Jaroslav Gančarčík se začal opíjet už jako žák ostravského učiliště. Kvůli kázeňským problémům musel na škole skončit. Alkohol si pak oblíbil ještě víc a k tomu začal krást. Poprvé stál před soudem za majetkovou trestnou činnost jako sedmnáctiletý. A pak znovu a znovu.
„Hodně piju, když to mám říct na plnou hubu, chlastám, pokud jsou peníze. A ty vlastně byly pořád. Vždycky jsem něco sehnal, takže jsem chlastal v jednom kuse,“ vyprávěl.
Pokud byl střízlivý, choval se normálně. To bylo zřídka. „Neměl problém vypít dvanáct piv a k tomu tvrdý alkohol. Pod jeho vlivem byl agresivní a vulgární. Násilím si vynucoval pohlavní styk, opakovaně mě bil. Když jsem byla těhotná, kopl mě do břicha,“ líčila Gančarčíkova bývalá manželka.
V roce 1989 skončil recidivista opět ve výkonu trestu. Za krádež dostal u Okresního soudu v Karviné dvanáct měsíců nepodmíněně. Z vězení mu 4. ledna 1990 pomohla amnestie prezidenta republiky.
Když se dostal na svobodu, vrátil se k osvědčenému způsobu života. Opíjel se a na různých místech kradl, po republice jezdil vlakem. Tak se dostal 29. dubna i do Klučova na Kolínsku.
„Jel jsem ožralý vlakem, neměl jsem lístek a průvodčí měl vyhodil v nějaký vesnici. Asi jsem byl vzteklý, nebo mně zase hráblo. Díval jsem se, kde jsem, a bylo mi jasný, že se musím dostat někam zpátky, třeba zase do Prahy. Neměl jsem peníze, tak jsem šel krást,“ přiznal.
Vybral si dům s číslem popisným 158, kde žila Ivanka Kudláčková s dcerami Ivanou a Mirkou. A také s 72letou babičkou, kterou o den dřív hospitalizovali v českobrodské nemocnici.
Bodal tak, že dva nože zlomil
Ráno 30. dubna objevila zakrvácené a zčásti obnažené oběti jejich příbuzná.
„Nebylo zamčeno. Šla jsem do kuchyně, všude bylo ticho. Podívala jsem se do obývacího pokoje na gauč, kde spávala švagrová (Ivanka). Nebyla tam. Udělala jsem dva kroky do místnosti. Uviděla jsem ji ležet na koberci. Měla holé nohy roztažené od sebe, hlavu zvrácenou, kolem byla krev. Začala jsem křičet. Ohlédla jsem se na druhý gauč, protože závěs, který rozděloval místnost, byl odtažený. Tam ležela Mirka. Také měla roztažené nohy, všude krev. Řvala jsem jako pominutá,“ popisovala svědkyně.
Spěchala na národní výbor, aby přivolali telefonem Veřejnou bezpečnost. Policisté zjistili, že třetí oběť (dcera Ivana) leží na válendě. Zelenou noční košili měla vyhrnutou k hrudníku. I ona měla nohy od sebe. Všechny tři ženy byly ubodané.
Zavražděné ženy: zleva Ivanka Kudláčková (†44) a její dcery Ivana (†21) a Miroslava (†18)
Vrah použil čtyři řeznické nože, které našel v chodbě domu. O týden dřív tady měli zabíjačku a paní domu požádala řezníka, zda by jí sadu nožů na pár dní půjčil, aby maso naporcovala. Když práci dodělala, připravila nože do předsíně k vrácení. Řezník se pro ně v neděli – den před tragédií – zastavil. Paní Kudláčkovou však nezastihl, tak tam řeznickou soupravu ještě nechal.
Další ohledání místa činu ukázalo, že se vrah pokoušel dostat do domu úzkým okénkem v prvním patře. Přistavil si k němu žebřík a odtrhl venkovní síťku. Gančarčík, který měřil 186 cm a vážil skoro 90 kilo, neměl šanci tudy prolézt. Pak zjistil, že domovní dveře nejsou zamčené.
