Znamená to, že teď už v této arabské zemi půjde všechno jako "po másle"?
Že Američané a jejich spojenci budou moci Irák opustit dříve, než sami předpokládali? Nejspíš ne.
A to přesto, že s průběhem iráckého hlasování bude americký prezident George Bush, hlavní "propagátor" demokratizace Iráku, jistě vrchovatě spokojen.
Není tajemství, že Američané by Iráku rádi dali sbohem co nejdříve. Otázka, zda úspěch voleb jejich odchod urychlí, se však nyní zdá poněkud předčasná. Zahájený politický proces v Iráku je totiž příliš křehký a všechno se lehce může zvrtnout.
Navíc nikdo netuší, zda jednotlivé irácké frakce teď dají skutečně přednost dialogu. Irácký ministr vnitra Faláh Hasan Nagíb sice v euforii uvedl, že podle jeho názoru nebudou za osmnáct měsíců v Iráku potřeba žádné zahraniční síly, ale kdo ví...
Půjde-li všechno dobře a podaří se beze zbytku naplnit nynější odvážný scénář cesty k irácké demokracii, měla by se nová stálá vláda ujmout svého mandátu na konci roku 2005. Irák tak nabude plné suverenity.
A toto datum je zároveň asi nejranější možností odchodu americké armády. Koresponduje to s nedávným prohlášením George Bushe: "Americké jednotky zůstanou v Iráku nejméně rok," řekl krátce před volbami.
Američany stojí každý měsíc irácké mise zhruba pět miliard dolarů, nemají důvod se v zemi zdržovat déle, než to bude nutné. Také Iráčané si přejí jejich co nejrychlejší odchod. Dříve než do dvou let to však okolnosti určitě nedovolí. Patrně to bude ještě o dost později. Britský analytik Toby Dodge dokonce považuje čtyři či pět let za minimum.
To, že ve volbách hlasovalo přes šedesát procent oprávněných voličů, není zárukou, že z Iráku zmizí noční můra násilí. Teroristé dokonce mohou v následujících týdnech běsnění ještě vystupňovat. Volby nicméně vyslaly výrazný a nesmírně pozitivní signál: obyčejní Iráčané jasně vzkázali, že dávají přednost mírovému a politickému řešení sporů v zemi.
A ještě něco neméně důležitého platí po neděli: přechodný parlament a vláda, které z hlasování vzejdou, budou mít nesrovnatelně větší legitimitu, než jakou kdy měl Saddám Husajn.
Následný vývoj skrývá ještě řadu otazníků a jistě i lecjaká překvapení. Bude záležet mimo jiné na tom, zda jednotlivé složky irácké etnicky i nábožensky rozdělené společnosti vyslechnou volání dosavadního premiéra Ajáda Alávího po svornosti a spolupráci, či nikoliv.
Zatím ještě neznáme konkrétní výsledky, nicméně lze odhadnout, že šíitské strany budou mít poměrně jasnou většinu. Z toho pak plyne zárodek nebezpečí, že propast mezi většinovými šíity a menšinovými sunnity mohou volby dále prohloubit.
"Podlehnouli vítězní šíité pokušení teokracie, sunnité fascinaci sebevraždou a Kurdové posedlosti po nezávislosti, bude všechno ztraceno," poznamenal francouzský list Le Figaro.
