Jistě mnozí podotknou, že Havel byl prominentním disidentem. Pak se lze jen zeptat, proč se prominentními disidenty nestali taky, když to údajně byla tak zábavná a lukrativní záležitost.
V sedmdesátých a osmdesátých letech to však nevypadalo, že by se podpis Charty 77 někdy stal katapultem k moci. Pouze vizionáře by napadlo, že jednou "milionářskému synkovi" vrátí palác Lucerna, o cestě k prezidentství ani nemluvě.
Být v opozici vůči režimu, když vůbec není jasné, jak to dopadne, není žádný med. Pokud se komunisté rozhodli, že na akci nepřijdou, dobře dělají. Komunistická strana zakázala Havlovy hry, nechala jejich autora zavřít a jeho přátele vyhnala do exilu. Ať komunisté zůstanou, kde jsou.
Problematičtější je otázka, zda Havel neměl být oceněn s dalšími občany na Hradě, za přítomnosti prezidenta. Bylo by to dvojnásobně velké gesto. Být "občanem mezi občany" by najednou získalo punc vznešenosti.
Kdyby současný prezident předal vyznamenání předchůdci, svět by uviděl, že nejsme periferií civilizace, kde se odcházející veličiny rovnou věší nebo vyhánějí do pustiny. dyž Lech Walesa nepřišel na inauguraci Kwasniewského, byla to skvrna na kráse.
Pokud je nesoulad mezi hradním a sněmovním diářem jen běžným klukovským naschválem, můžeme o aktérech říci, že se také "vyznamenali". Touha českého občana, aby konečně uzřel u mocných aspoň stopy nadhledu a velkomyslnosti, zůstává neuspokojena.
