Když se 28. listopadu 1908 budoucí zakladatel strukturální antropologie v Bruselu narodil, hlavní světovou mocností byla Velká Británie, která kontrolovala třetinu světové souše, Francie ovládala severní Afriku, západní Afriku a Indočínu. Rudyard Kipling, pro něhož představovali domorodci "napůl děcko a napůl ďábla“, byl na vrcholu tvůrčích sil. Joseph Conrad psal o "srdci temnoty“ v nitru Afriky, obývaném prehistorickými lidmi, do jejichž myšlení nejsme schopni proniknout.
Jeden z nejvýznamnějších antropologů té doby, James George Frazer, vytvářel na univerzitě v Cambridgi rozsáhlá zasvěcená pojednání o "přírodních národech“, ale děsil se představy, že by se někdy měl s nějakým "divochem“ osobně setkat. Učení o nerovnosti lidských ras bylo přirozenou součástí akademického prostředí. Většina antropologů se hlásila k sociálnímu evolucionismu, podle nějž západní civilizace představovala vrchol lidských dějin a zároveň měřítko pro posuzování vyspělosti ostatních lidských společností.
průkopníkMálokdy v dějinách – budeme-li parafrázovat slova Winstona Churchilla – vděčilo tak mnoho badatelů za zásadní proměnu tak početně omezené skupině vědců. |
Málokterá věda učinila v tak historicky krátké době srovnatelný radikální přerod jako antropologie, disciplína pojednávající o lidské odlišnosti a rozmanitosti. A málokdy v dějinách – budeme-li parafrázovat slova Winstona Churchilla – vděčilo tak mnoho badatelů za tuto zásadní proměnu tak početně omezené skupině vědců. Claude Lévi-Strauss náležel k předním průkopníkům této zásadní transformace moderních věd o člověku.
Dozrání v USA
Claude Lévi-Strauss pocházel z prostředí alsaských Židů, kteří tradičně sehrávali ve francouzském intelektuálním životě významnou úlohu. Jeho dědeček byl rabínem ve versailleské synagoze. V letech 1927 až 1931 Lévi-Strauss studoval v Paříži práva a filozofii a poté vyučoval na lyceích v Mont-de-Marsan a Laonu. Podobně jako jeho vrstevníka, existencialistického filozofa a spisovatele Jeana-Paula Sartra, jej tato činnost příliš neuspokojovala. Proto nabídka ředitele École normale supérieure Célestina Bouglého, aby se ujal výuky sociologie na univerzitě v Sao Paulu, přišla jako na zavolanou. Bouglé věděl o Lévi-Straussově zájmu o etnografii a typicky francouzským způsobem jej navnadil, že "předměstí jsou tam plná indiánů“.
Nebyla to úplně přesná informace, nicméně Lévi-Strauss skutečně zahájil v brazilském vnitrozemí rozsáhlý terénní výzkum, který z něj učinil uznávaného znalce Ňambikvárů, Tupí-Kavahíbů a Kaďuvejů.
Knihy Clauda Léviho-Strausse vydané českySmutné tropy (1966) |
Po porážce Francie emigroval díky pomoci amerického antropologa Roberta H. Lowieho a Rockefeller Foundation do Spojených států amerických, kde působil v New Yorku na New School of Social Research. Během svého vynuceného amerického pobytu Claude Lévi-Strauss intelektuálně dozrál. Antropologická škola reprezentovaná Ruth Benedictovou, Alfredem Louisem Kroeberem, Robertem H. Lowiem nebo Ralphem Lintonem, žáky velkého amerického badatele německého původu Franze Boase, mu imponovala. Ve Francii neexistovalo obdobné úzké spojení teoretického přístupu s konkrétními požadavky terénního výzkumu.
Trochu v tom byla i Praha
Zásadní význam pro Claude Lévi-Strausse mělo setkání s Romanem Jakobsonem, k němuž došlo v roce 1941 v New Yorku. Ruský lingvista, který žil v meziválečném údobí v Československu, náležel k nejvýraznějším představitelům Pražského lingvistického kroužku. Tato proslulá škola představovala jeden z výhonků, které vyrašily na evropském kontinentu po první světové válce v důsledku "strukturalistické revoluce“ v jazykovědě. Jejím iniciátorem byl švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, jenž se odvrátil od tradičního výzkumu jazyka v jeho historické dimenzi. Jazyk pro Saussura představoval synchronní systém znaků, v jehož rámci hodnota každého znaku vyplývá ze vztahů a postavení, které zaujímá vůči znakům ostatním. Jak později Lévi-Strauss poznamenal, bylo to pro něj "osvícení“.
Zmíněnou tezi Claude Lévi-Strauss, který byl rovněž inspirován Sigmundem Freudem, Marcelem Maussem a Karlem Marxem, aplikoval v antropologii. Zrodila se strukturální antropologie, jejíž vliv daleko přesáhl antropologické vědy.
Odhalení skrytých struktur
Za základní omyl tradiční antropologie pokládal Claude Lévi-Strauss skutečnost, že se zabývala jednotlivými aspekty sociálního a kulturního života jako samostatnými jednotkami a přehlížela jejich vzájemnou provázanost. Uniklo jí proto, že různé složky lidské existence – příbuzenské systémy, mýty, náboženské rituály, způsoby přípravy jídel, politické systémy nebo svatební obřady – nepředstavují izolované entity, nýbrž jsou konstituovány na základě protikladů, obdobných fonologickým kontrastům přítomným v jazyce.
obdobné principyClaude Lévi-Strauss paradoxně zabil fascinaci exotismem, kterou pěstovaly antropologické vědy od raného novověku. |
Strukturální antropologie podle Lévi-Strausse umožnila badateli oprostit se od toho, co je povrchové, zřejmé a viditelné, a uchopit hlubší logické zákonitosti, které organizují a podmiňují naše společenské bytí.
