Autor zmiňuje, že počet jeho návštěv v této oblasti se dá odhadovat na desítky. To ho ve spojení s jeho novinářským, cestovatelským i fotografickým nadšením činí jednou z nejpovolanějších osob naší provenience na téma perské historie i současnosti. Nutno říci, že je to na knize na první pohled vidět a je tak důstojným pokračováním započaté série publikací – navíc je koncepčně vyjasněnější než první z nich, která mimo jiné obsahuje i řadu kapitol věnovaných Íránu, a Tureček na ně v poslední práci odkazuje.
Foto z uvedení knihy Břetislava Turečka Nesvatá válka o Svatou zemi, Praha, Luxor, 4. 10. 2011 - zleva odpovědná redaktorka knihy Petra Diestlerová, biskup Václav malý a Břetislav Tureček
Odborník na ajatolláhy
Pro českého čtenáře mohou být nejpřekvapivější právě kapitoly, které se dotýkají Československa a České republiky. Objevují se v nich čeští i íránští diplomaté, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová a několikrát třeba i současný prezident Miloš Zeman. Pro někoho více, a pro jiné asi méně potěšující může být fakt, že autor v některých případech – například v souvislosti s rádiem Irácká svoboda vysílajícím z Prahy – nebere příliš ohled na politickou korektnost. Poukazuje totiž jak na jednu z klíčových překážek v íránsko-českých vztazích (nad českým atlantismem a proizraelskými postoji jako takovými by vzhledem k omezenému vlivu české diplomacie Írán zřejmě jinak mávnul rukou), tak i na řadu kontroverzních stránek na první pohled chvályhodného „šíření informací ze svobodného světa do toho nesvobodného“.
O knizeBřetislav Tureček: Labyrintem Íránu Knižní klub, Praha 2013, 328 stran, doporučená cena 359 korun.  Obálka Turečkovy knihy Labyrintem Íránu |
Tureček v sobě nezapře také notnou novinářskou odvahu, kdy, přestože chráněn postavením rozhlasového novináře, jehož hlavní působiště bylo několik let v Jeruzalémě, se vydává i do míst a za lidmi, které by někteří jeho novinářští kolegové asi vynechali (možná nejen ze strachu o vlastní bezpečnost). Dočteme se tak třeba o názorech kontroverzních šíitských duchovních z libanonského hnutí Hizballáh. Právě části věnované politickým souvislostem Íránu, potažmo jeho vlivu v ostatních částech světa, jako je Libanon, patří k nejzdařilejším a nejzasvěcenějším částem knihy. To je důležité, neboť právě problematika Íránské teokratické republiky a role ájatolláhů a dalších náboženských autorit jsou pro české čtenáře asi nejvíce zahaleny informačním vakuem a různými faktickými zjednodušeními. Íránský šíitský klérus je u nás především vnímán jako jednolitý pochlebník teokratické republiky a nejsou reflektovány jeho hluboké vnitřní polarizace i opozice a kritika režimu. Podobně Tureček nevynechává kontroverze související s íránským prezidentem Ahmadínežádem a zasazuje je do širšího kontextu íránské politické kultury.
Představení nového bezpilotního letadla v Teheránu (9. května 2013)
Nejmocnější muž Íránu ajatolláh Alí Chameneí opět vyhrožuje Izraeli.
Jednou z nejlépe napsaných kapitol je pak ta, která pojednává o smutném osudu posledního íránského šáha. Tomu jeho západní „spojenci“, kteří měli po Islámské revoluci v roce 1979 obavy o to, aby s ním nebyli spojováni, připravili na samotném sklonku života, kdy již byl smrtelně nemocný, až neuvěřitelně nedůstojnou anabázi.
Balúčové a spol.
Turečkova kniha zkrátka představuje zasvěcený pohled do řady důležitých částí íránské společnosti, včetně různých íránských menšin, jako jsou Kurdové či Balúčové. Právě region Balúčistánu se dostal v souvislosti s nedávným únosem dvou Češek i do povědomí české veřejnosti. Turečkovy zkušenosti z tohoto regionu, respektive z jeho íránské části (další se nacházejí v Afghánistánu a Pákistánu), poukazují na fakt, že ten, kdo se do této oblasti vydá, by neměl brát nebezpečí zde číhající na lehkou váhu.
Je jasné, že publikace, která se nevydává za systematickou vědeckou studii Íránu, nemůže obsáhnout celou šíři tamní rozmanité společnosti. Ale i tak v Turečkově práci poněkud chybí komplexnější zmínky o některých důležitých komunitách, jako jsou íránsko-arménští křesťané, zoroastriáni, perzekuovaní baháisté či íránští židé (íránsko-izraelské vztahy jsou ale v textu zmíněny mnohokrát). Knize by rovněž slušela přehlednější systematika. Problematika jaderného programu, kterou svazek začíná, může – zřejmě nezamýšleně – prohlubovat stereotyp, že na Írán je v první řadě třeba se dívat „nukleární“ optikou. Odlišné uspořádání knihy by přitom nemuselo nic ubrat na plynulosti přechodu mezi tématy, které se autorovi i tak podařilo dosáhnout.
Plastičtí chirurgové mají v konzervativním Íránu žně.
Celkově ovšem pozitiva výrazně převažují nad slabšími stránkami a kniha by se měla stát povinnou četbou kohokoli, kdo se o Írán zajímá a ještě více pro ty, kteří se chystají do této části světa. Stejně tak je i výrazným kamenem v jinak značně chudé mozaice knih, které zatím v češtině o Íránu vyšly.
Autor recenze je politolog a právník, zaměřuje se na problematiku Blízkého východu a přednáší na několika univerzitách, autor několika knih, například Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007), Judaismus a politika v Izraeli (2009) či Dějiny moderního Izraele (2011).
