Je s podivem, že se tím stále zabýváme: řešit důsledky komunistického bezpráví třiadvacet let po pádu tohoto režimu se zdá už trochu pošetilé. Možná je to víc než pozdě, ale podívejme se na to opačně.
Napadlo by vás tehdy, v době, kdy se komunistický režim hroutil, že třiadvacet let poté se bude vášnivě diskutovat o nápravě komunistických křivd? Že hodiny a hodiny stráví na první pohled rozumní politikové věcnými, či mnohem častěji zcela nesmyslnými debatami o církevních restitucích? Že odbojáři (tedy jejich chatrné zbytky) se budou domáhat uznání třetího odboje a čekat, zda osvědčení o účasti na boji proti režimu dostanou aspoň o chvíli dřív, než se odeberou na pravdu boží?
Snad nečekáme, až všichni zemřou
Možná někdo připomene, že je to starý český zvyk řešit problémy za pět minut dvanáct. Že je to neschopnost stavět se čelem k obtížím a předvídat je. Jen ta tolik oceňovaná schopnost improvizovat nás nyní zachraňuje. Možná je to závod o zachování jakési iluze spravedlnosti. Vždyť jak by vypadalo odškodňování odbojářů, kdyby už vůbec žádní nebyli? Jak by vypadaly církevní restituce, kdyby byl tradiční církevní majetek mezitím rozkraden? Na druhé straně – nevyšlo by nás to levněji? Je to klíčová otázka v dnešní ekonomicky nesnadné době hospodářské krize.
Církevní restituce |
Samozřejmě, kdyby žádná minulost nebyla, měli bychom daleko více než dnes. Nejspíš si ani neumíme spočítat, kolik by to bylo. Že jsme na to nepřišli už dávno. Musí být zázračně levné žít bez minulosti – bez odbojářů, bez církve, bez zločinů, které je třeba odhalit, potrestat a odčinit. Bez zátěže problémů a vin, bez depresí, bez restitucí, bez vzpomínek a výčitek.
Ale především jde o ty peníze, samozřejmě. Můžeme si představit, co bychom s těmi ušetřenými miliardami mohli všechno udělat. Třeba postavit nové dálnice, domy, snad i celá města. Nebo přispívat novorozencům něčím do života. (No není to lepší než vyplácet umírající, sotva chodící odbojáře?)
Minulost bude stále tatáž
Někdo řekne: Ano toto je naše budoucnost, tou se zabývejme. Je to vůbec lepší metoda. Budoucnost totiž ovlivnit můžeme, minulost ne. Když do ní napumpujeme miliardy a vrátíme tisíce ukradených nemovitostí, pozemků i dluhů, jaký bude výsledek? Minulost bude stejná jako předtím. Stejně smutná, stejně nespravedlivá. No, nemělo by se s tím něco dělat?
Problém je, že útěk před minulostí může být asi stejně úspěšný jako útěk před smrtí. Vždy vás dostihne. Nakonec zjistíme, že jde především o to, aby úplně na závěr byly účty jakžtakž vyrovnané. Když se to povede, není to žádná sláva, ale je to dost. Nakonec i ta budoucnost je ve hře. Odbojáři, kteří si svou vlastní budoucnost pokazili v naší neslavné minulosti, si zaslouží alespoň lepší přítomnost. Když někdo něco neprávem ztratí, má právo očekávat, že se za to něčeho dočká. V krajním případě alespoň omluvy, tak to mezi slušnými lidmi chodí. Tedy mělo by.
Český šibal chce často jen brát. Někdy nepochopitelně. Pětaosmdesátiletý odbojář, který podnikl riskantní pokus o úlet za železnou oponu uneseným letadlem, se dozvídá, že jeho pokus nebyl odboj. Státní erár ušetří sto tisíc na odškodném pro něj, ale vzkazem těchto úspor bude vědomí, že útěk na Západ v době studené války byl něčím, co si uznání nezasluhuje. Po právu?
Proti restitucím vystoupili dva prezidentovi poradci, nelíbí se jim časová hranice únor 1948.
Boj mezi Západem a Východem byl do jisté míry bojem mezi dobrem a zlem, a kdo neví, co bylo správné tehdy, může mít problém to vidět dnes, kdy kontury jsou mnohem rozmazanější. Sto tisíc je velmi pochybná cena, kterou platíme za toto další rozostření vlastní minulosti.
Výzva k chudobě platí bohatým
S církevními restitucemi je to stejné. Vlastně to ani restituce nejsou. Je to dohoda, v níž se jen hraje mimo jiné o bývalé dluhy české společnosti. Ježíš řekl extrémně bohatému mladíkovi: "Jdi, prodej všechno, co máš, dej to chudým a budeš mít poklad v nebi." Je to jistě výzva, kterou leckdo může kriticky (či spíše posměšně) pronášet na adresu církevních představitelů, ale není to čestné. Napřed svůj vlastní majetek musím mít, pak mohu slyšet výzvu, abych se ho vzdal. Hamižný je ten, kdo chce něco navíc, nikoli ten, kdo chce zpět to, co bylo jeho.
Získávat politické body při hledání odpovědi na otázku, zda se mají, či nemají platit dluhy z minulosti, je nečestné dvojnásob. Zpochybňuje se tak nejen princip spravedlnosti, ale zpochybňuje se i odkaz naší historie, její smysl. Tím je mimo jiné jistě i vzkaz, že za dobro má smysl bojovat, že má smysl se brát o svá práva, bojovat o své štěstí, pečovat o svůj majetek.
Můžeme to vše zpětně zpochybnit a ušetřit. Ale bude to víc než pochybná úspora – minulost je prostě drahá a nakonec nás stejně dostihne. A pak zaplatíme ještě mnohem víc.
A pokud to bude jen v penězích, bude to ta lepší varianta.
