Pákistánské domácí teroristické skupiny vědí, že země je v bodu zlomu, a útočily na kandidáty a voliče upřednostňující sekulární stát. Byly zabity stovky lidí. Stávají se terčem proto, že tyto skupiny v případě vítězství doženou to, co se občas nazývá „ideou Pákistánu“, k logickému – a extrémnímu – dovršení.
Před zhruba sedmdesáti lety duchovní otec Pákistánu Muhammad Alí Džinnáh zformoval hnutí za vytvoření nezávislého státu pro muslimy Britské Indie. Britská koloniální správa se nakonec podvolila a z oblastí s muslimskou většinou vytvořila samostatnou zemi. Obyvatelstvo dnešního Pákistánu bylo tehdy muslimské asi ze dvou třetin; zbytek tvořili převážně hinduisté a sikhové.
Volby v Pákistánu (11. května 2013)
Toto složení se během dělení nových států Indie a Pákistánu v roce 1947 dramaticky změnilo, neboť přes nově vytýčenou hranici se přestěhovalo 14 milionů lidí. Z Indie do Pákistánu prchlo osm milionů muslimských běženců, zatímco šest milionů hinduistů a sikhů zamířilo opačným směrem. Když bylo toto „etnické čištění“ u konce, pákistánská populace byla z 95 % muslimská. Časem začala sílící část populace požadovat, aby byl na územích náležejících Pákistánu vytvořen islámský stát. Nadcházející volby ukážou, jak daleko se země vydá v tomto směru.
Islám, armáda, sektářství, politika
Pákistán není jedinou muslimskou zemí, která se snaží svou politickou a ekonomickou budoucnost nově vymezit. K podobným procesům dochází v dalších velkých zemích západní části islámského světa. Naproti tomu dalším velkým muslimským zemím, jako je Indonésie a Malajsie, se podařilo vytvořit si politický řád, který přiměřeně dobře slouží všem složkám tamních nesmírně rozmanitých populací. To se nakonec může stát i na západě islámského světa, ale až po zápolení, které právě probíhá v Pákistánu.
Volby v Pákistánu (11. května 2013)
Velké země v této části islámského světa – zejména Egypt, Pákistán a Turecko – se pokoušejí najít řešení čtyř problémů, z nichž nejnáročnějším je definovat úlohu islámu v politickém systému. Turecko zřejmě určitou odpověď našlo, postrčeno zčásti svým přáním vstoupit do Evropské unie. Vládnoucí konzervativní strana s hlubokými kořeny ve víře se spokojila s ponecháním náboženství v oblasti soukromého dodržování, bez přímého vlivu na veřejnou politiku. V Egyptě zůstávají poměry méně ukotvené, zatímco v Pákistánu se malá, leč silně motivovaná část obyvatelstva přiklonila k extrémnímu násilí coby formě politického vyjádření.
Dále je nutno poradit si s úlohou armády v politice. V čele jde opět Turecko; v Egyptě i Pákistánu se sice muži v uniformách vrátili do kasáren, ale vliv na veřejnou politiku neztratili.
Potom je tu sektářství, zejména sílící svár mezi sunnitskými a šíitskými muslimy. Tuto rozepři může ještě zjitřit výsledek dění v Sýrii. Pokud tam zvítězí sunnité, mohla by zesílit jejich průbojnost v zemích s rozsáhlými šíitskými populacemi. Ne vždy se chápe, že druhou nejpočetnější šíitskou populaci má hned po Íránu právě Pákistán, kde žije zhruba 50 milionů stoupenců šíitského islámu. V Karáčí a Kvétě jsou v posledních letech nemilosrdně napadáni; přes 400 jich bylo zabito.
Rozstřílené auto pákistánského žalobce Čaudhrího Zulfikara (3. května 2013)
Konečně tu je otázka vztahu muslimského světa se Západem, především se Spojenými státy americkými. Polámala se stará „velká dohoda“ z doby po rozpadu Osmanské říše, kdy se Západ smířil s autoritářstvím výměnou za bezpečný přísun ropy, využívání citlivých plavebních tras a jistou toleranci vůči existenci Izraele. O tom, co ji nahradí, rozhodne podoba nového politického řádu, který se nakonec na západě islámského světa prosadí. Jinými slovy, v nadcházejících pákistánských volbách se hraje o víc než jen budoucnost Pákistánu.
Naděje i úzkost
Sílí uznání, zčásti zdráhavé, že koalici vedené Pákistánskou lidovou stranou se daří vytvářet politickou stavbu usazenou na poměrně stabilních základech. To je v zemi, která se po většinu svých dějin vezla na politické horské dráze, skutečný úspěch. Koalice však politický úspěch nedokázala promítnout do silné hospodářské výkonnosti.
Za posledních pět let pákistánský roční růst HDP dosahoval jen tří procent – poloviny tempa potřebného k uplatnění každoročních dvou milionů nováčků v řadách pracovních sil. Pokud růst nezrychlí, budou bobtnat zástupy nezaměstnaných a podzaměstnaných, čímž se rozroste rezervoár, z něhož extremistické skupiny čerpají nové rekruty.
Na volby v Pákistánu dohlíží i armáda (11. května 2013)
Plakáty Imrana Chána v Pákistánu (11. května 2013)
Nynější volby vyvolávají mezi Pákistánci naději i úzkost. Můžou otevřít tu či onu cestu. A ve šlépějích Pákistánu, v dobrém či ve zlém, se mohou vydat další muslimské země.
Šáhid Džávíd Burkí, bývalý ministr financí Pákistánu a viceprezident Světové banky, působí v současnosti jako předseda Ústavu veřejné politiky v Lahore.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
