Má drobnou postavu, krátké tmavé vlasy a vzpřímené držení těla.
Na svých osmasedmdesát let nevypadá. U nohou jí leží jezevčík Ben, a když začne Zdeňka Adamcová vyprávět o muži, se kterým prožila většinu života, neudrží slzy. Ladislav Adamec, poslední předseda vlády ČSSR, zemřel 14. dubna 2007. Bylo mu osmdesát let. Z vyprávění inženýrky Adamcové, která vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou, je zřejmé, že se ti dva měli velmi rádi. Svého muže obdivovala. Společně věřili, že komunistická myšlenka má smysl.
Kde jste se s manželem seznámili?
V MEZ Frenštát (Moravské elektrotechnické závody, pozn. red.). Tam byl manžel a uchvátil mě.
Čím vás zaujal?
On už byl tenkrát persona v továrně. Dělal tam ekonomického ředitele. On se vyznal, já byla teprve absolventka, měla jsem po Vysoké škole chemicko-technologické a pracovala jsem jako chemička v laboratoři. Dojížděla jsem, on taky, denně jsme se vídali a padli si do oka. Snad do půl roka jsme se brali.
Váš muž vstoupil do KSČ hned po druhé světové válce. Inspiroval vás?
Já jsem šla do KSČ až ve fabrice. Manžel vyspíval v době, kdy se rozvíjel sociálkomunismus, upevňovala se ideologie a trošku to na mě přenášel. V továrně jsme spolu navštěvovali schůze. Manžel byl takový duchovní vedoucí v té naší dvojici.
Jak jste se dostali do Prahy?
Na kraji si všimli, že je manžel iniciativní, má výsledky a umí jednat s lidmi. Nejdřív si ho vzali na chvilku do Ostravy a pak už jsme šli do Prahy. To byla doba, kdy se mladí lidé brali na různá místa. Dostala jsem místo na Vysoké škole chemickotechnologické a manžel se dostal do vedení elektropodniků. Vlastně jsme pořád dělali kariéru. A taky jsme měli dva kluky.
Manžel ve straně dost stoupal, že?
On byl neobyčejně iniciativní proti mně, já byla taková důsledná pracovnice.
Jak jste prožívali rok 1968?
Mám dojem, že jsme měli jasno, takže to proběhlo docela normálně. Takový vzestup mladých lidí. Jestli jsme uspěli, nebo ne, ať hodnotí někdo jiný.
V roce 1969 se váš muž stal místopředsedou české vlády. Měla jste radost?
Já jsem mu věřila, věděla jsem, že je ten pravý, že to zvládne a že má ten správný přístup. Nešikanuje lidi, vede je tam, kde je chce mít. V tom jsme byli úplně zajedno.
Když se v říjnu roku 1988 stal předsedou vlády ČSSR, změnil se vám život?
Řekla bych, že ne. Manžel měl své problémy a povinnosti, kterých se uměl zhostit. Byl velice komunikativní, uměl si vytvořit pracovní aktiv. Byl typický politik a hospodář.
Jak žila tehdy manželka premiéra?
Já to brala normálně. Že pro mého muže tato situace nastala a že je mou povinností ho podpořit.
Pracovala jste?
Zůstala jsem učit na vysoké škole. Když byly občas při nějakých svátcích manželky pozvány, samozřejmě jsem šla.
Překvapilo mě, že jste stále bydleli v Praze na Letné, a ne třeba ve vládní vile.
Manžel se tomu vyhýbal. Měl představu, že když vzešel z dělnické třídy, tak že tam někde musí zůstat a netlačit se nahoru. Trochu to bagatelizuju, ale on po tom netoužil a já také ne. Měla jsem dva kluky, školu, a kam bych se tedy tlačila.
Jak prožíval, když se stal premiérem? Změnil se?