Ještě v jednu hodinu po půlnoci tady přitom muselo být všechno v pořádku. V tu dobu se totiž vracela nejmladší Mirka, doprovázel ji přítel. Byli na projížďce. Po příchodu domů šla dívka klidně spát.
„Lze předpokládat, že by tělo své matky nalezla, i to, že by pachatel, který by již musel být v domě, zaútočil dříve, než by si poškozená stihla obléci noční košili,“ dovodil soud, proč k vraždám muselo dojít až později.
Nádraží v Klučově
Opilý Gančarčík se po vysazení z vlaku potuloval po Klučově a zaregistroval taneční zábavu v místní restauraci. Ta končila ve tři ráno.
Když vlezl do domu Kudláčkových, objevil v předsíni řeznické nože. Tak se vyzbrojil. Nejmladší Mirku pak prokazatelně znásilnil. Znalci nedokázali určit, zda to učinil těsně před tím, než ji ubodal, během vraždění nebo krátce poté.
Na tělech obou sester nenašel soudní lékař žádná obranná zranění. Na odpor se stihla postavit jen jejich matka. Útočník jí pořezal předloktí. „Každou z nich několikrát bodl do hrudníku. Útok byl tak brutální, že dva nože zlomil. Chtěl se zbavit svědkyň,“ řekl státní zástupce Richard Štainc.
Gančarčík prohledal skříně. V kuchyni našli kriminalisté dva šálky s kávovým lógrem. Hrnečky byly ze sváteční soupravy, kterou ženy běžně nepoužívaly, navíc kávu zrovna v oblibě neměly. Nikdo z vyslechnutých svědků, který se u nich zastavil den před vraždou, tady „turka“ nepil.
Že by si vrah udělal dvojitou porci kávy, aby se po bestiálním masakru rychleji vzchopil? Záhada dvou šálků nebyla nikdy vysvětlena, Gančarčík ji neobjasnil. Po vraždě odjel zpátky do Prahy a hned ráno zamířil do restaurace. Peníze na útratu už zase měl.
Sperma jako stěžejní důkaz
Kriminalisté prověřili v rámci vyšetřování přes 120 vytipovaných osob, jenže bezvýsledně. Vzorek spermatu z těla Mirky Kudláčkové nechali zakonzervovat.
Dovolte odbočku. Forenzní genetika, tedy identifikace osob či stop z místa činu na základě analýzy DNA, byla tehdy ještě v plenkách. Na světě ji poprvé využila v roce 1987 britská policie, když objasňovala znásilnění a vraždu dvou patnáctiletých dívek z hrabství Leicestershire ve střední Anglii. První případ byl z listopadu 1983 (zajištěné sperma pachatele tehdy bylo zmrazeno), druhý se stal v červenci 1986.
Přelom dubna a května 1990:
|
K druhé z vražd se doznával sedmnáctiletý „problémový“ mladík Richard Buckland. Odmítal však, že má na svědomí první oběť.
Policisté byli přesvědčeni, že oba velmi podobné zločiny spáchal tentýž člověk. Obrátili se na genetika Aleka Jeffreyse (ten v osmdesátých letech objevil metodu identifikace osob pomocí profilu DNA), zda může porovnat vzorek spermatu z obou vražd se vzorkem DNA z krve obviněného Bucklanda.
Výsledek všechny překvapil. Ukázalo se, že sperma patří v obou případech stejnému vrahovi, ale mladík držený ve vazbě jím není. Nic na tom nezměnil ani opakovaný test.
Vzorek krve pak muselo britským kriminalistům odevzdat na pět tisíc mužů, kteří v oblasti, v níž se obě vraždy staly, žili nebo tam dojížděli za prací. K pachateli to ale nevedlo.
