Leica Gallery Prague zažila vloni výstavní sukces: na její přehlídku fotografa Roberta Vana dorazilo celkem asi 23 000 tisíc návštěvníků, s denním průměrem 719 diváků. Celkově šlo – po divácky bezkonkurenční retrospektivě Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu – o druhou nejúspěšnější výstavu v České republice roku 2009. Vanovy nadýchané, emotivní, měkké snímky, vytvořené takzvanou platinovou technikou (kompletně k vidění na http://www.robertvano.com) připomínáme proto, že práce Kamila Vojnara vystavované nyní v Leica Gallery Prague (LGP) svým artistním a vznášivým charakterem nejsou od Vanových obrázků příliš vzdáleny, i když formálně vznikají jinou technikou. A hned dodejme: také ovšem technikou silně individualizovanou, se značným podílem ruční práce.
Ale nejen z těchto dvou akcí je zřejmá inklinace Jany Bömerové, hlavy i motoru LGP, k tomuto druhu tvorby. Obdobně by se dalo charakterizovat již několik předchozích zdejších výstav.
Pocity, pocity, pocity
"Veden svými vnitřními pohnutkami, zkoumá Vojnar skryté kouty lidské duše, kde sídlí naše emoce. Svými obrazy nám sděluje své osobité vize, své reakce na rozporuplný svět, který ho obklopuje," stojí v anonymním textu pověšeném na začátku autorovy výstavy Flying blind v LGP. "Svět, ve kterém je tolik krásy a tolik utrpení, které se velmi často odehrávají v jednom a tom samém okamžiku, v jediné minutě, hodině, v místech těsně sousedících nebo na míle od sebe vzdálených. Tyto pocity se upřímně a nezakrytě odrážejí v jeho obrazech zobrazeny se silnou osobní intenzitou."
Joachim with Wings - z výstavy v LGP
Taková pocitová slova můžete přiložit k tvorbě velmi různého, dokonce protichůdného charakteru. O Vojnarových pracích nesdělují nic. Z čeho vyrůstají, v jakém kontextu se pohybují. Na internetové stránky LGP tvůrce navíc připojil několik svých odstavců v obdobném duchu: "Snažím se prozkoumat zákoutí naší duše, kde sídlí emoce. Emoce jako reakce na svět venku, které se zde střetávají a našimi nejosobnějšími pocity. Neboť nepláčeme z nesmírného smutku a štěstí zároveň? Moje pracovní metoda je opravdu hodně ‚flying blind‘ (tvorba naslepo), neboť jako fotograf a malíř jsem samouk. Nerespektuji zavedené techniky a postupy, kombinuji jednotlivé části, tak jako sestavujeme sen z uplynulé noci. Z útržků a kousků. Nechávám intuici a materiály, s nimiž pracuji, aby mě dovedly k nějakému výsledku, který však dlouho nepovažuji za konečný a přehodnocuji své obrazy znovu a znovu, stavím je do jiných logických souvislostí a dalších kontextů."
Jako něco od někoho
O výstavěKamil Vojnar: Flying blind Leica Gallery Prague, o.p.s., Školská 28, Praha 1. Výstava trvá do 14. března 2010, otevřena je denně od 14.00 do 22.00 hodin. Vstupné 50 korun, snížené 30 korun, děti do 14 let a hosté kavárny vstup zdarma. |
Rebecca with Wings - z výstavy v LGP
Vojnarovy kreace jsou z těch děl, u nichž záhy získáváte neodbytný pocit, že jste už někde někdy viděli. Jsou jednak vizuálně i tématicky odvozené, jednak navíc zakousnuté do vlastního ocasu variací: po deseti patnácti shlédnutých exponátech nabýváte dojmu, že autor "jede" pořád to samé, že variace rozmělňují celek expozice až do jakési dekorace "dušezpytu".
Výstavy jako je ta Vojnarova jsou dobré přinejmenším k tomu, že demonstrují, jak nesnadné je dnes být originální, a jak svůdné je tvořit "jako někdo", a také jak lze nabývat mylného dojmu, že tvorba je samosebou emocionální proto, že ukazuje něco "emocionálního".
Výskyt Flying blind se však dá v Leica Gallery Prague vyložit ještě jinak. Když jsem o víkendu do LGP zašel, byly téměř všechny stolky v předsálí obsazeny – je možné tu zakoupit kávu, moučník a další občerstvení, je to docela příjemné posezení. Na výstavě se však nevyskytoval kromě mě nikdo. Vojnarova expozice je vlastně bonus pro kavárenské hosty. Však také ti mají vstup na výstavu zdarma. Do tohoto řádu věcí Vojnarovy duchařinky pasují a vše je vlastně v pořádku.
