Woody Allen

Woody Allen - Woody Allen ve filmu Sólokapr (2006) | foto: Bioscop

Woody Allen vzpomíná na Ingmara Bergmana: naučil mě kázni

Známý režisér Woody Allen vzpomíná na svého kolegu Ingmara Bergmana: Zatímco témata jeho děl byla bolestná, on sám dokázal být laskavý, zábavný, samý šprým a ženy ho fascinovaly.

Zpráva o Bergmanově smrti mě zastihla při natáčení v Oviedu, půvabném městečku na severu Španělska. Přímo na place mi vyřídili, co volal jeden přítel. Bergman mi kdysi řekl, že by nerad umřel za slunného dne; nebyl jsem u toho, a tak můžu jen doufat, že k tomu měl to nevýrazné počasí, v jakém si všichni režiséři tak libují.

Už jsem to kolikrát vykládal lidem, kteří si romantizují pohled na umělce a pro které je tvorba věc posvátná: umění vás vposledku nespasí. Ať z vašich rukou vyjdou jakkoli úžasná díla (a od Bergmana máme velikou nabídku skvělých filmových veleděl), neochrání vás to před osudovým zaklepáním na dveře, které vyrušilo rytíře a jeho přátele na konci Sedmé pečeti. A tak i Bergman, velký filmový básník, pěvec smrtelnosti, jednoho letního, červencového dne, nemohl víc oddalovat nevyhnutelný mat - a nejlepší filmař mé doby zesnul.

Žertovával jsem o tom, že umění je intelektuálovo katolictví, tedy toužebná víra v posmrtný život. Přežívat dál v něčím obýváku je lepší než přežívat dál v lidských srdcích a myslích, říkal jsem.

A Bergmanovy snímky rozhodně přežijí a poběží v televizích a budou se prodávat na DVD. Ale jak ho znám, je to pro něho chabá útěcha a on sám by s největší radostí vyměnil kterýkoli ze svých filmů za další rok života. Kdyby to učinil důsledně, získal by tou směnou zhruba dalších šedesát narozenin a možnost točit další filmy; pozoruhodná tvůrčí plodnost. A nepochybuji, že ten čas navíc by využil právě tak. Dělal by to, co miloval nade všechno: točil by filmy.

Dát si tu námahu
Bergmana filmování těšilo. O to, s jakou odezvou se jeho filmy setkají, se mnoho nestaral. Potěšila ho pochvala, ale jak mi jednou řekl: "Když se jim můj film nelíbí, trápí mě to... asi tak půl minuty." Nezajímal se ani o kasovní úspěchy či neúspěchy, a když mu producenti volali, jaké jsou výsledky z prvního víkendu po uvedení, šlo mu to jedním uchem tam a druhým ven. Tvrdil: "Do půlky týdne budou ty jejich šílené optimistické výhledy v troskách." Těšil se z přízně kritiky, ale v podstatě ji nepotřeboval; chtěl, aby diváci měli z jeho děl radost, ale ne že by jim to vždycky usnadňoval.

Kdykoli jste si však dali tu práci a přemýšleli o jeho dílech, stálo to za to. Tak například když jste pochopili, že ty dvě ženy ve filmu Mlčení jsou vlastně jen dva soupeřící povahové rysy jedné a téže ženy - a jinak záhadný film se před vámi jako kouzlem otevřel. Anebo vám sice docela pomůže, pokud před zhlédnutím Sedmé pečeti nebo Tváře vládnete jakýmisi znalostmi dánské filozofie, ale jeho vypravěčské nadání je tak ohromující, že dovede udržet publikum jako přibité i u tak obtížného námětu. Slýchal jsem, jak lidi o některých jeho filmech říkali: "Úplně jsem to nepochopil, ale měl jsem oči na stopkách od začátku do konce."

Co namítat géniovi?
Bergman přísahal na dramatičnost a také byl i skvělý divadelní režisér, ale jeho filmy nebyly ovlivněné pouze dramatickým uměním. Čerpal i z malířství, hudby, literatury a filozofie. Jeho dílo zkoumalo nejtajnější lidské obavy, a právě to často dodávalo jeho celuloidovým básním hloubku. Smrtelnost, láska, umění, mlčení Boží, obtížnost mezilidských vztahů, utrpení pochybností ve víře, ztroskotaná manželství, neschopnost komunikace mezi lidmi.

