Josef Chuchma, kterého si vážím, evidentně nepochopil smysl toho, co jsem o Kouli a rádiu veřejné služby pro iDNES napsala. Aniž bych si dovolila jeho text nazvat zmateným, cítím potřebu říci své i k jeho názorům.
1/ Drábkova hra je očividně inspirovaná Helenou Fibingerovou, potažmo i Jarmilou Kratochvílovou. Ale to neznamená, že vše, co je v Kouli řečeno o Mileně a Radmile, můžeme přímočaře vztahovat k Fibingerové a Kratochvílové, píše Josef Chuchma.
Myslím – ale mohu se mýlit – že Chuchmův imperativ o tom, jak bychom se měli chovat, je fajn. Neříká ale bohužel nic o tom, jak se doopravdy chováme.
Z natáčení rozhlasové hry Koule
2/ Hra přináší nejen řadu okamžiků, v nichž koulařka Milena (pro Barboru Tachecí Helena), je zesměšňována a karikována (podle mě není Milena urážena). Hra Koule totiž přináší i řadu okamžiků, v nichž je postoj koulařky Mileny, která se aplikaci dopingu na sobě podvolila, podán s pochopením pro situaci, jíž byla v Husákově Československu špičková atletka vystavena, píše Josef Chuchma.
Opakuji, co možná pan Chuchma v mém textu přehlédl: že totiž ať hra přináší jakékoliv další okamžiky, nic to nezmění na tom, že taky zesměšňuje a uráží.
3/ Formulace, že hra „kombinuje fakta ze života Heleny Fibingerové s uměleckou fikcí“ je nefér. Hra Koule kombinuje fakta podobná faktům ze života Heleny Fibingerové s fikcí a vytváří spektrum postav, z nichž všichni hlavní aktéři mají fiktivní jména a reálná jména zůstala jen papalášům Štrougalovi či Husákovi. To není slovíčkaření, nýbrž důležitý rozdíl. To, o čem píše Barbora Tachecí, by znamenalo, že hra nezastíraně a primárně je o Heleně Fibingerové a její osudy byly posunuty, zkresleny či přímo znásilněny fikcí. Hra Koule není tenhle případ, napsal Josef Chuchma.
Helena Fibingerová při rozhovoru s Barborou Tachecí
To, co nazývá Josef Chuchma důležitým rozdílem, zcela mizí při poslechu hry: kdo z posluchačů pozná, zda a jak byly osudy Heleny Fibingerové posunuty, zkresleny či přímo znásilněny fikcí? Fakt jí oslovoval Štrougal jako kysnu? A když nevolal, tak kysna byla, nebo nebyla? Asi byla, když to tam řekli, ne? Fakt na ni volaly děti cosi o přefiknutém jelenovi? Takhle výrazná slova posluchači uvíznou v hlavě, mám dojem, ale mohu se pochopitelně mýlit.
4/ Totiž: Barbora Tachecí na hře kritizuje vlastně nikoliv obsah jako takový, ale už samu formu té hry, respektive - právo tohoto typu hry na samu existenci! , vyvodil Josef Chuchma.
Nevím, jak na to pan Chuchma přišel a rozhodně to není pravda. Taková či jakákoliv jiná hra má tisíc práv na existenci (nebylo to dost jasné z věty: ať si každý autor píše, co chce?). Dovolím si jen polemizovat na téma, jaké hry Český rozhlas kupuje. A dovolím si k takové polemice říci jasně svůj názor: nemyslím si, že by to měly být hry urážející a k jedinci neslušné.
5/ Ale stanice Vltava je zaměřena, má to přímo v popisu práce, mimo jiné na dramatickou tvorbu. A to mají dramaturgové na Vltavě hlídat, aby náhodou někdo z autorů nenabídl hru, v níž postava připomíná nějakou veřejně známou osobu a dávat pozor, aby se tato osoba náhodou necítila hrou dotčena? Kdo taková kritéria bude stanovovat?! Rozhlasová rada? Nebo nějaký super-garant přes estetiku a etiku?? Barbora Tachecí prostě uplatňuje jakousi svoji zpravodajskou představu o veřejnoprávní službě i na rozhlasovou dramatickou tvorbu, tvrdí Josef Chuchma.