Právě odhalení skrytých struktur lidské kultury rozpouští rozdíly mezi divošstvím a civilizací, dokládá univerzální pravidla lidského myšlení a dokazuje jednotu lidstva bez ohledu na dosaženou civilizační vyspělost. Příslušníci takzvaných přírodních národů uvažují spíše obrazem než pojmem, který je specializovaným nástrojem moderního myšlení, ale jejich "logika konkrétního“ není kvalitativně odlišná od logiky jedince vychovaného v civilizovaném prostředí.
Lévi-Straussova strukturální antropologie představovala rehabilitaci osvícenství a jeho důrazu na univerzálnost lidského rozumu a polemiku s tradicí romantismu, který vyzdvihoval nepřekonatelnou jedinečnost a odlišnost každého lidského kulturního společenství. Claude Lévi-Strauss paradoxně zabil fascinaci exotismem, kterou pěstovaly antropologické vědy od raného novověku, tím, že ukázal, že pod oslnivým a často bizarním povrchem jinakosti se skrývají obdobné principy, které ovládají život i myšlení moderního člověka.
Hovory nejen v kavárnách
Po skončení druhé světové války pracoval Claude Lévi-Strauss v letech 1945 až 1948 jako kulturní rada francouzského velvyslanectví ve Washingtonu. Po návratu do vlasti obhájil disertační práci a vydal svoji první významnou studii, Elementární struktury příbuzenství. Získal zaměstnání v Muzeu člověka, díky podpoře známého indoevropeisty Georgese Dumézila byl přijat do 5. sekce École pratique des hautes études a v letech 1959 až 1982 působil na půdě prestižní College de France.
V roce 1973 byl Lévi-Strauss zvolen členem Academie française, a dosáhl tak jednoho z nejvyšších ocenění, které se uděluje francouzskému vědci. Jeho knihy Smutné tropy, Strukturální antropologie, Totemismus dnes, Myšlení přírodních národů a především impozantní řada Mythologica (vydávaná v letech 1964 až 1971) věnovaná interpretaci mytologie jihoamerických indiánů mu zajistily světovou proslulost.
součást dějinClaude Lévi-Strauss představuje živoucí doklad posledního velkého vzepětí francouzského intelektu, připomínku doby, kdy Francie vládla světovému myšlení. Pochybuji o tom, že by nějaký národ byl dnes schopen shromáždit srovnatelnou intelektuální konstelaci. |
Claude Lévi-Strauss ovlivnil kromě antropologů a etnologů rovněž historiky, například vlivného příslušníka školy Annales Fernanda Braudela, který dokonce hovořil o "strukturální historii“. Z jeho děl čerpali psychologové jako Jacques Lacan, svébytně s nimi naložil ve vlastním systému sociolog Pierre Bourdieu nebo literární vědec Roland Barthes. S Lévi-Straussovým odkazem se musela vyrovnat řada filozofů – od Paula Ricoeura přes Michela Foucaulta po Jacquesa Derridu. O jeho tezích se diskutovalo v pařížských kavárnách, a nejen v nich.
Později ta móda pominula. Uvědomil si to i Lévi-Strauss, když v jednom rozhovoru poskytnutém před více než třiceti lety vzpomínal se střízlivou nostalgií na dobu, kdy celá Paříž nemluvila o ničem jiném než o strukturalismu. Nová generace antropologů, reprezentovaná například Cliffordem Geertzem, podrobila Lévi-Straussovy teze ostré kritice kvůli zanedbání sociálního sdílení kulturních symbolů. Jiní badatelé mu vyčítali přehlížení historie a další autoři znovu objevili sociální evolucionismus a začali chápat lidskou kulturu jako nástroj adaptace na přírodní prostředí. Jejich následovníci odvedli hlavní proud antropologického myšlení směrem vzdalujícím se od Lévi-Straussova pojetí strukturální antropologie.
To není můj svět
Claude Lévi-Strauss je dnes především součástí dějin antropologického myšlení. Zároveň představuje živoucí doklad posledního velkého vzepětí francouzského intelektu, připomínku doby, kdy Francie vládla světovému myšlení. Claude Lévi-Strauss byl generačním druhem Simone de Beauvoir, Jeana-Paula Sartra, Raymonda Arona, Alberta Camuse, Georgese Dumézila, Émila Benvenista nebo Fernanda Braudela. Pochybuji o tom, že by nějaký národ byl dnes schopen shromáždit srovnatelnou intelektuální konstelaci.
Na rozdíl od řady svých vrstevníků se Claude Lévi-Strauss přímo neangažoval ve veřejném životě. Když byl jednou dotázán na své politické sympatie, označil se za "pravicového anarchistu“. V rozhovoru poskytnutém na počátku roku 2005 vyjádřil hluboké znepokojení nad stavem současného světa, z nějž mizí s děsivou rychlostí množství živočišných a rostlinných druhů a ve kterém je lidstvo fyzicky i psychicky rozkládáno zákeřným vnitřním jedem: "Není to svět, který bych mohl milovat.“
Nejstarší intelektuální autoritě současnosti bychom měli pozorně naslouchat.
