Nešťastníkovi se do toho ani trochu nechce. "Zvoní se přece jen tehdy, když to sám vzdávám," namítá. "Ne. Zvoní se vždy, když tu někdo končí," odvětí nadporučík Pavel H.
Polním táborem se tedy rozléhá hlas zvonu, na němž je vyryta pro každého "zvoníka" dost pokořující věta: "Projdou jen ti nejlepší."
Sebevědomí mladíka je v tu chvíli na nule. Podává ruku šťastnějším adeptům a rychle si mlčky balí věci. Zklamání je moc velké. Sen o službě ve speciálních silách, které už dvakrát "lovily" gerilové oddíly talibanců v horách Afghánistánu, se rozplynul v několika vteřinách.
Mé jméno je třicet čtyři
"Chce to někdo dobrovolně vzdát? Možná na to už nemáte. Není ostuda si to přiznat. Můžete se okamžitě převléct do čistého, konečně se pořádně najíst a máme tu i skvělou kávu," láká zbývající šestici nadporučík. Šestice odmítá, a tím souhlasí s dalším "mukami".
Nadporučík je zkoumavě pozoruje a pak vybafne: "Jak se cítíte?" A oni mu odpovídají křikem: "Báječně, pane instruktore!" Důstojník ani jinou odpověď neočekává. Kdyby však věděli, co bude vzápětí následovat, možná by někteří muži změnili názor.
"A nemyslíte, že právě nejistota z toho, co vás čeká, vědomí, že nejste pánem situace, v níž se nacházíte, může vyvolávat silný stres?" ptá se psycholog poručík Radek P. Asi má pravdu, protože očíslovaní adepti se představeným popleteně hlásí jako agenti. Další pak při pochodu se zátěží desítek kilogramů psychologovi oznámil: "Mé jméno je třicet čtyři."
To číslo má po celou dobu výběrového řízení na hrudi a celou tu dobu není ničím jiným než číslem. I s tím se ne každý lehce vyrovnává, stejně jako s faktem, že každé přeřeknutí je trestáno kliky, které mužům ubírají tolik potřebné síly.
Muži vyrážejí na několikakilometrový běh. A aby to neměli jednoduché, tak jsou k sobě připoutáni rukama.
"Prosím, pane instruktore, já musím na toaletu," žádá najednou jeden z mužů.
"Vždyť jsem se na to před chvílí ptal. Teď už je pozdě, musíte si k tomu vzít ‚svědky‘," odpovídá nadporučík.
Trojice tedy běží k záchodům a dva vojáci zapomětlivého kamaráda proklínají: "Ještě že tě, do prčic, nemáme připoutaného mezi sebou! To by byl zážitek!"
Vždy, když se testovaným mužům zdá, že už to nemůže být horší, přijdou ještě krušnější okamžiky. Když po hodinovém běhu dorazí spoutání k jakémusi podzemnímu bludišti, dozvídají se, že vlastně prchají ze zajateckého tábora a jejich kamarád s posledním nábojem v kapse byl cestou těžce zraněn.
"Jediné, co víte, je to, že se za žádnou cenu nechcete vrátit zpět do zajetí. Kamaráda musíte najít – ať je v jakémkoliv stavu. A ten náboj použijte ke své obraně či zkrácení jeho trápení. Vyberte si správnou cestu a vyražte. Jen se v tom podzemí neztraťte – neradi bychom vás odtamtud tahali," vysvětluje psycholog speciálních sil.
Co se dělo v podzemí, to si vojáci přáli utajit. Důvod? "Všechna úskalí testů nelze zveřejnit, abychom nezvýhodnili další adepty. Letos totiž plánujeme ještě jedno výběrové řízení," vysvětlil velitel speciálních sil Milan Kovanda.
Když však jeden z adeptů opustil bludiště, pozvracel se. "Jak se cítíte?! Jestli vás to tak vzalo, tak to vzdejte. Na vaše slabošství mohou kamarádi v reálné situaci doplatit životem," zařval na něj nadporučík. "Je mi báječně, pane instruktore! Ani to nemůže být lepší."
Jenomže to bylo ještě horší. Spoutaní muži dostali pokyn přemístit obrovské břemeno horským terénem. Prší a je jen něco málo nad nulou, avšak ze sténajících a ke konci už i potácejících se vojáků stoupá pára.
Náhlá smrt
Dalšího vojáka čeká zvonění. Nad jeho síly byl desítky kilometrů dlouhý noční pochod v neznámém terénu, kdy byl odkázán jen na sebe. Použití radiostanice se rovná vyřazení. A zrovna tak nabídka instruktorů, kteří – popíjejíce vonící kávu – nabídli při předcházejících testech v dubnu z vyhřátého džípu promočenému vojákovi šálek na povzbuzení.
"Zůstane to jen mezi námi. Ať to neodstonáte," ujistil vyčerpaného adepta přátelsky instruktor. Adept si lačně lokl a v tu chvíli i skončil.
Jací lidé se vůbec hlásí k jednotce, která se opět připravuje na misi do Afghánistánu? Jsou to dobrodruzi, jimž nezáleží na životě?
Psycholog Radek P. říká, že dobrodružství v tom hraje jen dílčí roli. K takové cestě je prý hlavně nutná schopnost snášet dlouhodobě fyzické a psychické strádání. A možná i něco, co se dnes nenosí: vlastenectví a hrdost na tradice "firmy", v níž pracujete.