Reakce Kamila VojnaraJe libo ke kávě trochu fotografických emocí? ptá se ve svém článku o mé výstavě v Gallery Leica jakýsi pan Josef Chuchma, na stránkách vašich novin. Tak tedy dámy a pánové, kluci a holky! Ta káva v Leica Gallery je zcela objektivně opravdu skvělá! To mi můžete věřit, pil jsem kávu v mnoha místech, v mnoha zemích! Co se týká mých práci v galerii, vzadu, za kavárnou, to samozřejmě již tak objektivní nemohu být. Nicméně tak subjektivní jako pan Chuchma taky ne. Já osobně svoji práci nechci, nemohu a nejsem ani sto vysvětlovat verbálně. Protože však do úvodu katalogu a výstav musím něco říci, sepsal jsem pár vět, původně v angličtině, které byly posléze, ne zcela obratně, přeloženy do češtiny. Pár vět na plakátu, který otevírá výstavu. Měly sloužit nikoliv coby sdělení o mě práci, ale jenom coby okno do mého myšlení. Duše, chcete-li. Pan Chuchma píše, že o mých pracích nesdělují nic. Že po shlédnutí několika máte "neodbytný pocit, že jste to už někde, někdy viděli". To poté, co v úvodu článku je expozice oznazena coby "provincionální". Pane Chuchmo, prosím vás, dejte čtenářům vědět, kterou provincii máte na myslí. Budu první v řadě na autobus tam, abych shlédnul její umělecké dění na vlastní oči. Naznačte nám, alespoň trošku, kde a u koho měli návštěvníci předtím možnost něco podobného vidět. Nenechávejte si to jenom pro sebe, prosím, to není fér. Říkáte, že se moje práce "zakousává do vlastního ocasu variací", že "jde pořád o to samé", že "variace rozmělňují celek expozice do jakési dekorace dušezpytu". Čeština budiž oslavena. Mám pro vás novinku: ano práce většiny umělců všech typu se odehrávají ve variacích na určitě základní kameny, základní témata jejich tvorby, které se během života ani tak příliš nemění. Je to jenom otázka více nebo méně úspěšného výběru. Ve svém článku připomínáte loňskou výstavu pana Roberta Vana. Předpokládám, že ta se vám líbila. Dokonce dáváte odkaz na jeho web stránku (což opomíjíte v mém případě, i když článek je o mé výstavě). U pana Vana nemáte neodbytný pocit, že jste to už někde viděl? A co takhle když vezmete Roberta Mapplethorpea, přidáte trochu Sarah Moonovou a celé to vylejete na těsto pana Sudka? A to je v pořádku! Takhle vzniká umění! My všichni na něčem stavíme, doufaje, že dříve či později dostane naše práce svou vlastní tvář. A i přesto tam mohou zůstat všechny vlivy citelně. Do toho, pane Vano, ubíráte se správným směrem! A vy pane Chuchmo, když už jsme u toho, pořád nám ještě nechcete prozradit, kde jsme něco jako je moje práce, viděli předtím? Já sám bych to rád věděl. It's so fucking lonely out here. Já sám bych rád věděl, že nejsem sám, že další šli tímto směrem. Protože, když už jsem tak "neoriginálně" sveden "tvořit jako někdo". Kdo? Vážený pane Chuchmo, kdo? Akorát na závěr, já jsem schopen se uživit svoji "provincionální" prací ve všech těch, pro Vás tak "exkluzivně znějících působištích". Zatímco vy jste s to se svým originálním, lajdáckým psaním existovat jedině ve světové Praze. Amen. kvojnar@mac.com |
REAKCE RECENZENTA
Výstavu Roberta Vana jsem recenzoval, ve zcela jiném duchu, než se domnívá Kamil Vojnar, viz http://zpravy.idnes.cz/fotograf-kluku-robert-vano-se-v-manesu-snazi-poprit-cas-pis-/kavarna.asp?c=A090818_160700_kavarna_bos.
Stránka pana Vojnara, na niž chce upozornit, je: http://flyingblindpictures.com
Jsou variace, a variace. Sám princip nezaručuje předem nic, ani úspěch, ani neúspěch. Řada skladatelů může poukazovat, že při komponování pracují s variacemi po způsobu J. S. Bacha, ale to ještě neznamená, že jsou to noví Bachové. Jmenovat v souvislosti sama sebe Sudka nebo Mapplethorpa (jeho práce jsou v současnosti v Praze rovněž k vidění - na výstavě v DOXu) je od pana Vojnára omyl až nejapnost, neboť oba tito tvůrci byli vším možným, jen ne dekorativními umělci - a právě k dekorativnosti a ilustrativnosti Kamil Vojnar silně inklinuje. Na tomto poli může být i obchodně úspěšný, a třeba i v západních metropolích, ale to ještě neznamená a nezaručuje, že ta díla v galerii nemohou působit rozpačitě.
