Jelikož NATO začíná podzim života, USA by měly pobídnout EU, aby dorostla do svých globálních povinností.

Jelikož NATO začíná podzim života, USA by měly pobídnout EU, aby dorostla do svých globálních povinností. | foto: Lubomír Světnička, natoaktual.cz

Pro NATO začíná podzim jeho života, Evropská unie by se měla probudit

  • 30
NATO umírá. Smrt se samozřejmě dostavuje u všeho živého. A jak se NATO blíží ke svým šedesátinám, jež oslaví příští rok na jaře, zdá se, že ještě není neodkladně naléhavé psát nekrolog. Šedesátníci se mohou se vší soudností těšit na dalších deset, ba snad dvacet nebo dokonce třicet let aktivního a produktivního života. Možná že ale nadešel čas na diskrétní zamyšlení nad skutečností, že "starý pán s námi nebude navždy".

Přechozený konec?

Lidské instituce, stejně jako lidské bytosti, se mohou zhroutit s udivující rychlostí - jakmile přežijí svou užitečnost. Dramatický rozpad Sovětského svazu ční jako připomínka toho, co se může organizaci přihodit, když zavládnou pochybnosti, zda stále ještě slouží nějakým skutečným zájmům, kromě zájmů svých vlastních aparátčíků, a jak překotně mohou takové pochybnosti sílit, když se organizace pokusí přerodit se v cosi, čím není.

NATO samozřejmě prokázalo pozoruhodnou výdrž. Mělo se vytratit, už když se zhroutil Sovětský svaz a vypařila Varšavská smlouva; svou práci odvedlo. Pak se ovšem dostavila balkánská krize devadesátých let, která vyvrcholila poznáním, že zastavit etnické čištění Kosova řízené srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem dokáže jedině americká vojenská moc. A 11. září 2001 se dostavily teroristické útoky, po nichž se odpověď na otázku, zda "jít mimo své území, anebo zavřít krám", zdála jasná. NATO tedy zůstává v chodu - a v Afghánistánu.

Obě strany to nesou nelibě

Opakované projevy houževnatosti NATO by nám však neměly zakrývat fakt, že už nepředstavuje zdravý základ transatlantického bezpečnostního vztahu. Dokud bylo smyslem bytí NATO držet Rusy dál a Spojené státy blíž, pak byla vnitřní dynamika NATO spočívající v americkém vedení a evropské podřízenosti jak nevyhnutelná, tak vhodná. Tento nevyvážený vztah má přitom pro obě strany stále své výhody: Američané sice zjišťují, že jejich (staří) evropští spojenci jsou méně ohební než dřív, ale mohou alespoň spoléhat na neexistenci jakékoli seriózní alternativy k tomu, čím by se NATO mělo stát anebo co by mělo dělat. Evropané se zase nadále mohou vyhýbat zodpovědnosti za svou vlastní bezpečnost a jako náhražku seriózních strategických úvah vzývat katechismus "NATO, úhelný kámen naší bezpečnosti".

Bývalý generální tajemník NATO Solana přijel v pátek do Česka na oficiální návštěvu.

Oba teď však chování toho druhého nelibě nesou. Američané vidí, že Evropané zkoušejí jejich trpělivost, neboť s radami a kritikou se nežinýrují, ale vzít na sebe rizika se zdráhají. Kosovská zkušenost s "válkou skrze komisi" navíc USA naučila nedůvěřovat NATO coby místu, odkud se operace řídí, a Afghánistán teď zdůrazňuje meze organizace jako mechanismu k zajišťování příspěvků v podobě jednotek.

Evropany zase trápí tlak na to, aby se účastnili "globální války proti teroru" pod vedením USA, již považují za nebezpečnou a pomýlenou, a aby se podíleli na politikách, které jsou zdánlivě sestavené tak, aby posilovaly nepřátelství jejich problematičtějších sousedů, jako je Rusko a islámský svět.

Mrhání slovy

Co je tedy třeba dělat? Žádná z úvah o dalším oživení NATO se nezdá být vhodnou odpovědí. Veškeré rozpravy o zdokonaleném partnerství mezi NATO a Evropskou unií jsou jen mrháním slovy. "Zintenzívněný strategický dialog v Bruselu" se v praxi scvrkává na deprimující vidinu nekonečných společných schůzek výborů, na nichž velvyslanec jednoho státu při NATO vysvětluje postoj své vlády svému krajanovi, který je akreditovaný jako diplomat v EU, a naopak. Problém nespočívá v institucionálních vztazích mezi těmito dvěma organizacemi - kromě významného, ale úzkého případu Turecka a Kypru; ty se umíněně věnují vlastní dvojstranné rozepři bez ohledu na reálná rizika ohrožující posádky jejich spojenců a partnerů rozmístěné v Afghánistánu a Kosovu. Skutečný problém tkví ve vztazích mezi USA a evropskými státy, z nichž jednadvacet patří do obou organizací.

Odpověď nespočívá ani ve vytvoření "frakce" EU uvnitř NATO. Koncepce "evropské obranné identity" uvnitř NATO, pocházející z devadesátých let, se ukázala jako neschopná života - a vzhledem k rozšíření aliance a rozhojnění "partnerů" NATO od té doby je zvláštní kolektivní úloha členských zemí EU tím méně pravděpodobná. Dvojvrstevné rozhodování by v už beztak těžkopádné organizaci způsobilo leda úplné zadrhnutí.

Jaap de Hoop Scheffer na tiskové konferenci po jednání ministrů zahraničí zemí NATO (2. prosinec 2008)

Není potřeba dělat nic dramatičtějšího než zaměřit se na pozvednutí strategického dialogu mezi EU a USA. Je třeba posílit význam každoročních summitů a posunout jejich zaměření z transatlantických, bilaterálních otázek k ujednocení evropských a amerických globálních politik a činů. Americký prezident by měl vést v patrnosti kalendář Evropské rady, která čtyřikrát do roka přivádí dohromady evropské prezidenty a premiéry, a požádat o občasné pozvání. Americkou delegaci v EU je zapotřebí rozšířit a evropské zastoupení ve Washingtonu zase proměnit v řádné velvyslanectví. Čím seriózněji budou Američané dávat najevo, že jsou ochotni brát EU kolektivně, tím seriózněji se budou brát sami Evropané.

Slova klasiků

Winston Churchill kdysi poznamenal, že na Američany se lze spolehnout, že vždycky udělají, co je správné, jakmile vyzkoušejí všechny alternativy. Podobně Evropané nakonec zjistí, že musí mluvit jedním hlasem a vystupovat v širším světě jako jediný orgán, i kdyby jen proto, že globalizovaný svět jim nedovolí přepych jiného postupu. Jak předpověděl Charles de Gaulle: "Evropu nesjednotí evropští státníci. Evropu sjednotí Číňané." Jedině budou-li Evropané vystupovat kolektivně, mohou přispět ke globální bezpečnosti a dosáhnout pevného transatlantického bezpečnostního partnerství.

Jelikož NATO začíná podzim života, USA by měly pobídnout EU, aby dorostla do svých globálních povinností. Vždyť navzdory všem neshodám a oboustranným nelibostem Evropa a USA vědí, že jsou si navzájem nejlepšími přáteli, jaké zřejmě v dohledné budoucnosti budou mít.

© Project Syndicate/Europe's World, 2008.

Nick Witney

Autor je bývalým generálním ředitelem Evropské obranné agentury. Působí jako přední znalec politik v Evropské radě pro zahraniční vztahy (ECFR).


Video