Moc si nenaběhl , jen prezentuje svoji neznalost, neodbornost a domněnky. V této diskuzi se ukazuje nemoc dnešní doby - čím méně o tématu víš , tím více se musíš k tomu vyjadřovat a dávat své parozumy a domněnky . Dříve tím trpěli hlavně důchodci , které nikdo nechtěl poslouchat a to třeba proto , že prostě byli hloupý a omezení , dnes se to, bohužel, týká i mladších. Ta první osoba nebyla myšlena přímo na Vás.

Pokrok a diagnostiku nezastavíš, dřív bylo dítě chytré nebo pomalejší, dnes jsou všechny chytré jen mají některé poruchy chování. Dřív bylo dítko pilné či lenivé, dnes jsou pilní všichni, bohužel někteří trpí prokrastinací.

Největší průšvih inkluze je to, že děti s poruchami nemají šanci zažít pocit úspěchu - sebelepší individuální plán nepomůže, aby se děti (samy mezi sebou) nesrovnávaly. Včetně těch inkludovaných dětí, které vidí své spolužáky a vědí, že na ně samy nemají, i kdyby je učitelka chválila horem dolem. Vždyť to je, jako byste poslali traktor na dálnici. Bude zdržovat, všichni na něj budou naštvaní. Přitom na poli zas bude k něčemu jen ten traktor a rychlá auta se můžou jít leda vycpat. Tak proč ho nenechat dělat, co umí? Proč mu nedopřát speciální školu, malé skupiny, individuální přístup, zvlášť školené pedagogy - to v běžné škole prostě nejde a nepůjde. O tom, jaký má tohle vliv na chytré děti, na které není pro samé individuální plány čas vůbec, ani nemluvím. A pak se divíme, že jako národ hloupneme. Aby ne, když se pořád snižují nároky, aby stačili úplně všichni.

Tak jest. Doplatí na to všichni, ale nejvíc ti inkludovaní. Ze speciálky měli šanci se vyučit a leckdy i udělat maturitu. Na ZŠ jsou za outsidery a často i terčem posměchu od spolužáků.

Vždycky je to o vůli rodičů s dítětem pracovat a věnovat se mu. Souhlasím i s názorem, že svůj podíl na tom má i zvyšující se věk rodičů. Mladší rodič má prostě více sil a řekl bych, že i větší míru porozumění. S dcerou (narodila se mi ve 24 letech) jsem se musel celých devět let základní školy prakticky denně učit a povzbuzovat ji, když po celovečerním trápení donesla druhý den čtyřku. A přece vystudovala střední školu s maturitou, kterou si sama vybrala. Zvládla angličtinu na FCE i vysokou školu. Při její promoci jsem si vzpomněl, jak mi říkávali, to víte pane, žádný genius to nebude. Dneska jsem na ni pyšný, jak jim o slovy Spectabilis "něco dokázala"

Zásadním problémem je selhávání rodin rostoucí věkový průměr rodičů. Spousta třicátníků, pětatřicátníků si vytvořila celkem vysoký životní standard, ze kterého nejsou ochotni slevovat a když už sleví, tak jenom na životní úrovni. Že by měli věnovat dětem kromě peněz v první řadě čas a vlastní energii, se dnes nosí stále méně a tohle jsou důsledky.

K tomu připočítejme snahu eráru vychovávat u nás nesvéprávné jedince, kteří si neumí přečíst složení potravin, úvěrovou smlouvu či podmínky vedení bankovního účtu, protože přece stát je ochrání a máme krásný obrázek lidí, kteří očekávají, že jejich problémy s dětmi vyřeší škola. A když se to škole nepovede, zajdou aspoň do poradny pro papír, aby dítko aspoň nepropadalo.

Určitě na to mají vliv i technologie, jsou to projevy digitální demence - je o tom i kniha, kde jsou odkazy na výzkumy... a další je jistě nejistota a rozvrat v rodinách, co psychiku dítěte ovlivňuje. A učitelé toho opravdu moc dělat nemůžou, když mají 30 dětí ve třídě, nemůžou zohledňovat neustále některé děti s poruchou - zažila jsem třídu s 10 dětma a 2 byly hyper- ADHD- něco, a i tak měly učitelka a asistentka co dělat, aby nebyla celá výuka rozstřílená - takže menší třídní kolektivy, asistenti pedagoga, individuální plány, to je budoucnost našeho školství, lepší už to totiž nebude, je to trend v celé tzv. vyspělé civilizaci. A ti, kdo dávají už nemluvňatům na hraní mobily a tablety do ruky, si můžou "gratulovat", že k tomu významnou měrou přispívají. Můj známý dostal v dětství doporučení k psychiatrovi, že se prý ve škole nesoustředí - maminka ho nedala, vydržela to s ním, věnovala se mu ze všech sil - a dnes je to úžasný chlap, se spoustou zájmů a znalostí. Dnes by takové dítě bylo označeno jako ADHD. To jen pro povzbuzení rodičům, kteří mají dítě s "poruchou" - jednou se vaše úsilí vyplatí, vydržte a nenechte vaše děti značkovat!

Facka v pravou chvíli dokáže víc než hodinové kecání na třídní schůzce.A ono to fungovalo.

aaaa, další lékař

Celé je to rodičích a jejich výchově-nevýchově od prvních dní života dítěte.Jak si dítě rodič vychová,takové ho má.Proutek se ohýbá za mlada,když začne dřevnatět už si roste po svém.A hlavně,ze všeho se dělá přílišná věda.Osvědčené metody výchovy válcují novodobé experimenty končící různými "poruchami" chování dětí.Děti vyrůstají bez vymezování hranic,mnohdy děti spíše řídí své rodiče.Mají pocit a vlastně vžitou jistotu,že mohou vše,cokoliv a kdykoliv.

Atestace z klinické psychologie?