V roce 2001 jsme my Afghánci byli za necelých 45 dní osvobozeni od metly terorismu a od Talibanu. Afghánský lid tehdy choval velké naděje na bezodkladně báječnou budoucnost. Některé z těchto nadějí se naplnily. Naše děti jsou opět ve školách. Zhruba 85 procent Afghánců má dnes přístup k určité zdravotní péči, což je o 9 procent víc než v roce 2001. Dětská úmrtnost – v roce 2001 jedna z nejhorších na světě – klesla o 25 procent. Demokracie, svobodný tisk, ekonomické přínosy a lepší živobytí – to všechno tu je.
Proč není bezpečno
Bohužel však stále zápolíme s Talibanem a Al-Kajdou. V čem jsme pochybili, že máme – a zbytek světa s námi – méně bezpečí?
Po osvobození v roce 2001 se mezinárodní společenství soustředilo pouze na Afghánistán jako na centrum extremismu a terorismu, zatímco Afghánci tvrdili, že naše vlast není tím správným místem, kde je třeba vést boj. Válku proti terorismu nelze vést v afghánských vesnicích. Byl a je nezbytný regionální přístup. Ten se musí zaměřovat na útočiště těch, kdo extremistům zajišťují výcvik, výzbroj a motivaci a posílají je, aby nám všem působili bolest.
Nebyli jsme však vyslyšeni. Ať už to bylo v důsledku nedostatku znalostí či vůle, události nám daly za pravdu. V posledních dvou letech bohužel Pákistán trpí stejně jako Afghánistán, ba možná dokonce víc. Sužován je téměř celý pás kmenových území podél pákistánsko-afghánské hranice.
Tak jako jsou od roku 2004 vypalovány školy v Afghánistánu, v posledním roce jsou – zejména ty dívčí – vypalovány i v Pákistánu, takže bez vzdělávacích zařízení se ocitlo 80 tisíc dětí. Odstřelují se mosty, zabíjejí vojáci a policisté. Výbuchy bomb otřásly městy od Karáčí přes Láhaur až po Islámábád. Násilí proniklo i do Indie a exploze zasáhly Gudžarát, Bengalúr i Dillí.
Pro extremisty nesmí být v regionu místo
Problém je tedy regionální a týká se institucionální podpory extremismu, který podněcuje terorismus. Pokud společně nepojmenujeme kořeny problému a tuto podporu neutneme, stejně jako finanční podporu radikalismu všech podob, terorismus neporazíme.
Západ tomu zatím dostatečně neporozuměl a bojuje proti symptomům terorismu, aniž by potíral jeho niterné příčiny. Dnes už naštěstí vídám známky pochopení tohoto neduhu. Také demokratická změna v Pákistánu je dobrou zprávou pro Afghánce, pro pákistánský lid a potažmo pro mnohé další národy po celém světě.
Novému pákistánskému prezidentu Ásifu Alímu Zardárímu způsobil terorismus bolest tak jako nám. Teroristé zavraždili jeho ženu, Bénazír Bhuttovou. U příležitosti inaugurace prezidenta Zardárího jsem navštívil Pákistán a poprvé jsem zahlédl tlumený záblesk naděje. Pokud dokážeme spolupracovat – Afghánistán, Pákistán, Indie, Spojené státy a naši spojenci –, existuje podle mého soudu naděje, že vybředneme z éry, kdy se ta či ona vláda domnívá, že extremismus potřebuje jako nástroj své politiky. Když všechny vlády v regionu odmítnou extremismus, pro extremisty nezbude místo a terorismus uvadne.
Naprosté zoufalství
Bude ale rovněž nezbytné pomoci lidem, kteří extremistickým silám ze zoufalství podlehli. Loni jsem udělil milost čtrnáctiletému chlapci z pákistánského kmenového území ve Vazíristánu, který přešel do Afghánistánu, aby se tu vyhodil do povětří jako sebevražedný atentátník. K takovému činu může mladého muže přivést jedině naprosté zoufalství. Musíme takové lidi zachránit tím, že jim nabídneme lepší budoucnost, což dokáže zajistit jedině vyšší vzdělanost a nové příležitosti.
Zoufalství a chudoba jsou nástroji, jichž temné síly zneužívají k rozšiřování svého teroristického kádru. Toto prostředí se ale nezmění, bude-li scházet politická vůle a aktivita USA a vlád v regionu, jež by naše ekonomiky pohnula k vytváření pracovních míst, která přinášejí naději.
Abychom teroristům vzali institucionální podporu, musíme rovněž Afghánistánu zajistit institucionální sílu. Musíme dát Afgháncům možnost, aby se o sebe postarali a bránili svou vlast, aby měli v Afghánistánu budoucnost a aby měli naději, že v Afghánistánu vychovají své děti.
Má život v Afghánistánu budoucnost?
Nedávno jsem hovořil s Afgháncem, který je mi velice blízký. Má syna, jenž pracuje na afghánském ministerstvu zahraničí. Mladý muž se narodil v USA, ale před čtyřmi lety se vrátil do Afghánistánu. Otec se mě ptal: "Myslíte, že bych měl vzít syna zpět do USA?“ "Proč?“ odpověděl jsem, "Dovolte mu tady žít, dovolte mu tu pracovat, dovolte mu být Afgháncem.“ A on pokračoval: "Ano, ale má tu budoucnost?“
Životaschopná budoucnost znamená bezpečnost a obživu. Začali jsme probouzet naději tím, že mladé Afghánce vzděláváme, ale dosud se nám nepodařilo zajistit jim bezpečný život, nezatížený nebezpečím výbuchů a vzdušného bombardování. Dokud se tohle nezdaří, Afghánistán nebude bezpečný. Pokud však splníme obě podmínky – odstraníme politickou oporu radikalismu a pomůžeme zoufalým lidem v nouzi – bude život bezpečnější nejen v Afghánistánu, ale i v Pákistánu, Indii a ve zbytku světa.
© Project Syndicate/Asia Society, 2008.