Kupodivu ne. Teď si uvědomuju, že mi nikdy nedal najevo „já jsem pan premiér“, a ani svému okolí. Lidé to vnímali tak, že když to řekl Adamec, bude to asi dobré. Myslím, že měl dobrou pověst. Měl dar oťuknout si lidi a udělat si o nich ten správný názor.
Měli jste ochranku?
Já ne, ale manžel ano. Já jsem chodila do školy a nic mě neomezovalo.
Kam jste jezdili na dovolenou?
Tak na tom jsme víceméně byli lépe oproti ostatním. Mohli jsme si vybrat, co nám nabídli z ústředního výboru. Byli jsme v Rusku na Krymu nebo v Soči, jezdili jsme do Bulharska. Co nám bylo nabídnuto, to jsme neodmítli. Určitě to každý dostat nemohl.
Mohli jste nakupovat jinde než ostatní lidé?
Ano, budu upřímná, byly asi dva tři exkluzivní obchody v Praze. Samozřejmě, že jste platila, co jste platit měla, ale šlo o materiály, které se na pult nedostaly. Proč to zakrývat, nikomu jsme nic neukradli.
Poslouchali jste doma Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky?
Ne... Jak bych to řekla. Názorově vedl celou domácnost manžel, a protože pro ten režim pracoval, zajímal se o něj. Co se dělo v Americe nebo dál, to ho v té době nezajímalo.
Nechtěli jste vědět, co se o nás říká na té druhé straně?
To nás ani nenapadlo takhle diskutovat, ale možná že v kruhu straníků si to říkali.
Opravdu jste věřili komunistické myšlence?
Ano, byli jsme přesvědčeni, že vývoj jde správným kurzem. Především manžel nebyl ani tak ideolog jako ekonom. On byl takový poctivý funkcionář.
Jak vzpomínáte na dobu kolem listopadu 1989?
Já mám dojem, že manžel i z téhle šlamastyky vyšel dobře. Nikdo neublížil jemu a on také nikomu neublížil.
Řešili jste, co se tehdy stalo na Národní třídě?
Povídali jsme si o tom a názorově jsme museli být na nějaké straně. Šlo nám o to, aby se nerozrušilo, co se vytvořilo pro lidi v ekonomické a kulturní oblasti, a aby šel vývoj v republice kupředu.
Vzpomínáte si, když k vám v neděli 19. 11. 1989 přišli pánové Michal Horáček a Michael Kocáb?
Ano, a mám dojem, že to bylo příjemné setkání pro obě strany. Oni pochopili nás a my pochopili je.
A co jste si mysleli, když k vám tak vpadli a říkali, že vláda jedné strany už je neudržitelná?
Na to já jsem neodpovídala, to by musel říct manžel, ale on byl v té diskusi velmi čiperný a šikovný. Uměl argumentovat, takže to odargumentoval. Co se jim nezdálo, vysvětlil a donutil je, že také přiznali klady, které s sebou tento vývoj nesl. Potom jsme se s nimi ještě stýkali. Pan Kocáb se občas přijde podívat, když jsou Vánoce. Potom ty naše styky trochu opadly, protože každý měl svůj rank, kde pracoval, jak ti kluci z té kultury, tak manžel.
Jak nesl své vystoupení na půlmilionové demonstraci v Praze na Letné 26. 11. 1989?
Mám takový dojem, že tam mu to nevyšlo, že?
Ano, lidé ho vypískali.
No, vzal to, jak to bylo, a časem se ukázalo, že nikomu neublížil a neuškodil.
Jeho bývalý poradce Oskar Krejčí mi říkal, že byl hodně zkroušený, když ho o pár dní dříve v Moskvě nepřijal Michail Gorbačov.
Ano, byl z toho zklamaný. Gorbačov se chtěl asi udělat pěkným demokratem.
Jak jste ty hektické dny konce roku 1989 vlastně prožívali? Vy jste chodila do práce, on na jednání...
... a děti do školy.
A řešili jste třeba po večerech, co bude s touto zemí?