Zpravodajskou práci jsem dělala jen část svého života, celý život jsem se však snažila být slušná a toto jest kritérium, kterým se snažím posuzovat své okolí především. A tady cítím jádro pudla: jinak chápe slušnost Josef Chuchma, jinak autor hry, jinak ji chápe dramaturg pořadu, jinak ji chápu já.
Z internetových stránek rozhlasové stanice Vltava
6/ Ve skutečnosti se lze s povytaženým obočím podivovat právě těmto znělým otázkám paní Tachecí. Výmluvná je formulace „kdo bude příští na řadě“. Ta prozrazuje pisatelčino poněkud paranoidní chápání dramatické tvorby coby vyřizování si účtů, jako selektivně-vypočítavé konání s cílem veřejné diskreditace, jako manipulaci s veřejností (posluchači silně menšinové Vltavy zřejmě nerozeznají fikci a reportáž? - to má tedy o nich paní Tachecí velmi mizerné mínění)., píše Josef Chuchma.
Omlouvám se za svoji hypercitlivost na náznak jakéhokoliv neblahého společenského trendu, je to asi dáno historickými zkušenostmi naší rodiny. Cítí-li pan Chuchma potřebu nazvat to paranoidním chápáním dramatické tvorby, musím ho ubezpečit, že takto paranoidně pozoruji celou společnost.
Mimochodem: naposledy v České televizi v závěru loňského roku jsem shlédla dramatické dílo coby vyřizování si osobních antipatií a upozornila jsem na to televizního radního. Vyjádřil velmi silné znepokojení s tím, že je to bohužel nežalovatelné.
Helena Fibingerová to trefila
Nevím, co rozeznají a co nerozeznají posluchači silně menšinové Vltavy, ve svých paranoidních úvahách vždy počítám s tím, že jakoukoliv rozhlasovou stanici mohou poslouchat ti, kteří vlastní rozhlasový přijímač či počítač s internetem. A nejsem si vůbec jista, že třeba pro některé diskutéry na internetu je zcela jasná hranice mezi fikcí a ostatním. Tuto odbočku nepokládám ale za důležitou, protože mé výhrady ke hře Koule na jakékoliv stanici veřejné služby by trvaly, i kdyby ji poslouchal jeden vysokoškolský profesor.
7/ To je ale kumulace dramatických znějících otázek! Dramatik David Drábek si zkrátka vybral koulařku, a nevybral asi ani primátora, ani armádní generály. Prostě se rozhodl tak, jak se rozhodl. Dramatik dokonce ani ve hře pro veřejnoprávní rozhlas nemusí být vyvážený. Naprosto stačí, když budou řádně vyvážení k tomu určení veřejnoprávní novináři, píše Josef Chuchma.
Naprostý souhlas: autor ať je, jaký chce být, říkám dokola. Důležité je, aby cit pro danou věc měli zaměstnanci rádia veřejné služby: dramaturgové, šéfredaktorové, ředitelé.
Ivo Mathé
Souhlasím s Josefem Chuchmou i v tom, že bývaly lepší doby, například když Českou televizi řídil Ivo Mathé. Trochu o jeho způsobu myšlení a práce vím - vím, jak moc pro něj znamenal étos veřejné služby, etika a slušnost. Což nejde popsat kodexy, zákony ani nařízeními. To se musí cítit – a to i při tvorbě a posuzování satiry. A často vážit na lékárenských vahách. Mám dojem, že po Kouli zůstaly ony váhy stržené. A vyjadřuji obavu, zda si Český rozhlas koupí nové a bude je používat. Ta obava je možná zmatená a mimo výseč, ale musela jsem ji napsat.
