Milan Knížák: Moje dílo. Někteří jsou neodvolatelní.

Milan Knížák: Moje dílo. Někteří jsou neodvolatelní. | foto: Radek Miča, MAFRA

Máme právo požadovat, aby politici nekvalifikovanými rozhodnutími neničili kulturní život

  • 5
Co dělat, abychom si nepřipadali jako špatní herci ve špatné a stále dokola se opakující frašce jednotlivých kauz? Žurnalisty nadužívané slovo kauza snižuje i skutečně vážné problémy na úroveň bulváru, který zajímá jen to povrchní a nové. Ovšem problémy – či chcete-li kauzy – provázející řízení muzeí, galerií či knihoven v České republice v posledním desetiletí prorůstají do hlubších vrstev společenské reality a jsou už trochu zasmrádlé a docela špinavé.

Odvolané odvolání Petra Nedomy, úspěšného ředitele pražské Galerie Rudolfinum, jeho bezprostředním nadřízeným, nově nastoupivším generálním ředitelem České filharmonie Vladimírem Darjaninem, se stalo letos v červnu zatím posledním z řady případů, kdy se kulturní veřejnost musela uchýlit k lehké občanské neposlušnosti. Petice, otevřené dopisy a přímá nátlaková akce na tiskové konferenci tentokrát aspoň částečně uspěly – věci si všimla média, do jednání se vložilo ministerstvo kultury a Darjanin byl nucen své rozhodnutí odložit.

Jmenovaní a odvolaní

Petr Nedoma

Případy vzdálenější od pražského centra jsou na tom hůře. Jako příklad si můžeme vzít – rovněž letošní a dosud trvající – konflikt Marcela Fišera, ředitele Galerie Klatovy/Klenová, odvolaného na jaře hejtmankou Plzeňského kraje Miladou Emmerovou. Fišer byl v odlišném měřítku srovnatelně úspěšný jako Nedoma v hlavním městě: oba tvořili výstavní program systematický a poučeně seznamující veřejnost s kvalitním a aktuálním výtvarným děním u nás, v Evropě a v pražském případě i v dalších částech světa, od USA po Čínu.

Zásahy do fungování výstavních, muzejních, ale i knihovnických institucí měly v posledních letech různou podobu. Hledaly se za nimi různé, často více či méně temné motivace a vzhledem k nedostatku dostupných informací těžko rozhodnout, zda je to podezřívavost oprávněná, či paranoidní. Ředitel Národní knihovny chtěl stavět takovou novou knihovnu, jakou pražský primátor a prezident státu nechtěli.

Ředitel Středočeského muzea výtvarných umění nechtěl podřídit svou instituci ekonomickému tlaku a v důsledku toho kupříkladu uvolnit lukrativní prostory v turistickém centru Prahy.

Marcel Fišer na hradě Klenová v roce 2004.

Ředitel a nejvýznamnější kurátor Galerie hlavního města Prahy se nechtěl domluvit s mladým, dynamickým a pouze politicky kvalifikovaným radním pro kulturu; možná i zde mohlo jít také o využívání historických a potenciálně velice výnosných budov.

Neúspěšný pokus ministerstva kultury o transformaci Muzea české literatury (které známe pod antikvárně obrozeneckým názvem Památník národního písemnictví) vyústil v penzionování ředitelky a na její místo byl dosazen muž, jehož hlavní kvalifikací bylo přátelství s momentálním ministrem. Záhy byl týž loajální muž přesunut do Národní knihovny a aktuálním výsledkem jeho činnosti je skandální projekt na umístění obrovského knižního depozitáře v nejohroženějším záplavovém pásmu.

Všechny tyto kauzy spojují tři věci: změny k horšímu, odvolání ředitelů a vedoucích bez hodnověrných zhodnocení jejich činnosti a následné pověřování nových, často jen dočasných ředitelů bez výběrových řízení.