A přitom on sám byl laskavý, zábavný, samý šprým, trpěl nejistotou o svém obrovském nadání a ženy ho fascinovaly. Setkat se s ním, to neznamenalo náhle vstoupit do tvůrčího chrámu úžasného až děsivého, temného a skličujícího génia, který se švédským přízvukem sype složité a znepokojivé myšlenky o strašlivém lidském osudu v nehostinném světě. Vypadalo to spíš takhle: "Woody, měl jsem legrační sen. Přišel jsem na plac, že začneme natáčet, a nemohl jsem přijít na to, kam postavit kameru, a přitom vím, že mi tohle ohromně jde, a už to dělám roky. Taky míváš tyhlety úzkostné sny?" Anebo: "Myslíš, že by bylo zajímavé natočit film, kde kamera by se nehnula z místa a herci by jenom vcházeli do záběru a zase z něj vycházeli? Anebo by se mi lidi jenom vysmáli?"

Co má jeden říkat géniovi do telefonu? Ten nápad se mi moc nezamlouval, avšak je možné, že v jeho rukou by z toho bylo něco extra. Koneckonců i jazyk, za jehož pomoci jeho hrdinové propátrávají své psychologické hlubiny, musí připadat absurdní každému, kdo se učil ortodoxnějšímu pojetí filmového řemesla. Na fakultě (mě docela fofrem vyhodili z Newyorské univerzity, když jsem tam v padesátých letech studoval) se klade důraz hlavně na pohyb. Film jsou pohyblivé obrázky, dozvídají se studenti, a i kamera musí být v pohybu. A profesoři mají pravdu. Jenže Bergman namíří kameru na obličej Liv Ullmannové nebo Bibi Anderssonové a tak to nechá a kamera se ani nehne a čas utíká a utíká a dějí se podivné a ohromné věci, jaké umí jen jeho genialita. Divák je vtažen do postavy, a místo aby se nudil, je uchvácen.

Pozvání jsem nepřijal
Bergman byl přes všechny své výstřednosti a posedlost náboženstvím rozeným vypravěčem: nemohl si pomoct a byl zábavný, i když se vší silou snažil na plátno převádět myšlenky Nietzscheho nebo Kierkegaarda. Mívával jsem s ním dlouhé telefonické rozhovory. Volal z toho ostrova, kde žil. Nikdy jsem nepřijal jeho pozvání, protože jsem měl strach z cesty letadlem, a obzvlášť nerad bych kvůli obědu nebo jogurtu, jak jsem předpokládal, letěl malým letadlem na nějaký kousek země až někde u Ruska. Vždycky jsme si povídali o filmech a já ho samozřejmě většinou moc nepřerušoval, protože jsem rád naslouchal jeho názorům a myšlenkám. Promítal si různé filmy den co den a dívat se na ně jej nikdy neznudilo. Všelijaké filmy, němé i zvukové. Před spaním si pouštíval takové filmy, které nenutí přemýšlet a zbavují úzkosti. Někdy třeba bondovku.

Jako všichni velcí filmoví manýristé, třeba Fellini, Antonioni nebo Buňuel, měl i Bergman své kritiky. Ale když pomineme sem tam nějaké to šlápnutí vedle, všechny tyhle umělecké filmy našly výrazné ozvuky v myslích milionů lidí na celém světě. A co víc, snad v největší úctě chovají Bergmanovo dílo ti lidé, kteří film znají nejlépe, protože ho sami dělají - režiséři, scenáristé, herci, kameramani, střihači.

Režisér Ingmar Bergman

Naučil mě kázni
Protože jsem na něj desítky let tak nadšeně pěl ódy, po jeho smrti mi volali z řady deníků a časopisů a chtěli rozhovory nebo aspoň nějaký komentář. Jako kdybych měl co podstatného dodat k té smutné zprávě - když nepočítám to, že znovu budu prostě zdůrazňovat, jaký to byl velikán. Taky chtěli vědět, jak mě ovlivnil. Nemohl mě ovlivnit, on byl génius a já génius nejsem, a genialitě se nejde naučit a její kouzlo nemůže nikdo nikomu předat.

Když pověst Bergmana coby skvělého filmaře dorazila do uměleckých kruhů v New Yorku, byl jsem mladý pisálek-humorista a komik z nočních klubů. Může něčí dílo ovlivnit naráz Groucho Marx i Ingmar Bergman? Ale přinejmenším jednu věc jsem od něj převzal. Ta věc nemá co do činění s genialitou, ba ani s talentem; každý se ji může naučit a dál ji rozvíjet. Mluvím o tom, čemu se často a velmi nepřesně říká pracovní morálka, ale ve skutečnosti je to obyčejná kázeň.

Díky jeho příkladu jsem se naučil odvádět co nejlepší práci, jaké jsem v daném okamžiku schopen, nikdy se nepoddávat pošetilému světu trháků a propadáků, nesmiřovat se s pompézní společenskou rolí režiséra, ale zato filmovat a filmovat - a pak zas hurá na další film. Bergman za svůj život stihl natočit zhruba šedesát snímků, já zatím osmatřicet. Takže pokud se nedokážu na jeho úroveň povznést kvalitou, možná bych se mu mohl přiblížit kvantitou.

© The New York Times Syndicate


Video