Kaddáfí se svou vlastní taktikou sám zahnal do kouta. Kdyby byl poražen, bude pro něj obtížné najít útočiště v zahraničí, jak to učinil bývalý prezident Tuniska Zín Abidín bin Alí. A vnitřní exil, jaký byl umožněn Husnímu Mubarakovi, bude v jeho případě vyloučen.
Ačkoliv se schopnost režimu páchat rozsáhlé masakry snížila, Kaddáfího porážka si vyžádá značné ztráty na lidských životech. V krajním případě by režim mohl použít chemické zbraně, stejně jako je v roce 1988 použil Saddám Husajn proti Kurdům v Halabdži, případně by mohl zahájit rozsáhlé letecké bombardování, jak to v roce 1982 učinil v Hamě syrský prezident Háfiz Asad.
Stoupenkyně libyjského vůdce Muammara Kaddáfího v Tripolisu (26. února 2011)
V tu chvíli by byla mezinárodní intervence pravděpodobnější než kdykoliv předtím. V Libyi žije půldruhého milionu Egypťanů a mnoho dalších cizích státních příslušníků včetně občanů Velké Británie a ti všichni se nyní ocitli v mimořádně zranitelném postavení. Plukovníkův údajně „umírněný“ syn Sajf Islám Kaddáfí ve svém prvním projevu během krize tvrdil, že jde o mezinárodní spiknutí proti režimu, jehož se účastní Egypťané, Tunisané a další zahraniční agenti. Cílem této reakce otce i syna bylo podnícení násilí proti cizincům.
Rozkol i pevné složky
Dalším možným scénářem je zásah armády nebo její významné části proti Kaddáfímu a jeho synům. Problém je v tom, že libyjská armáda není na rozdíl od egyptských a tuniských ozbrojených složek schopna vystupovat od počátku protestů soudržně. Vysocí i nižší důstojníci přebíhají často i s celými jednotkami k odpůrcům režimu. Dva piloti změnili kurz a přistáli na Maltě, kam je následovala i jedna válečná loď – ti všichni se vzbouřili proti Kaddáfího rozkazu bombardovat město Benghází na východě země.
Libyjci pózují u zbraní zabavených Kaddáfího jednotkám (24. února 2011)
Až dosud však není hlášen žádný rozkol v řadách Revolučních výborů tvořených Kaddáfího zatvrzelými loajalisty, jejichž celkový počet se odhaduje zhruba na 20 000 bojovníků. Totéž platí o Brigádě 32, kterou vede další z Kaddáfího sedmi synů Chámis Kaddáfí. Brigáda má za úkol chránit oblast Bab Azízija v Tripolisu, kde plukovník bydlí ve falešném beduínském stanu.
Také z libyjské vojenské rozvědky vedené Abdalláhem Sonosím, Vnitřních bezpečnostních sil pod vedením Tuhámího Chálida a Džamahírijského bezpečnostního aparátu není hlášen žádný rozkol, takže tyto instituce rovněž zůstávají nedotčené. Faktem je, že hluboko zakořeněná rivalita a nedůvěra mezi libyjskými vojensko-bezpečnostními aparáty pravděpodobně vyvolá štěpení, které se stane klíčovým faktorem podkopání režimu. Celkově vzato však kmenová podstata určující loajalitu v libyjské armádě brání tomu, aby tato instituce fungovala jako jediné těleso, které Kaddáfího buďto podpoří, anebo se připojí ke vzpouře proti němu.
Mladá Libyjka v Malajsii vyjadřuje podporu protestům proti Kaddáfímu.
Libyjský mladík vyjadřuje podporu své zemi v Malajsii.
Nadějné prvky spolupráce
Kmenová loajalita vůbec sehraje stěžejní roli, pokud bude Kaddáfí v nadcházejících dnech poražen. Historická rivalita, vendety a zbraně jsou mezi libyjskými kmeny značně rozšířené, což naznačuje, že kmenová válka bude v postkaddáfíovské éře pravděpodobná.
První známky z východní Libye, která je dnes „zónou bez Kaddáfího“, nicméně naznačují opak. Mezikmenová rivalita je ve východní Libyi samozřejmě silná. Úroveň organizace a koordinace mezi jednotlivými vůdci povstání je však docela působivá. Rychle například vznikly bezpečnostní, zdravotní a další výbory na způsob obdobných základních institucí zajišťujících řád, které před několika týdny založili vzbouřenci v Egyptě.
Když navíc Ahmed Kaddaf Dam a Saíd Rašván, dva čelní představitelé režimu, navštívili Egypt a pokusili se naverbovat kmeny s libyjskými odnožemi k útoku na východní „zónu bez Kaddáfího“ z egyptské západní pouště, odešli s nepořízenou. Avlad Alí i ostatní kmeny odmítly velkorysé úplatky, které jim byly nabídnuty.
Libyjská občanská společnost není tak rozvinutá jako ta egyptská a tuniská, což znovu naznačuje, že Kaddáfího pád by mohl vyústit v kmenovou válku. Celý arabský svět si však vzal ponaučení z krvavé občanské války v postsaddámovském Iráku a odhodlání a zralost tuniské a egyptské mládeže se staly modelem pro další Araby usilující o svobodu a důstojnost. Libyjský lid je možná politicky zralejší a rafinovanější, než se mnozí pozorovatelé domnívají.
Tablo s portréty Libyjců zabitých Káaddáfího jednotkami na opuštěném tanku v Benghází (22. února 2011)
Západ má vůči Libyjcům jisté závazky
Mezinárodní společenství má vůči Libyi zásadní právní závazek. Jména těch, kdo velí silám zodpovědným za zabíjení, k němuž zatím došlo, jsou dobře známá. Kdyby byla jména generálů a plukovníků, jako jsou Abdalláh Sonosí, Abdalláh Mansúr nebo Tuhámí Chálid, jakož i jméno Kaddáfího a jeho synů připsána na mezinárodní seznam sledovaných osob nebo pokud by na ně byly vydány zatykače, řada jejich podřízených by si dobře rozmyslela, zda vydá svým vojákům rozkaz ke střelbě či bombardování.
Západ věděl o zločinech proti lidskosti a teroristických spiknutích, které Kaddáfího režim několik desetiletí páchal, především o masakru ve věznici Abú Selim v červnu 1996, kdy bylo postříleno více než 1200 politických vězňů protestujících proti vězeňským podmínkám. Přesto se nekonalo žádné mezinárodní šetření, a to zejména proto, že ropné zájmy převládly nad morálním pohoršením.
Západ Libyjcům dluží ochranu před dalším masakrem. Obamova administrativa i evropští představitelé zatím říkají samé chvályhodné věci. Slova ovšem nestačí – je čas na konkrétní činy.
Libyjské stíhačky na maltském letišti (21. února 2011)
Omar Ašúr je docentem blízkovýchodní politiky a ředitelem programu blízkovýchodních doktorandských studií na Katedře arabských a islámských studií britské Exeterské univerzity. Kromě toho je autorem knihy The De-Radicalization of Jihadists: Transforming Armed Islamist Movements (Deradikalizace džihádistů: Jak transformovat ozbrojená islamistická hnutí).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mezititulky jsou redakční.