Neodvolatelný

Stejně tristní protiváhu nabízí pohled na generálního ředitele Národní galerie v Praze Milana Knížáka. Původně hlasitě vítaný dynamický ředitel se v průběhu několika let stal objektem tvrdé kritiky kulturní a odborné veřejnosti i mnoha aktivních umělců. Věcný a nezaujatý článek Jana Skřivánka Deset let s Knížákem (publikovaný v časopise Art + antiques a v Kavárně on-line.) vychází výhradně z veřejných zdrojů, a ponechává tedy na čtenáři otázku, jak je možné, že přes tolik chyb a rozsáhlou věcnou kritiku zůstává ředitel největší státní výtvarné instituce neochvějně na svém místě. Odpověď je stejně jako hledání skrytých motivací aktérů v předchozím odstavci nedokazatelným dohadem: Knížák si nejspíš vybudoval pevné politické zázemí, zakotvené především v prezidentu Klausovi a zahrnující i všechny velké politické strany. Spekulace o tom, čím je pro všechny politiky tak nepostradatelný, není o co opřít.

Letos na jaře vyhlásil ministr kultury Václav Jehlička nový systém v obsazování vedoucích míst státem přímo řízených muzeí a dalších institucí. Měl zahrnovat vynulování dosavadního systému a následné jmenování ředitelů na pevnou lhůtu šesti let. Jak je to obvyklé v zemích staré části Evropské unie, po uplynutí lhůty by automaticky následoval konkurz, v němž by ředitel musel své místo obhájit. Média okamžitě tento plán interpretovala především jako nepřímý nástroj k odstranění Knížáka. Ten sám jej uvítal přepjatým zvoláním, že se klidně zúčastní konkurzů třeba každý rok. Pokud nepodlehneme stihomamu a nebudeme spatřovat zásah neviditelné ruky ředitele Národní galerie při pádu Topolánkovy vlády včetně ministra kultury – nestalo se totiž nic, a Knížák asi rovnou věděl, že se ani nestane.

Libovůle jako systém

Jehličkovu představu totiž nelze realizovat. Pokud by ministerstvo kultury samo sobě chtělo uložit přísnější podmínky, než vyžaduje zákon, a jmenovalo by ředitele na dobu určitou s podmínkou konkurzu, dalo by se to úspěšně napadnout na základě ustanovení platného zákoníku práce. Ten počítá s tím, že jmenování do řídicích funkcí a odvolávání z nich je výlučnou pravomocí nadřízeného, který je nemusí dokládat ani zdůvodňovat. Nadřízenými ředitelů muzeí a galerií jsou zřizovatelé – tedy ministerstvo kultury nebo krajské a místní samosprávy. Takový systém má asi své oprávnění v podnikání, pro veřejné kulturní instituce je však nevhodný, což dosvědčují zvyklosti a předpisy v jiných evropských zemích. Muzea a knihovny (podobně jako divadla či koncertní síně), jejich fungování a jejich ředitele totiž nelze hodnotit pouze na základě toho, jak splnili ekonomická a byrokratická měřítka, nýbrž i podle toho, zda vyhovují kulturní politice státu. Jednoduše řečeno: zda jsou dobré. Tento parametr se nedá stanovit předpisem ani zákonem, ale lze jej zjistit pouze a jedině kvalifikovanou a nezaujatou analýzou ohlasů a kritik či vyžádanými posudky respektovaných osobností; v malých společenstvích, jako je to české, je třeba přizvat i experty zahraniční.

Kvalitu nelze měřit finančním ziskem, statistikou návštěvnosti a už vůbec ne tzv. auditem, který používá stejnou metodiku pro hodnocení galerie hlavního města, jeho pohřební služby i dopravního podniku. Stejně jako u hodnocení vědeckých výsledků nestačí to, co lze vyčíslit a spočítat. Vedle objektivně měřitelných položek je třeba rovněž vzít v úvahu – a to na předním místě – hodnocení těch, pro koho dané instituce fungují. Takovému systému, který se relativně nejvíc blíží ideálu nezaujatosti, se ve vědě říká peer-review a v civilizovaných zemích je to běžný nástroj.

Nejsme snad dvacet let po revoluci civilizovaným státem v evropském společenství? Zjevně nikoli. Systém, který stanovuje jako zákonnou normu libovůli a znemožňuje zavedení jinde standardních postupů k optimálnímu vynakládání finančních prostředků v oblasti veřejných kulturních statků, se totiž netýká pouze kulturních institucí. Je to stejný jev, jehož jsme svědky při opakovaném odkládání platnosti zákona o úřednické definitivě. Neochota moci stanovit sama sobě omezení, byť je vyžaduje "pouze" slušnost a kulturní tradice, je příznakem toho, že se nám návrat do civilizované Evropy daří méně, než bychom si sami rádi namlouvali.

