Vladimír Birgus oslavil 5. května pětapadesátiny. Vzhledem k tomu, že se na české fotografické scéně pohybuje od svých osmnácti let a že jeho aktivity jsou mnohočetné, hraničící s workoholismem, je jeho stopa opravdu nepřehlédnutelná. Působí coby fotografický pedagog, historik, kurátor i kritik - a nikdy vedle toho nepřestal být aktivním fotografem!
Životní jubileum Birgus pracovně oslavuje především stávající autorskou výstavou v Leica Gallery Prague (LGP). Představuje zde sedm černobílých a osmnáct barevných fotografií ze svého "nekonečného“ cyklu Cosi nevyslovitelného, s nímž započal, praví anály, v roce 1973. Časový rozptyl vystavených snímků je značný - od roku 1975 do loňska, ale těžiště jednoznačně leží v nových exponátech, vzniklých v posledních čtyřech letech.
Sympatické je, že Birgus zariskoval - do Leica Gallery Prague vybral převážně neověřené snímky, nepublikované kupříkladu v monografii, kterou mu roku 2004 vydalo nakladatelství Kant. Ten risk se však v LGP neukazuje jako zisk, neboť kvalita nových děl značně kolísá.
Muž, který se brzy našel
V černobílých fotografiích ze sedmdesátých a osmdesátých už lze najít najít stopy dnešního Birguse, zejména pak v záběrech Istanbul (1977) a Údolí smrti (1985). Tady se již silně projevují atributy typické pro autorovu pozdější tvorbu: asymetrická, "svévolná“ kompozice, vysoký horizont, neurčité děje, nemotivovaná gesta. Sociální aspekt, jinak neoddělitelný od celku Birgusovy rané tvorby, tyto snímky postrádají. A výhradně tudy se začne ubírat Birgusova tvorba poté, co autor přestoupí věk Kristových let; nadto černobílou škálu nahradí škála barevná a skladba barev se stane důležitou složkou jeho děl.
Ačkoliv Birgus nikdy nebyl tradičním humanistickým dokumentaristou, od počátku devadesátých let se jeho dílo, jistě ne bez vlivu aktuálních vizuálních trendů, s nimiž je prvotřídně obeznámen, již zcela emancipuje od společenské angažovanosti a kritičnosti, kterou lze najít jak v jeho domácích snímcích z časů normalizace (tři takové obsahuje černobílá část nynější výstavy), tak kupříkladu v londýnském souboru East End (ten zastoupen v LGP není). Fotografická teorie a kritika hovoří o tomto "posthumanistickém“ dokumentu jako o dokumentu subjektivním a Birgus je považován za jejího čelného tuzemského představitele.¨
O výstavěVladimír Birgus: Okraje reality Leica Gallery Prague, o.p.s., Školská 28, Praha 1, výstava trvá do 17. května, otevřena je denně od 11.00 do 21.00 hodin. Další informace - včetně v recenzi vzpomenutého textu Ireneusze Zjeżdżałky - lze nalézt na: www.lgp.cz. |
Ve světle toho je tím spíš nepochopitelné zařazení loňského černobílého snímku z Budapešti, kdy na zemi leží jakýsi bezdomovec či jiný nebožák; tato doslovnost nyní naprosto nefunguje, a to ani v kontextu šesti zbylých dávných černobílých fotografií instalovaných v LGP - nelze se prostě vrátit ve výrazu proti proudu času a vřazovat "dodatečně“ určité motivy do linie, která je u Vladimíra Birguse dle všeho vnitřně nadobro uzavřená.
Nevyslovitelnost neznamená bezbřehost
Za doprovodné slovo si pořadatelé vybrali text předčasně zesnulého polského fotografa, kurátora a šéfredaktora magazínu Kwartalnik Fotografie Ireneusze Zjeżdżałky (1972-2008). Háček tkví v tom, že velmi vstřícný a vehementně interpretující text se nevztahuje k té sestavě, která v LGP nyní visí.
Zřejmě je to organizátory zamýšleno tak, že Zjeżdżałkův text charakterizuje obecné, základní rysy Birgusovy tvorby a ty platí i pro stávající kolekci. To však není úplně pravda. Jednak se Polákova slova zjevně vztahují výhradně k Birgusově barevné tvorbě, jednak k tomu nejlepšímu z ní. A stručně řečeno, z té barevné osmnáctky, která je v LPG ke spatření, lze nanejvýš pět snímků pro jejich vizuální kvality přiřadit k autorově "best of“.
Birgus u zastoupených prací ne vždy dbá na to, aby fotografie měly tu barevnou skladbu, kterou výstižně pojmenoval Zjeżdżałka a která je pro Birguse skutečně nosná: "Uměřený projev čistými, ale velmi sytými odstíny barev, které zásadně dominují v estetice obrazů, zavádí jistý pořádek, ale především vytváří dosti nereálné pozadí pro rozehrávající se scény – 'sytost‘ těchto odstínů (připomínající nám paletu základních barev) a jejich dominantnost jakoby posouvala tyto fotografie až někam na hranici reálného vidění.“
Stejně tak výsledný dojem notně slábne, vytrácí-li se ze záběru paralelní svět stínů, vrhaných sluncem na chodníky a stěny domů. Birgus je totiž bytostně pouliční fotograf, chodec, který nevstupuje v dialog, nýbrž distancovaně pozoruje shluky postav v městských či přímořských scenériích. Postav, které ve většině rovněž s nikým nekomunikují, nacházejí se samy za sebe a pobývají samy v sobě. Pod širé nebe a do cizích krajin je rozevřen prostor, jenž Birgusovi zřetelně nejvíc vyhovuje (snímky z interiérů u něho stojí v menšině a kvalitativně v pozadí a nejslabšími exponáty nynější výstavy jsou dva záběry z liberecké ZOO). A v tomto otevřeném, prostupném světě fotograf nalézá obdobné sestavy lidí, obdobné nálady, obdobná míjení, obdobné konstelace figur s paralelními mikroději.
Jenže teprve souběžnou přítomností vyhmátnutého figurálního rozestavění (jež je vždy do určité míry otázkou náhody a štěstí), a inspirovaně zaznamenané světelné i barevné skladby scenérie vznikají fotografie, v nichž se nachází "cosi nevyslovitelného“ a nikoliv jen cosi nedosloveného, jak je tomu u velmi přibližných momentek z New Yorku, Brisbane, Šanghaje, z Nice nebo z Vídně – vyzvětšování na efektní galerijní formát nezastře pouhé autorské doufání ve význam.
"Je to jeho typická tvorba, ale netypická výběrem fotografií - výstava je příjemným osvěžením i pro znalce,“ pravil při zahájení fotograf, teoretik a Birgusův žák Tomáš Pospěch. Nemohu si pomoci, pro mě je v těchto slovech přání otcem myšlenky. Okraje reality, jak se výstava jmenuje, však nejsou v rámci Birgusova díla expozicí okrajovou; naopak: svým nedotaženým, nekoncentrovaným výběrem důležitě poukazují na záludnost autorovy mnohokolejné aktivity, k jejímuž bezchybnému osedlání nemá, nemůže mít energii a soustředění ani tak vitální člověk jako Vladimír Birgus.
