BusinessWeek tenkrát pořádal anketu mezi manažery na téma "co byste dělali, kdybyste byli v kůži šéfa General Motors". Jedna odpověď mě zaujala:
"Nic. Protože za žádných okolností bych tuto firmu nechtěl řídit. Má to spočítané, bankrot je jen otázka času."
Odkud se vzal tento neamerický fatalismus? Čísla – pouhá čísla. Bankrot GM byl předvídatelný na bázi suchého účetnictví a pojistné matematiky. Již začátkem 90. let se v odborných kruzích vědělo, že situace největší americké automobilky je dlouhodobě beznadějná.
Důvod? V 50. letech uzavřelo vedení automobilky s odbory smlouvu. Odbory přistoupily na relativně pomalý růst mezd výměnou za velkorysé penzijní a zdravotní zabezpečení. Manažerům se to tehdy zdálo výhodné: firma získala krátkodobou výhodu výměnou za vysoké budoucí závazky. Ty však nabudou na váze až bůhví kdy, třeba za padesát let...
V roce 1959 to tehdejším manažerům připadalo jako nekonečno. Ale uplynulo padesát let, a GM skutečně krachuje. Krachuje kvůli velkorysé sociální politice. Příčinou není technické zaostávání Ameriky, ale vysoké náklady.
Ty jsou způsobeny faktem, že každá americká automobilka má do svého účetnictví integrovaný průběžný zdravotní a penzijní systém, který je jen z malé zčásti kryt rezervami. Každý automobil vyrobený General Motors je v důsledku těchto nákladů dražší o 1 500 dolarů. S takto těžkou koulí na noze nelze utéci japonské a evropské konkurenci.
Cituji jeden článek z července 2005, kdy již bylo mezi odbornou veřejností zřejmé, že GM to má "za pár":
"Čtenář snadno nahlédne, jak silná je podobnost podnikových penzijních plánů a průběžného penzijního systému. (...) V současnosti má finanční problémy například automobilový kolos General Motors. Již v roce 2003 měl podnikový penzijní plán GM deficit ve výši 25 miliard dolarů, a musel proto vydat dluhopisy v celkové hodnotě 17,6 miliardy dolarů. Analogicky, vlády s deficitními rozpočty jsou nuceny emitovat stále více a více dluhopisů. Také v tomto ohledu jde o podobnost více než jen náhodnou. Laikové často hovoří o údajné krizi penzijních fondů v USA. Ve skutečnosti americké penzijní plány krachují především proto, že princip jejich fungování je až příliš blízký průběžnému systému."
České veřejnosti se předkládá k věření, že průběžný penzijní systém je stabilní. Že rostoucí dluh státu není problém. Že sociální stát zde bude navěky. Kdepak, nebude. Česká republika skončí jednou stejně jako General Motors: její výrobky nebudou konkurenceschopné kvůli vysokým sociálním nákladům. Produktivita a inovace nejsou řešení, protože zbytek světa bude rovněž inovovat a zvyšovat produktivitu.
Ekonomové neumějí dobře předpovídat; účetní a pojistní matematici však ano. A podobně jako byl dobře předvídatelný bankrot GM, podobně spolehlivě lze předpovědět i bankrot českého sociálního státu. Čísla, suchá čísla.
Nějakou dobu bude možné oddalovat konec sociálního státu emisemi dluhopisů. Ostatně se tak již děje. Ale dluhopisy jsou jen odklad nutného konce. Řešení nenabízí žádná velká politická strana.
Český penzijní a zdravotní systém se nevyhnutelně dostane do neřešitelných problémů někdy na přelomu 30. a 40. let tohoto století. Je to matematicky jisté, stejně jako začátkem 90. let bylo jisté, že GM to má spočítáno.
Ano, dnešním politikům to může připadat jako nekonečno. Ale dnešní studenti zaplatí krátkozrakost, sobectví a hloupost dnešních politiků z vlastní kapsy. A to je důvod, proč by se měli o politiku velmi intenzivně zajímat. A nebát se dát najevo své názory. Třeba i velmi ostře.