Až v září 1987 policie zjistila, že ji podvedl místní pekař Colin Pitchfork, který místo sebe poslal na test kolegu. Spolupracovník se později prořekl v hospodě u piva před přáteli a někdo z nich to policistům ohlásil.
Pekař se po zadržení k vraždám přiznal a test DNA jeho vinu potvrdil. Pitchfork dostal doživotí. Stal se prvním vrahem, kterého usvědčila genetika.
V Československu pomohla poprvé v případu vraždy z června 1990. Na dámské toaletě Pedagogické fakulty brněnské Masarykovy univerzity bylo nalezeno tělo devatenáctileté studentky Jany Krkoškové. Vrah jí zasadil 31 bodných ran, jeho sperma na místě činu nebylo.
Kriminalisty zaujal jeden z krevních stříkanců u vstupu na WC. Vypadalo to, že se pachatel pořezal a při odchodu máchl rukou tak, že mu krev z rány odstříkla na kachličky.
Během několika hodin zadrželi šestadvacetiletého Milana Lubase, který poblíž fakulty bydlel. V minulosti byl stíhaný za znásilnění nebo za útok na ženu, již nahodile sledoval a pak jí pořezal obličej břitvou.
Milan Lubas
Lubas měl poraněnou ruku. Tvrdil, že se řízl o plech. Při domovní prohlídce u něj policie našla v prádelním hrnci zakrvácené džíny. Podezřelý muž měl však stejnou krevní skupinu jako zavražděná dívka.
Kriminalisté proto požádali o pomoc docenta Vladimíra Feráka, který tehdy na bratislavské Univerzitě Komenského prováděl experimentální analýzu lidské DNA.
Po třech měsících, na konci října 1990, poslal vědec do Brna svůj posudek: krev nalezená na dámské toaletě patří Lubasovi a krev na jeho riflích patří mrtvé studentce. Vrah se policii nikdy nepřiznal. U soudu dostal 23 let vězení. V roce 1993 spáchal za mřížemi sebevraždu.
Souprava na odběr DNA
V květnu 2002 stanovil policejní prezident Jiří Kolář na základě zákonů pravidla pro provoz Národní databáze DNA. Začaly se v ní shromažďovat mimo jiné genetické vzorky podezřelých a obviněných osob, stejně jako vzorky z dosud neztotožněných stop.
O rok později se na vyšetřovatele klučovských vražd usmálo štěstí.
Shoda!
Databáze potvrdila, že sperma nalezené u zavražděné Mirky Kudláčkové patří Jaroslavu Gančarčíkovi. Jedenáctkrát trestaný muž, stíhaný v Brně v souvislosti se čtyřmi případy znásilnění, neskrýval překvapení, když ho v listopadu 2003 převezli do Prahy a tam mu vyšetřovatel oznámil, že ho viní z trojnásobné klučovské vraždy. „To ku*va není... ježišmarjá, to nemůže být pravda!“ rozčiloval se Gančarčík.
Během následujících měsíců byl opakovaně vyslýchán. Zpočátku zapíral, postupně se ale začal rozpomínat. „Průvodčí mě tam vyhodil z vlaku... pokud jsem tam byl, šel jsem tam krást... vzpomínám si na krvácející ženu... to byla ona (ukazoval na fotografii Miroslavy Kudláčkové), chrčela, bublala... pomáhal jsem to krvácení zastavit.“
„Nechápu, jak jsem dokázal zabít tři, jak bych to stihnul. Nevěřím, že bych něco takového udělal. Už jako kluk jsem nedokázal zabít ani rybu nebo kuře,“ hájil se obviněný.
U soudu v lednu 2005 odmítl vypovídat. Dlouhé vlasy si nahrnul do tváře, aby se za nimi skryl před pohledy přítomných lidí. V jednací síni žádal, aby hlavní líčení probíhalo až do závěrečných řečí bez něj. Tak ho eskorta zase odvedla.