Ne, to určitě ne. Tam měl manžel úplné jasno, tedy on se nevyjádřil, ale já měla pocit, že na jeho myšlenkách je možno stavět. Jistota a síla manžela byla v tom, že měl určitý základ poctivého dělníka, a to v něm zůstalo. On měl vynikajícího tatínka, byl to poctivý dělník, jezdil z Frenštátu do Ostravy fárat a umřel na tuberkulózu. To byl krásný člověk... Myslím, že i v kolektivu na ÚV KSČ byl manžel brán jako seriózní člověk.
Jak vycházel s tehdejším generálním tajemníkem Miloušem Jakešem?
Jakeš byl trošku jiný, nebyl takový výbojný jako manžel. Já osobně měla pocit, že vždycky čeká, až jak to dopadne. Neměli kontroverzi, respektovali se, i když manžel ho za politika příliš nepovažoval. Trošku mu to politicky ujíždělo.
Byl mu bližší třeba bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal?
To je zase trochu něco jiného, ten byl podle mého názoru trochu vypočítavý.
A jak vycházel manžel s tajemníkem městského výboru v Praze Miroslavem Štěpánem?
To byl mladý chlapec a oni mu tolerovali, když mu něco ujelo. Štěpán byl dikutabilní osobnost a měl pověst, že touží po funkcích.
Byli jste zklamaní, že komunistický režim padl?
Ne, to ne. Manžel si nikdy nestěžoval a neexistovalo, že by řekl: já bych chtěl ještě tuhle funkci. Bral to tak, jak to život přinesl. A že s ním bylo možné diskutovat, to by právě ti kluci řekli (Horáček s Kocábem, pozn. red.). Stát měl svoji dostatečnou základnu, aby vydržel politické extravagance. Myslím, že to tenkrát zvládli všichni dobře. Vždyť se mohlo střílet, božínku. Obě strany se dokázaly vyslechnout a tam, kde to nešlo, se oddělily.
V jednu dobu se uvažovalo, že by se nástupcem prezidenta Gustáva Husáka mohl stát váš muž. Mrzelo vás, když byl zvolen Václav Havel?
Ani ne, my to potom už brali, jak život šel. Víte, v našem životě nehrály hlavní roli ambice, to byla výhoda. Když člověk dostal facku z jedné strany, dokázal se narovnat a jít dál.
Po roce 1989 jste oba ve straně zůstali?
Ano.
Co jste říkali na nového předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka?
Pokud vím, tak v našem okolí byl hodnocen jako férový, ale ne zcela průbojný a ne zcela názorově jasný.
Jak jste se dívali na politiku po roce 1989?
Už jsme o tom nehovořili, patrně nás nic netížilo a nepálilo. Republika se politicky změnila, je různorodější a s manželem jsme už necítili potřebu diskutovat. A bývaly doby, kdy i já, ten maličký člen KSČ, se pletl do diskusí.
Řešili jste spolu někdy, které největší chyby se za socialismu udělaly?
Ne. I proto, že jsme se znali a předpokládali bychom odpověď toho druhého.
Kdybyste si mohla vybrat, přála byste si návrat bývalého režimu?
Z principu ne. Nikdy dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
S manželem jste prožila více než padesát let života. Změnila byste něco na vašem svazku?
Ne, rozhodně ne. Z hlediska manželů jsme se nedopustili ničeho špatného, že bychom jeden druhého urazili. A kdyby bývalo bylo potřeba, jeden za druhého bychom se postavili.
Proč myslíte, že vám to tak dlouho vydrželo?
Je to v povahách, nebyli jsme žádní avanturisté. Nechtěli jsme nic mimořádného. Já chtěla, abych na škole něco udělala, aby mě posluchači chápali. A manžel, když jezdil do krajů – a on měl tu republiku dobře promáknutou – i tam byl chápán a dobře brán. Tak co jsme mohli chtít víc?
Věříte stále v komunismus?
Věřím, že by se mělo, i na vědeckém podkladě, hledat to, co je v daném časovém údobí pro lidi nejlepší.
