Irák

Myslím, že nikdo z nás nemůže říci, že jeho "nepřítel" jsou občané Ameriky, či Iráku. Myslím, že lidé se snaží pouze nemít rádi činy Bushe, či Husajna a nedokáží se na tuto myšlenku soustředit. Pokud by se drželi tematu zjistili by, že obrana lidského života začíná úplně na jiném místě.

A to tam, kde existují režimy, které utlačují  lidská práva, tam, kde mizí celé rodiny, které nesouhlasí s diktátorem, tam, kde jsou lidé mučeni a zavíráni za fingované zločiny. Žádný z řad  demonstrujících nemá dostatek odvahy si přiznat, že nemůže nic jiného dělat, než se na jejich utrpení dívat v TV, nebo v lepším případě může na obranu obyčejných občanů mávat vlajkou před velvyslanectvím diktátora. To, že by se aktivně postavili na stranu  utlačovaných a  přímo se v té které zemi za ně bojovali, je ani nenapadne z důvodů všem známým (byli by odstraněni). Protestovat pěkně v bezpečí a proti tomu, kdo s tím něco chce udělat. Tak si člověk žijící v demokracii představuje obranu jiného člověka, který žije (nebo živoří) v zemi, kde vládně diktátor.   
Přiznávám tedy, že paradoxně držím palce Iráku, aby spojenci tuto válku vyhráli. Můj názor vychází z toho, že sami jsme šanci odstranit komunismus od roku 1948-1989  nedostali. A nenalhávejme si! To, že nám rok 1989 svobodu přinesl, bylo pouze věcí politických domluv uvnitř i vně našeho státu, žádné naše hrdinství.   
Názor na to, proč  Iráčané nadšeně nevítají své osvoboditele a nebojují bok po boku se spojenci (či  okupanty ?) si lze vytvořit až to vše skončí. V době totality se těžko odporuje, a tudíž těžko souhlasí s někým jiným než s diktátorem. A to že totalita v Iráku prokazatelně je a nějakou dobu ještě potrvá, než lidé začnou důvěřovat, nikdo, kromě samotného diktátora, nemůže popřít.
V této chvíli je pro mne důležité vědět, že Iráčané dostanou šanci si uspořádat svůj stát po svém. Přeji jim štěstí.