinou. První výsledky jsou velmi slibné. Ministerstvo Zdravotnictví ústy svého mluvčího sdělilo, že nebude podnikat žádné kroky, dokud se některý pacient neozve, že byl poškozen...." Tuto zprávu si pravděpodobně přečteme zanedlouho v novinách, pokud jmenované ministerstvo bude tiše souhlasit s rutinním použitím metod jako je devitalizace (t.č. ve Vrchlabské nemocnici). Zdá se Vám tento předpoklad přitažený za vlasy? Mně ne, obě metody totiž mají jedno společné - nejsou uznány jako legitimní (lege artis). Argument, že pacienti s uvedenou metodou léčby souhlasí na vlastní riziko je absolutně nedostatečný.

Nemocný laik se rozhoduje o další léčbě na základě informací, které mu obvykle poskytne ošetřující lékař. Současná úroveň vědomostí v medicíně je shrnuta do postupů "lege artis", kdy např. dva různé postupy mohou mít srovnatelné výsledky nebo jiné výhody a nevýhody. Jde však o metody vyzkoušené, prozkoumané a schválené týmy odborníků na danou oblast, obvykle na úrovni celé Evropy nebo celého světa. Na tomto předpokladu je založena důvěra nemocného laika v ošetřujícího lékaře. Bude-li lékař mít dostatečně dobré přesvědčovací schopnosti, přemluví nemocného třeba k pravidelnému pití kozí moči. K zabránění takových situací existuje řada stupňů obrany pacienta - lékařova čest a Hippokratova přísaha, lékařská komora, dále ministerstvo zdravotnictví a další státní instituce. Tyto instituce, např. Státní ústav pro kontrolu léčiv, velmi pečlivě dozorují nejen všechny nové léky, ale i léky s již schválenou chemickou látkou, dodávané nově jiným výrobcem, atd. Jakýkoli nový lék nebo postup má několik schvalovacích fází, od tkáňových kultur, přes pokusy na zvířatech až po skupiny dobrovolníků a větší soubory nemocných. Tento postup je poměrně zdlouhavý a může se zdát nespravedlivý - když máme např. nový lék, který snižuje riziko infarktu myokardu a nemocný, který není ve vybrané studované skupině nemůže být tímto lékem léčen. Je však třeba mít na paměti, že teprve ve skupině několika tisíc sledovaných nemocných se může ukázat, že onen lék např. podstatně zvyšuje riziko nádorových onemocnění.
Devitalizace touto procedurou neprošla. Jistě jde o metodu, která vypadá slibně, ale takových metod je hodně. To co ji odlišuje od ostatních je skutečnost, že byla vymyšlena u nás a především, že prodělala obrovskou mediální propagaci. Kolik jiných, prověřených metod se do novin vůbec nedostane! Nemysleme si, že onkologicky nemocný nemá co ztratit. Každá operace je spojena s rizikem anestezie, riziky operace samotné, s následnými bolestmi, hnisavými komplikacemi atd. Vždy je alespoň nějaká naděje, že se podaří postup nádorového onemocnění zastavit již dostupnými a ověřenými metodami, nebo dokonce, že dojde ke spontánnímu uzdravení.
Povinností Ministerstva Zdravotnictví je mj. bdít nad tím, aby byly v medicíně používány správné postupy. Zdá se, že v kauze "devitalizace" ministerstvo naprosto selhává. Co se týče nemocnice ve Vrchlabí a jejího ředitele, domnívám se, že existují i jiné možnosti, jak se zviditelnit. Bohužel, metodu devitalizace dopředu tlačí také pan Olejár, šéf obskurního Svazu pacientů. Přitom nemocní především by měli mít zájem na tom, aby byli správně léčeni. Všechny tyto tlaky na devitalizaci mohou této metodě, pokud je skutečně přínosná, jen ublížit.