Demokratické mechanismy tady formálně fungují, o to strach mít nemusíme. Ovšem melou naprázdno, protože to, co nefunguje, je duch oněch mechanismů a jejich vnitřní smysl. Ministerstvo kultury jistě dostalo nový zákoník práce k připomínkám, v parlamentu zasedají i rozumní a kulturní politici. Ale nikdo z nich nepovažoval za nutné odvést pořádně svou práci a nikdo neprosadil taková ustanovení, která by zaváděla v oblasti veřejných kulturních institucí lepší pořádky. Ano, i ta nejlepší pravidla se dají ohnout a zneužít a dochází k tomu často i v civilizovaném světě. Bez nich se však pohybujeme skutečně mimo mimo prostor, v němž tisícileté tradice kultivovaly a regulovaly hrubou nadvládu mocných.

Je to politika!

Nemyslím si, že platným argumentem v této diskusi je nedostatek odbornosti těch, kteří o jmenováních a odvoláních rozhodují. Tato rozhodnutí jsou totiž v plné míře politická. Jiná věc je, že se u nás nedostatečně využívá odborníků na dějiny a teorie umění, divadla, hudby či informatiky a komunikace, kteří jsou k dispozici coby nestranní znalci svých oborů, zatímco aktivní umělci (jakým je např. Milan Knížák) mohou být osobně zaujatí. Odborníci nemají být sami politiky, nýbrž mají být kvalifikovanými poradci politiků.

Milena Bartlová, autorka článku, profesorka dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně a předsedkyně Uměleckohistorické společnosti

Podle slovinského filozofa Slavoje Žižeka se autentická politika děje pouze tam, kde se domáhají podílu na moci takové skupiny, jimž je nespravedlivě odpírán. V praxi provozu kulturních institucí financovaných z veřejných prostředků je takovou skupinou to, čemu lze říkat třeba kulturní veřejnost – lidé, kteří muzea, galerie a knihovny potřebují pro svůj život, jimž nestačí rychlokonzum popkultury a kteří považují dostupnost kvalitního starého i současného umění za nenahraditelnou součást výchovy dalších generací. K evropské tradici patří, že tuto skupinu stát podporuje, protože přisuzuje skutečně kvalitnímu umění a kultuře absolutní hodnoty. Prohlásí kdokoli z našich politiků otevřeně, že tato tradice jeho stranu nezajímá, že je třeba s ní skoncovat a podporovat pouze populární kulturu? Zaměňme slůvko populární za lidový a hned uslyšíme ozvěnu hesel nejradikálnějších komunistů, které v zájmu své moci usměrnil a potlačil sám bolševický režim.

Máme právo požadovat, aby zvolení politici nekvalifikovanými rozhodnutími neničili kulturní život v této zemi – ať už to dělají z temných úmyslů, anebo spíše z neschopnosti a neporozumění. Máme právo chtít po ministerstvu kultury, aby poučeně a efektivně zastupovalo zájmy kulturní veřejnosti a nikoli aby jeho jediným zájmem byl co možná hladký chod úřadu a hlavním politickým úkolem ministra česká neverending story vyrovnávání státu s církvemi. Trvejme na tom, že ministerstvo má za úkol metodicky pomáhat krajským samosprávám, které převzaly muzea a další instituce do své správy, jenže postrádají zkušenosti a porozumění pro jejich specifika. Požadujme po ministrovi kultury, aby vysvětlil ostatním politikům smysl a podstatu klíčového nástroje kulturní politiky Evropské unie, totiž podpory kreativních průmyslů. Chtějme, aby se tvůrci zákonů poučili na dobrých praxích zemí staré Evropy.

Pokud politici na všech úrovních nepochopí, že je nutno z veřejných prostředků podporovat také umění, kterému oni sami osobně nerozumějí, nezbude nám než se uchylovat k mírné občanské neposlušnosti. A vybírat si ve volbách takové strany, které budou dávat najevo, že vědí, o čem je v tomto článku řeč. Otázkou ovšem je, zda zde takové strany v současnosti existují...


Video