Robert Carrithers, který momentálně žije v Praze a chce zde natočit i celovečerní film, nikdy nebyl a není – soudě nejen z výstavy nazvané The Groovy dada lounge revisited, nýbrž i z jeho internetových stránek (http://www.robertcarrithers.com) – žádný takzvaný velký fotograf, který má svůj styl, svoji nezaměnitelnou vizualitu. Je to takový poučený „cvakal“, jenž neřeší, zda snímek má, či nemá vysoké estetické parametry. Především a prostě dokumentuje lidi, s nimiž přichází do styku. Postaví si je bez velkých aranží před objektiv, exponuje - a má to!
Pohled do výstavy Roberta Carritherse v pražské Fotograf Gallery
O expoziciRobert Carrithers: The Groovy dada lounge revisited Basquiat, Haring, newyorská scéna osmdesátých let a dekadentní Club 57 |
Tenhle „amatérismus“ však obstál i v profesionálním uměleckém provozu a před soudy kritiky - když vyjevil své opodstatnění. Když se totiž ukázalo, že dokáže přinést nezastupitelné svědectví o určitém způsobu života a že právě syrovost a spontaneita, lhostejné k technické perfekci, jsou adekvátním výrazem takové autorské výpovědi. Nabízí se v této souvislosti samozřejmě jmenovat proslulou Nan Goldinovou, která dokumentovala své milenecké vztahy a „husté“ životy svých přátel, z nichž nejeden předčasně zemřel (na AIDS, na drogy). Lidé, kteří tímhle rychlým způsobem odešli na věčnost, se nacházejí i na Carrithersových záběrech – on dokonce i zvěčnil dnes celosvětově známé legendy, tehdy ještě se ti dva muži nacházeli v plné životní síle a ve fázi lokální proslulosti; konkrétně myslím výtvarníky Keitha Haringa (1958-1990) a Jeana-Michela Basquiata (1960-1988).
Pohled do výstavy Roberta Carritherse v pražské Fotograf Gallery - Samo čili Jean-Michel Basquiat
Na snímcích černobílých i barevných, výškových i šířkových formátů, na portrétech i momentkách, na pracích zarámovaných i jen připíchnutých na zeď pražské Fotograf Gallery, na dobových zvětšeninách zachovalých i vyšisovaných působením času defilují desítky postav. Šly tenkrát do toho v Clubu 57 naplno (roku 1983 byl ten podnik uzavřen). To je z těch snímků cítit. Tvrdá reaganovská sociální politika a razantní občanské a postojové reakce na ni. Dekadence odvazů a hry doopravdy coby odezva na expandující konzumerismus. Ten – mimochodem - během pár let vyhrál: koupil si a přivlastnil Harringa, zpeněžil Basquiata, a nejen je. Carrithers přináší svědectví z první linie. Byl to divoký mejdan, který stál za to, protože se tvořilo bez ohledu na následky a výdělky: malovalo se, hrála muzika, pořádaly performance, scénické kusy. Carrithersovým fotkám se dá vlastně všechno „nefotografické“ prominout, protože o primárně umělecké fotografie v tomhle případě vůbec nejde, což na výstavě nevylučuje výskyt několika obrazově pěkných portrétů.
Z výstavy Roberta Carritherse v pražské Fotograf Gallery - Tom Scully & Maggie McDermitt
Instalace Carrithersových dokumentů je ve Fotograf Gallery řešena obdobně jako předchozí zdejší expozice, kolektivní prezentace Tichá žena, v níž kurátor Pavel Vančát shromáždil různé, vesměs amatérské československé fotografie žen z časů normalizace. Pozitivy byly v případě obou výstav „vrženy“ na galerijní zdi ve shlucích a bez popisků, aby nevystupovali do popředí jednotlivé záběry a protagonisté na nich, nýbrž aby vynikl společný duch oněch záběrů. Informace o jednotlivých fotkách jsou pak dostupné u vchodu, kde si divák může na seznamech dohledat, kdo a co na kterém snímku je.
Funguje to, jen by se z toho neměla stát ve Fotograf Gallery zvyklost a macha. Nejpřípadnější prezentací Carrithersových úlovků z Clubu 57 by asi ovšem byla kniha s doprovodnými texty včetně rozšířených popisků.
Z výstavy Roberta Carritherse v pražské Fotograf Gallery - konceptuální skupina ART
