Fernando Báez (podle českého nakladatele narozený roku 1963, Wikipedia uvádí rok 1970) poukazuje přitom i na rizika skladování dokumentů ve formě elektronických dat. Zmiňuje se mimo jiné o houbě, která „proniká do kompaktních disků, šíří se drážkami disku, až nenávratně poškodí datové stopy“. Na autorův seznam „škůdců“ se dále dostávají nejrozmanitější druhy hmyzu, myši, a především lidé všech vyznání a politické příslušnosti.
O knizeFernando Báez: Obecné dějiny ničení knih Od sumerských tabulek po digitální éru Přeložili Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec. Revize překladu Štěpán Zajac. Host, Brno 2012 (fakticky vyšlo 2013), 604 stran, doporučená cena 369 korun.  Obálka knihy Obecné dějiny ničení knih, která vychází v nakladatelství Host |
Báez nezapře svoje ne zrovna přátelské vztahy ke Spojeným státům americkým a k pravicovým diktaturám a režimům. Neúměrně velkou plochu věnuje – jakkoli tragické – zkáze knihoven po svržení Saddáma Husajna, a možná trochu přehnaně zdůrazňuje i to, že během druhé světové války řada amerických knihoven ničila knihy připisované domnělým německým nepřátelům. Naopak když píše o ničení knih španělskými komunisty a anarchisty ve třicátých letech minulého století, dává si záležet na tom, aby zdůraznil, že se tak dělo proti vůli republikánských intelektuálů; a když chválí Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, čtenář se skoro nedozví, že tehdy šlo o ničení knih nařízené komunisty…
Ochota ničit roste se vzděláním
Paleta ničitelů, které Fernando Báez v knize shromáždil, je každopádně pestrá: ironicky referuje například o aktivistech proti apartheidu, kteří „předvedli svou toleranci při útoku na knihovnu Holandsko-jihoafrické společnosti v Amsterodamu, když všechny její knihy naházeli do okolních kanálů“. Nebo o studentech, kteří pálí vlastní učebnice, které pro ně ztělesňují – jejich „přenáročnou, přihlouplou a pedantskou profesorku“, nebo se tak alespoň chtěli pomstít za všechny „podrazy, co jim profesoři nadělali a pak se jen tak vypařili“.
Okrajově jsou připomenuty i rituální, i když třeba jen symbolické praktiky, kdy zničení textu formou jeho fyzického pozření je vnímáno jako skutečně hlubinné osvojení si jeho obsahu, příslušných znalostí a dovedností. Sám jsem se kdysi v jedné katolické farnosti účastnil obřadu, při němž každý z přítomných vhodil do ohně dopis adresovaný Bohu; fyzický zánik listu měl tehdy představovat jeho „odeslání“ do jiné dimenze.
Pálení "neněmeckých" knih v centru Berlína (1933)
Někdy Báez pronáší příliš jednoznačná prohlášení, například když tvrdí, že „kdo ničí knihy, ví, co dělá, a dělá, co ví. Jeho cíl je jasný: zastrašit, demotivovat, způsobit ztrátu historické paměti, zmírnit odpor, vzbuzovat pochybnost“ (pro pokus zničit paměť zavádí pojem „bibliokaust“). Na dalších stránkách knihy ale poskytuje množství příkladů, které tento schematický obraz opravují a dokreslují. Ukazuje například, že čím jsou národy nebo jednotlivci vzdělanější, tím jsou ochotnější ničit knihy, přičemž jejich motivace nespočívá v samoúčelné destrukci, ale často jsou vedeni snahou zabavená díla nahradit jinými. K tomu autor uvádí řadu historických příkladů, počínaje Achnatonem, který nechal spálit náboženské texty vzniklé před jeho nástupem a zavedl místo nich vlastní literaturu. Sluší se doplnit, že obdobný byl i případ nejznámějšího českého ničitele knih, jezuity Antonína Koniáše.
