Zatímco běžný Číňan, pokud ho kvůli olympijským stavbám někam nevystěhovali, může na hry ve své zemi cítit hrdost, od šikanovaných Tibeťanů lze něco takového těžko očekávat. A co lze očekávat od nás? Máme se podílet na obrovském divadle, které pozvedne prestiž režimu porušujícího lidská práva?
To záleží na tom, za co olympiádu pokládáme. Pokud ji budeme brát realisticky, totiž jako jednu z forem globálního byznysu, herní pole farmaceutických firem a velkolepý zájezd pro nesčetně světových politiků, tak by nám to mohlo být jedno.
Ale vezměme olympijské šéfy za slovo a předstírejme, že máme společné ideály.
Ve sportu by měl – aspoň teoreticky – vyhrát ten lepší. Doping a podvod nejsou povoleny. Režimy, jako je ten čínský, jsou však dost nesportovní. O místě na slunci tam nerozhoduje kvalita, ale moc. Volná soutěž osobností v politice a soupeření myšlenek před zraky veřejnosti se nepřipouštějí.
Dovede si někdo představit hry, kde je předem rozhodnuto o vítězi? A soupeři jsou zavřeni či zmrzačeni? Co ve sportu nelze, aspoň otevřeně, je v autoritativních režimech součástí všedního dne.
Škoda, že jim ten ohýnek v Řecku nezhasl.
