Rodina Czapských v roce 1902, Maria jako dívka zcela vpravo

Rodina Czapských v roce 1902, Maria jako dívka zcela vpravo | foto: Repro z knihy Marii Czapské Evropa v rodině

Aristokratka, která uměla vyprávět a myslela hlavně na druhé

  • 1
Výhodou aristokratických rodopisů je vědomí dějinných souvislostí, znalost předků a (nejen) rodinných vazeb. Většinou pokrývají rozsáhlé území a také bývají, jak bychom dnes řekli, multikulturní. A určitě také nadnárodní. Výborným příkladem toho je vzpomínková kniha Marie Czapské s případným názvem Evropa v rodině.

Současně s kosmopolitním založením bývají takové rodinné kroniky příkladem toho, jak se historické znalosti a vědomí vytrácí. Neboť původ tohoto rodu dneska nepatří k těm zrovna nejznámějším, ačkoliv – jak lze zjistit na předsádce knihy, kde je vpředu uvedena otcovská a vzadu mateřská linie Marie Czapské – predikáty spřízněné s tímto rodem měly vztah i k českému území (Clam-Martinitz, Schwarzenberg, Thun-Hohenstein). A jak je patrné z četby, ony vazby jsou ještě užší, protože Maria Dorota Leopoldyna Czapska se narodila 6. února 1894 v Praze, v Thunovském paláci na Malé Straně.

Jerzy Czapski (vlevo) s místodržícím knížetem Františkem Thunem

Věrnost dynastii, nikoliv národům

O knize

Maria Czapska
Evropa v rodině
Předmluva Philippe Aries. Přeložili Jaroslav Šubrt a Zuzana Bedřichová (předmluva).

Academia, Praha 2010, edice Paměť, svazek 34, 468 stran + 24 stran černobílé obrazové přílohy, doporučená cena 465 korun.

V literárních kruzích je Maria Czapska charakterizována jako „polská autorka“, esejistka, sepisovatelka řečené rodinné kroniky. Absolvovala Jagellonskou univerzitu, doktorskou práci psala o spisovatelovi Adamu Mickiewiczovi. Polské území také pro Czapské bylo „místem“ a domovinou. Rodové kořeny jsou však spletitější. Jejich obecné přiblížení vystihují slova v předmluvě Philippa Ariese, významného francouzského historika: „Zachovávali věrnost dynastii, nikoli národům.“ A je to četba skutečně dobrodružná, například i proto, že předci Marie Czapské byli „Němci usídlení v Livonsku“, na území, které snadněji zasadíme do románové tvorby Julesa Verna, než do reálné mapy. Podobné je to s Haličí, jen o málo lepší s Pruskem. Přičteme-li k tomu historické události, jako bylo dělení Polska, Krymská či první světová válka a v závěru knihy, z přímých vzpomínek autorky, i ruská revoluce, jejíž průběh zažívala v Petrohradě, je zřejmé, že uchopit takto nepevný materiál bylo náročné.

Obal knihy Marii Czapske Rodina v Evropě

A to ještě bylo třeba do plátna obecného dění zasadit řadu výrazných předků. Strýce, starostu města Minsk, matku pocházející z rodu, jenž měl mimo jiné v držení zámek v Děčíně, bratra, malíře Józefa Czapského, babičku provdanou za polského katolíka, druhou, která si vzala Fina, barona Nicolaye, vychovatele cara Pavla I., třetí, provdanou za pravoslavného Rusa Čičerina, i strýce Georgije Čičerina, komisaře pro vnitřní záležitosti v Leninově vládě. A to je jen nepatrný vzorek z nejbližšího příbuzenstva, jehož rozrod a aktivity Marie Czapska popisuje pečlivě, s ohledem na zachycení nejen pozemského pohybu jednotlivých osobností, nýbrž i jejich duchovního obzoru.

Umění dopisů, umění popisu

První polovina knihy, v níž se autorka noří do hloubi osmnáctého století a vyvádí odtud prameny, které se těsně v závěru devatenáctého století slily v ní a v jejích sedmi sourozencích, se může zdát mírně nepřehledná, protože uspořádat onu různorodost bylo jistě nelehké. Ale Czapska zvládla svoje kronikářské poslání bravurně. Jednotlivé příběhy a svazky k sobě poutá historickými souvislostmi. Nezapomíná na rodové legendy a mýty. Je vypravěčkou spravedlivě věnující pozornost všem, o nichž má povědomí, jejichž písemnosti a doklady může ověřit.
Styl díla se trochu posune v místech, kdy do přímého dění vstupuje právě Marie Czapska svým narozením, když zapřede vlastní vzpomínky, k nimž přidává okolnosti poznané z rodové korespondence. Ta je ostatně i v drobných ukázkách příkladem skutečného epistolárního umění, v němž byli pisatelé školeni a jemuž se hojně věnovali.

Józef a Maria Czapští ve francouzském exilu

Stejně jako se Maria Czapska osvědčila jako kronikářka a korespondentka, je obdivuhodná i jako pozorovatelka okolního dění. Kapitola Nezabiješ, věnovaná první světové válce a ruské bolševické revoluci je zároveň zpravodajstvím o zmatcích a nepravostech, o skutečné zubožené tváři tehdejšího Ruska: „Bílí stejně jako rudí vraždili a olupovali zterorizované obyvatelstvo, vynášeli krvavé samosoudy nad těmi, kdo se postavili na odpor, drakonické rekvizice způsobovaly strašné hladomory vylidňující celé části země.“

Rodová historie Marie Czapské, která je díky řádce příbuzných jmen a místy jejich pobytů opravdu „Evropou v rodině“, končí v roce 1920: „Hranice stanovená v Rize přeťala Bílou Rus, Pinsk zůstal na naší straně, Minsk na sovětské!“ Z Minsku se odstěhovala i rodina Czapských, vrátila se „domů“, do Polska.
Maria ještě v epilogu dopoví svoji část cesty, když roku 1925 odešla studovat do Paříže (ve Francii žila i po druhé světové válce, od roku 1947 do své smrti roku 1981): „Toto období mého života, období ´bouře a vzdoru´, z biografického hlediska asi nejdůležitější, se mi už asi do epilogu vtěsnat nepodaří. Pro mě to byl počátek nové epochy.“ Vyprávění o epoše končící, o mizejícím světě i pestrých fasetách jedné rodiny, je vynikající, poučné, mrazivé i zábavné. Naprosto přirozeně vyvolává zájem i touhou poznat autorku i její další osudy.

Maria Czapska ve francouzském exilu, rok 1966


Video