V nedávné debatě o sémiotice věcí duchovních se hovor stočil k myšlence, která se objevuje od Machiavelliho k Rousseauovi a po nich i dále: k takzvanému „občanskému náboženství“ Římanů, pojímanému jako soubor názorů a povinností, který dokáže společnost udržet pohromadě.
Kdosi upozornil, že toto pojetí je sice samo o sobě mravné, ale snadno může vést ke vnímání náboženství jako „instrumentum regni“ – jinak řečeno, jako nástroje, který politická moc (třeba i zastupovaná bezvěrci) může použít k tomu, aby své poddané rovnala do latě.
Ze života římského lidu
Tento názor vyjadřovali i lidé, kteří měli s římským občanským náboženstvím osobní zkušenost. Řecký dějepisec Polybios (narodil se kolem roku 200 a zemřel kolem roku 120 př. n. l. – pozn. redakce) napsal o římských obřadech ve svém díle Historiai (Dějiny), že „ve státě skládajícím se výhradně z moudrých by bylo zbytečné používat podobné prostředky, ale jelikož davy jsou od povahy vrtkavé a podléhají všemožným vášním, od bezuzdné chtivosti po násilné výbuchy vzteku, není jiné možnosti než je krotit podobnými systémy a tajemnými obavami...“ píše Polybios. „Proto se domnívám, že staří měli své důvody, aby zasvětili davy do víry a pověr o Hádu, a myslím si, že dnes se lidé chovají ukvapeně a nerozumně, když je odmítají...
Římané na vyslanectvích a ve veřejných úřadech nakládali s obrovskými peněžními částkami, přesto si zachovávali počestnost z úcty k závazku přísahy; a ačkoli mezi jinými národy stěží najdete někoho, kdo nevložil ruku na veřejné prostředky, mezi Římany někoho, kdo se podobným prohřeškem provinil, najdete stěží.“
Jenomže pokud se takto počestně Římané chovali v republikánské éře, rozhodně s tím pak v určité fázi přestali. A je jasné, proč o mnoho století později, v 17. století, nizozemský filozof Benedictus (Baruch) Spinoza ve svém díle Tractatus Theologico-politicus přišel s jiným výkladem „instrumentum regni“ a jeho okázalých a atraktivních obřadů: „I když je tudíž pravdou, že nejvýznamnější tajemství a nejsvrchovanější zájmy monarchií spočívají v tom, jak udržet člověka ve stavu oklamání, a v tom, že se strach, jímž je lid držen v podřízenosti, skryje pod názvem náboženství, takže lid pak bude bojovat za své poddanství, jako by bylo jeho spásou... je rovněž pravdou, že ve svobodné občině by bylo nemožné si představit nebo uskutečnit cokoli ničivějšího.“
Nesvatá dvojice a jiní řezníci
Odsud už není příliš daleko k marxistické definici náboženství jako opia lidu.
Je ale pravda, že tuto moc mají všechna náboženství a vždy? Příklad naprosto odlišného stanoviska najdeme u portugalského autora Josého Saramaga, který často brojil proti náboženství jako zdroji konfliktů. „Náboženství, a to všechna bez výjimky, nikdy nebudou sloužit k tomu, aby lidi spojovala a usmiřovala.
Právě naopak, vždy byla a stále jsou příčinou nevýslovného utrpení, krveprolití a obludných tělesných i duchovních surovostí, jež tvoří v již tak dost zoufalých dějinách lidstva jednu z nejtemnějších kapitol,“ uvedl Saramago v listu La Repubblica 20. září 2001.
Jinde zase Saramago dochází k závěru, že „kdyby všichni byli ateisty, žili bychom v mírumilovnější společnosti“. Nevím jistě, zda má pravdu, ovšem rozhodně to vypadá, že dostal nepřímou odpověď od Benedikta XVI. v jeho nedávné encyklice Spe Salvi, kde se tvrdí, že ateismus 19. a 20. století, ačkoli se stavěl jako protest proti nespravedlnostem celého světa a celých dějin, „vedl k nejhroznějším formám krutosti a bezpráví“.
Tuším, že papež tím myslel Lenina a Stalina, tu nesvatou dvojici, ale nějak pozapomněl, že nacisté měli na uniformách napsáno Gott mit uns (Bůh je s námi); že celé houfce kurátů žehnaly vlajkám italských fašistů; že řezník Francisco Franco byl muž vedený hluboko zakořeněnými náboženskými zásadami a podporovaný bojovníky za Krista krále; že silné náboženské cítění inspirovalo ve Vendée odpůrce francouzských republikánů, těch, kteří si udělali boha z Rozumu („instrumentum regni“); že katolíci a protestanti se zvesela navzájem masakrovali léta a léta; že nábožensky motivovaní byli jak křižáci, tak jejich protivníci; že Římané hájili svou víru tím, že házeli křesťany lvům; že náboženské důvody stály za nejedním upálením na hranici; že extremistické náboženské postoje podněcují islámské fundamentalisty, útočníky z 11. září, Usámu bin Ládina a Taliban, který dal rozstřílet Buddhovy sochy; že Indie a Pákistán jsou na kordy právě z náboženských důvodů; a konečně že i Bush zahájil útok na Irák se slovy „Ať Bůh požehná naší zemi a všem, kdo ji brání“.
A tak mě napadlo, že náboženství někdy sice bylo nebo je opiem lidu, ale možná ještě častěji je jeho kokainem. Možná, že člověk je psychedelický živočich.
© The New York Syndicate, z angličtiny přeložil Richard Podaný.