Strach a úzkost ze sebe sama
Stranou Báez nenechává ani spisovatele, které podle něj „strach, sklíčenost či zklamání“ dohnaly k tomu, že své vlastní práce sami zničili nebo na smrtelném loži vyjádřili přání, aby se tak stalo. To není jen notoricky známý příklad Franze Kafky, už římský básník Publius Vergilius Maro ve své závěti nařídil, aby bylo spáleno jeho epické dílo Aeneis. A následovat by mohl dlouhý výčet: například Adam Smith, autor Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, byl prý již na vrcholu slávy, a přesto „kvůli své nejistotě, aby se některé z jeho nedokonale redigovaných rukopisů nedostaly po jeho smrti náhodou ke čtenářům, zničil celou řadu svých textů, mezi nimiž se měly nacházet nejspíše též spisy o rétorice“.
Německý spisovatel a filozof Ernst Jünger v roce 1945 spálil své četné dokumenty ze strachu před Spojenci, a Giovanni Papini zase nechal shořet celé vydání své ateistické knihy Le mémorie d’Iddio (Vzpomínky na Boha) poté, co se obrátil ke křesťanství. A dokonce i Jorge L. Borges se přiznával: „Ještě před pár lety, pokud cena nebyla přehnaná, jsem skupovával výtisky svých knih a pálil jsem je.“ Samostatná kapitola pak nese název Knihy spálené v knihách o beletristických textech, v nichž se ničí knihy (čestné místo v ní pochopitelně opět zaujímá Borges).
Jakub Kuřimský, Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita v Brně: Kniha života. Ze soutěže a přehlídky Fenomén kniha 2010. Volná ilustrace.
Kromě tisícerých případů a druhů ničení se v knize dozvíme navíc i leccos dalšího, třeba o dřívějším a současném skladování knih. Nebo o tom, že knihovníci slavné Alexandrijské knihovny do svěřených svazků vpisovali značky upozorňující na chybějící nebo chybně se opakující verše, či naopak označující zvláště krásný verš hodný pozornosti. A dozvíme se také o svaté Wilboradě, která zemřela mučednickou smrtí, když předtím ukryla knihy z klášterní knihovny a tím je zachránila. Proto je údajně pokládána za patronku milovníků knih, v Německu a Švýcarsku navíc i knihoven a knihovníků – připojme, že u nás tuto roli zastává svatý Vavřinec.
A knih je beztak pořád víc a víc…
Knize ale jednoznačně dominuje nikoliv zachraňování, nýbrž ničení knih. Autor sám o sobě přiznává, že je tímto tématem „posedlý“, a to už od chvíle, kdy rozvodněná řeka zcela zničila knihovnu v městě, kde jako malý žil a v níž předtím trávil celé dny. S tímto otřesným zážitkem se prý „nikdy nevyrovnal“.
Jako čtenáři „vděčíme“ této události za Báezovu umanutost a pracovitost, s níž svůj seznam zničených knih stále rozhojňuje a doplňuje. Bohužel se mu přitom nedostává odstupu. Jeho vyjádření někdy vzbuzují dojem, že byly zničeny všechny výtisky dané knihy (i když to většinou není pravda a v nějaké podobě daná kniha dostupná je). Dramaticky píše o „děsivé“, případně „ohromující“ a „skličující“ zkáze knih a lamentuje nad tím, jak málo textů se nám dochovalo třeba z antické doby; skepticky ale můžeme dodat, že až na výjimky i to málo, co se dochovalo, čtou dnes hlavně specifičtí nadšenci, odborníci či studenti maturující z latiny. I když se autor ničením knih zabývá už dlouho, jako by ho znovu a znovu překvapovalo, že k němu stále dochází. Přitom na světě dříve či později všechno podléhá zkáze, a proč by zrovna knihy měly být výjimkou?
To píšu s vědomím, že se knihami zabývám po většinu svého bdělého stavu a nevím, co bych si bez nich počal. Ale možná více než biodiverzita živočišných i rostlinných škůdců knih by nás mělo zneklidňovat, jak se stále snižuje celková druhová rozmanitost na naší planetě a kolik druhů denně zanikne. I když je ničení knih bezesporu odsouzeníhodné, jemu navzdory celkové množství knih (v počtu výtisků i originálních titulů) stále vzrůstá, jen v České republice to denně bylo v roce 2011 přes 40 titulů. A kdo to má učíst…
