Znam paru ludi, keřy se narodili tu v Ostravě, zrobili školy tu v Ostravě, paru roku robili tu v Ostravě a - naraz chitli pražsku chřypku, v Ostravě scypla Lajka, hup na Manažer a valime do hlavniho města. Tam na nas čekaju s otevřenu naruču a hned nam daju šestinasobny plat, co sme měli tu, mobil a mercedes a konečně se buděme žiť jak pambuh v raju.
Taki cestovatel se potem vrati na rodnu hrudu umyt tatovi a mamě okna na vanoce, vybrakovať špajzku, potem podřystať s kamošami v knajpě a po sedmym pivu z něho naraz leze, že jak odečte životni naklady a hipoteki a podobne duperele, tak ma o chlup vic, jak měl předtym tu.
Akurat že rano se može přyspať, žadne pichački na šestu a dom se vraca večer na zpravy. Jak se zadařy a v robotě něhořy plan. Šikovna asystentka v minysukni mu raz za čas měni fotki děcek na komputeru.
Vlasni robu naštěsti eště poznava, bo ta už neroste. Po devatym pivu konečně přestava spivat a mluvi, tajak mu zobak narost. Akurat že to už mu věčinu neni moc rozumět.
Dalši zas odchod z Ostravy obeči, bo jak mu zrušili misto ve firmě, nic ine, kaj by se uchitil, tu něnašel. Chvilu se zkuša přeoryjentovať na jakehosyk ineho manažera, ale nakoněc mu nězbydě nic ine, jak se slzami v očach zbaliť kufry a kupiť se mistenku na hlavnim nadru.
Časem se uchiti a včil chodi s celu familiju brusliť misto do Komeňaku na Letnu. Eště furt mluvi tajak mu zobak narost a fandi Baniku, tuž eště by se dal považovať za Ostravaka.
Potem su tacy, co enem vypravči ve Svinově mavně zelenym praporkem, už v občance škrkaju lihovym fixem misto narozeňa a začinaju mluviť tajak moderator v radyju. V žadnym přypadku něchcu byť spojovani s tym divnym městem u polskoslovenskich hranic, nebo kaj to vlasně leži. Jak slyša slovo uhli, tvařa se tajak Kavan u Ružoveho pantera a dumaju, esli to neni to, co se bere na boleni břucha. Vitkovice, Enhačko, radnica, Banik, Stodolni, Černa luka, Kuřy rynek, halda, nic - vubec nic, ticho po pěšině, jak by im kdosyk přeoral paměť, žadna reakcyja.
Co s takimi, keřy se něchcu pamatovať, kaj hrali jako mali gizdi kulički?
Jak to zhrnu, někeřy chcu, ale je im potem smutno, někeřy musa a tež je im smutno a někeřy spichaju už aby byli pryč a su radi. Co se da robiť. Člověk je tvor stěhovavy, ale tež jak je kajsyk zvykly, nechce se mu indě. Deprem jak cosyk opustime, uvědomime se to.
Sam nevim, co bych robil, jak bych dostal jakusyk lakavu nabidku. Mam v Ostravě rodinu, partyju, robki, mista s paměťu, kere jak vidim, hned spominam, co sem tam zažil, ale na druhu stranu, co jak mě indě čeka cosyk zajimaveho? Šak to znatě - nikdy něprav nikdy.
Ale jedno vim istě. Ať už mě ten věter z Beskid odfukně kaj chce, na Ostravu nikdy nězapomenu, bo to se neda.