Hrob tří zavražděných žen. Všechny zemřely 30. dubna 1990
Trestní senát dospěl k závěru, že jeho vina byla jednoznačně prokázána. „Původním úmyslem mohlo být odcizení nějakých věcí. Po vniknutí do domu pojal úmysl ukojit svůj pohlavní pud, o čemž svědčí to, že těla všech tří poškozených byla na spodní části obnažena, a nejméně na poškozené Miroslavě Kudláčkové vykonal soulož, ať se tak již stalo před její smrtí nebo po její smrti... bylo zjevné, že obžalovaný jim zasazoval rány nožem značnou silou do hrudníku... a tímto způsobem všechny tři ženy postupně na místě usmrtil... prognóza jeho resocializace je extrémně nepříznivá až vyloučená... stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je mimořádně vysoký,“ napsal do rozsudku předseda senátu Petr Franc.
Za tři vraždy 16 let
Před listopadem 1989 by Gančarčík za tři vraždy skončil na šibenici. 2. května 1990, dva dny po krveprolití v Klučově, byl však trest smrti v Československu zrušen.
Senát Krajského soudu v Praze měl v lednu 2005 k dispozici dvě právní úpravy, kterými se mohl řídit. Musel zvolit tu, která byla pro Gančarčíka příznivější. Platný zákon nabízel doživotí, ten starý (vedle již zrušené oprátky) maximálně pětadvacet let vězení. Výsledek byl jasný – druhá možnost.
„Soud dospěl k závěru, že pro obžalovaného je příznivější úprava dřívější, účinná v době spáchání trestného činu. Proto ho soud uznal vinným trestným činem vraždy podle trestního zákona účinného ke dni 30. 4. 1990,“ vysvětlil soudce Franc.
Jeho senát nezjistil žádné polehčující okolnosti, jen ty přitěžující – tragický následek, který způsobil, když vzal tři lidské životy. Nebo brutální způsob, jakým vraždil. K tíži mu bylo i to, že byl během třinácti let, které od vražd uběhly, osmkrát soudně trestán, z toho třikrát pro sexuálně motivovanou násilnou trestnou činnost. Naposledy v roce 2004, kdy dostal u brněnského soudu za sérii znásilnění deset let vězení. A ty ještě zdaleka neměl odsezené.
Soud byl odhodlán dát Gančarčíkovi pětadvacet let, jenže zároveň upozornil na to, že podle zákona musí do této cifry započítat i dosud nevykonaný předchozí trest. Z uložených deseti let za znásilnění z Brna měl Gančarčík za sebou jen patnáct měsíců. Zbývalo mu odsedět osm let a devět měsíců.
Trocha justiční matematiky: 25 let (maximální možný trest) mínus dosud nevykonaných 8 let a 9 měsíců rovná se 16 let a 3 měsíce. Přesně takový trest Gančarčík za trojnásobnou vraždu dostal. Nebyl spokojený, podal odvolání.
Zdroje:
|
A soudcům napsal: „Od samého počátku tvrdím, že jsem se trestné činnosti nedopustil. Poškozenou Miroslavu Kudláčkovou jsem znal, měl jsem s ní dobrovolný pohlavní styk a poté, co jsem z jejího domu odešel a zase se vrátil, našel jsem poškozenou smrtelně zraněnou. Z místa jsem utekl proto, že jsem měl obavy, že vina bude přičtena mně, že mi jako trestané osobě nebude nikdo věřit.“
Svým tvrzením odvolací soud nepřesvědčil. Rozsudek včetně vyměřeného trestu nabyl právní moci v červnu 2005. Na svobodu by se měl Gančarčík vrátit v roce 2030. Krajský soud v Praze však odmítl tento údaj potvrdit s tím, že spis je již v archivu.
„Jakékoliv další informace týkající se samotného výkonu trestu (den nástupu, místo výkonu, faktická délka trestu, den výstupu atd.) nespadají do povinnosti soudu poskytovat informace o průběhu trestního řízení a nepřiměřeně zasahují do práv odsouzeného,“ odpověděla iDNES.cz mluvčí soudu Hana Černá.
