Skutečnost, že pravděpodobný nástupce ruského prezidenta Vladimira Putina Dmitrij Medveděv je předsedou správní rady Gazpromu, nenechává nikoho na pochybách o odhodlání Kremlu udržet energetický sektor pevně ve svých rukou. Asymetrie energetických vztahů mezi Evropskou unií a Ruskem však musí skončit.
Obavy EU o energetickou bezpečnost, které ještě přiživuje rostoucí závislost na Rusku, nikdy nebyly větší. Ruku v ruce s vyvlastněním ropné společnosti Jukos ruskými úřady jsou z ruského sektoru těžby energetických surovin vytlačováni cizinci. Je tedy zákonité, že mnozí lidé v Evropě zpochybňují hodnotu slova daného Kremlem.
EU by se však neměla odvracet, ale raději usilovat o hlubší zapojení a reciprocitu. Měla by napomáhat dalšímu začleňování Gazpromu do trhu EU prostřednictvím tržní liberalizace a integrace rafinérských a distribučních činností. Zároveň však musí naléhat na konečnou restrukturalizaci Gazpromu a na umožnění skutečného vstupu evropských firem na ruský trh, protože neochota Ruska něco takového dopustit zaručuje Evropě energetickou nejistotu.
S Kremlem jedna ruka
Jistě, Putinova administrativa v minulosti ohýbala pravidla a terorizovala zahraniční investory, a to s podporou prokurátorů, daňových úřadů, regulačních orgánů i soudů. Současně se stal z Gazpromu dominantní hráč na evropském trhu se zemním plynem a jeho chování bylo výsměchem snaze EU o širší spolupráci s Ruskem.
Strategie Gazpromu používá tři různé taktiky: kooptaci - kultivaci partnerství s určitými zeměmi, politickými představiteli a korporacemi coby pákami pro prosazování jeho zájmů; prevenci - uplatňování ruské diplomacie a moci nabyté těžbou k manipulaci podmínek zpracování a distribuce a k hromadění aktiv; a disagregaci - rozdělování EU prostřednictvím bilaterálních smluv.
Kooptaci Evropy provádí Gazprom zejména prostřednictvím Německa, kde mu partnerství s energetickými firmami a bankami pomohla sladit činnost tamních úřadů s ruskými cíli. Rozsáhlé lobbování, které probíhá přímo i v zastoupení, má přesvědčit evropské regulátory, aby v EU umožnili dlouhodobé kontrakty na dodávky - navzdory jejich umrtvujícímu dopadu na konkurenci.
Prevence dosahuje Gazprom prostřednictvím celé palety akvizic. Zaplavil trh v Turecku, zadržel plyn Ukrajině, pohrozil tímtéž Bělorusku a nabídl preferenční přístup na trh povolným partnerům, jako je Itálie.
Podmořský plynovod
Na Kavkaze zabránil Kreml Íránu ve vytvoření infrastruktury, která by této zemi umožnila konkurovat Rusku jako dodavatel plynu do Evropy. Ve snaze zastavit íránský plyn Rusko v podstatě skoupilo celý energetický sektor Arménie, přičemž jeho podpora íránského jaderného programu pomáhá udržovat Írán v izolaci, když brání přílivu západních peněz, které by Teherán potřeboval, aby se mohl stát konkurenčním vývozcem plynu.
Nadvládu Gazpromu posiluje také činnost prováděná v koordinaci s Kremlem, která má uplatnit jeho vliv na trzích, jako jsou Španělsko a Itálie. Výměnou za zrušení kontraktů na plyn s konkurenčními dodavateli, jako je Alžírsko, nabídlo Rusko těmto zemím obrovské ústupky ve zbrojní oblasti a přednostní dluhové podmínky.
V jiných případech Kreml neváhá trestat, jako když po prodeji rafinérie Mazeikiu Nafta polské firmě přerušil dodávky ropy do Litvy nebo když totéž provedl Ukrajině, neboť její občané hlasovali pro "nesprávnou" stranu.
Ukázkovým příkladem disagregace je plynovod Nord Stream, který si podbízí Německo a rozhněvává Polsko a pobaltské státy. Podmořský plynovod bude stát trojnásobek částky, na kterou by přišel nový plynovod vybudovaný na již existujících pozemních trasách, přičemž zároveň podkopává energetickou bezpečnost východních sousedů Německa a ohrožuje křehký ekosystém Baltského moře. Zajištění dodávek přímo do Německa nicméně Rusku umožní odříznout od plynu Ukrajinu, Polsko i pobaltské země, aniž by to přímo postihlo dodávky do západní Evropy - a nedávné chování Ruska naznačuje, že taková hrozba je skutečně reálná.
Co můžeme nabídnout, co musíme požadovat
Gazprom se však obává o své těžební kapacity, jak je patrné z jeho rozhodnutí odklonit plyn ze Štokmanovského pole do Evropy, místo aby ho zkapalňoval pro nové severoamerické trhy. Dokud Gazprom zůstane neprůhledný, nemůže Evropa vědět, zda její klíčový dodavatel investuje dostatečné částky do otvírky a přípravy budoucích zásob. Politická bitva Kremlu o získání kontroly nad ruským energetickým sektorem měla za následek dramatické snížení tempa růstu domácí produkce ropy a plynu.
To je pro Evropu problém. Gazprom nemůže být jejím partnerem, pokud nebude investovat do vlastní infrastruktury, avšak současně hraje tato společnost čelní roli při oškubávání soukromých ruských firem, investuje 14 miliard dolarů do netěžebních aktiv, jako jsou sdělovací prostředky, a je řízena z Úřadu prezidentské administrativy.
V Evropě nesmí zhasnout světla. Brusel musí žádat po Moskvě průhlednost, symetrii a vládu zákona, přičemž cílem musí být revoluční integrace evropského a ruského energetického trhu.
Současně se Evropa může přiblížit k energetické bezpečnosti prostřednictvím diverzifikace nabídkových zdrojů, mohutných investic do zkapalněného zemního plynu (LNG) a silného příklonu k plynovodu Nabucco a k plynovodům spojujícím státy v oblasti Středozemního moře.
Trumfovou kartou EU je pak přístup k rafinérským a distribučním kapacitám v Evropě, o který Gazprom usiluje. EU by měla Gazpromu sdělit, že přístup k těmto aktivům v Evropě je podmíněn reciproční otevřeností ruského energetického sektoru. Výsledkem by bylo, že by vítané místo na evropském energetickém trhu získalo takové Rusko, jemuž by mezinárodní partneři důvěřovali a uznávali je.
Copyright: Project Syndicate/PASOS, 2008.
. Robert R. AmsterdamAutor, zakládající partner advokátní kanceláře Amsterdam & Peroff, je mezinárodním obhájcem Michaila B. Chodorkovského. Jeho blog lze najít na adrese www.robertamsterdam.com. |
