Dva muži, jejichž cesty přiblížilo společné fandění zlínskému týmu v jeho boji o mistrovský hokejový titul, dnes u jednoho stolu srovnávali své cesty k úspěchu. „Hodinku jsme si povídali o tom, jak na to šel pan Baťa a jak se to odráží v tom, jak dnes hospodaříme my,“ řekl Leoš Novotný.
Na přetřes přišel i starý, ale stále živý problém: strašák stěhování výroby dál na východ. I poválečná Baťova říše se musela přizpůsobit stěhování většiny obuvnické výroby do jižní Ameriky a později Asie za lacinou pracovní sílou. Nehrozí podobný osud i babickému Hamé?
„Myslím, že tato firma má ideální předpoklady pro to, aby se její výroba udržela na Moravě, protože tady jsou také suroviny. My jsme takové štěstí neměli,“ připomenul Baťa svou poválečnou anabázi, kdy musel stěhovat obuvnické fabriky a koželužny třeba do Brazílie, kde byl dostatek hovězích kůží. Byly levné a navíc odpadly náklady na dopravu.
„I my se stejně jako náš nedostižný vzor Baťa snažíme o budování a prosazování svojí značky. Je v tom ovšem jeden zásadní rozdíl. My usilujeme o to, aby byli lidé co nejkonzervativnější a nakupovali potraviny, na které jsou zvyklí. Pan Baťa má oproti nám výhodu, že měl celý život od své ženy povoleno dívat se na krásné dívky. On totiž musel vždy inovovat, aby vyhověl právě panující módě,“ poměřil obě rozdílné metody Leoš Novotný.
Baťova firma se ovšem zabývá i jinými problémy, než jsou módní tvary nejnovějších bot.
„Můj syn právě dává dohromady skupinu lidí, kteří chystají náš průnik na čínské trhy. Už jsme tam síť obchodů měli. V roce 1929 to bylo třicet obchodů. Za války je ovšem rozbili Japonci a po ní Rusové. Teď se tam vracíme,“ řekl Tomáš Baťa.
