Když před sedmadvaceti lety vznikl ve zlínské nemocnici geriatrický obor, byl to průkopnický krok pro celou zemi. Slovo senior tehdy téměř nikdo neznal a systém péče o starší pacienty teprve vznikal.
Pomáhali ho tvořit tehdejší zlínský primář Jaroslav Přehnal a známý diabetolog Jaroslav Rybka. Brzy uspořádali setkání odborníků, tato střetnutí současné Centrum klinické gerontologie organizuje pořád. Na Zlínský geriatrický den, který se konal v závěru minulého týdne, tak znovu přijely stovky zdravotníků z celé republiky.
„Pořád patříme mezi výjimečná a vzorová pracoviště,“ zdůraznil v rozhovoru pro MF DNES primář centra Milan Forejtar.
Řekl byste, že staří lidé v našem regionu jsou zdravější než ti žijící jinde?
To si nemyslím. Ale na druhou stranu je pravda, že když vyjdeme z baťovské tradice, rozdíl tady je. Už od té doby se totiž traduje, že oproti zbytku republiky tady byla zvýšená zdravotní péče o pracující a jejím středem byl a je pacient. Baťovský duch v tomto regionu stále přežívá.
Jak se to projevuje?
Lidé středního a vyššího věku mají neustále zájem o své zdraví, o medicínskou i sociální péči. Navíc tady máme centra – třeba onkologické, iktové, kardiologické, traumatologické. Díky tomu je péče o seniory vysoce specializovaná a rozhodně nekulhá za zbytkem republiky. Spíše naopak.
I Centrum klinické gerontologie patří spíše mezi výjimky. Proč?
To je především proto, že geriatrie tady má dlouhou tradici a tehdy jsme byli mezi prvními, kdo měl geriatrický obor. Starost o seniory se tady stále více rozvíjela, specializovala a rozlišovala. Proto jsme na tom lépe než jinde.
U vás se tedy nestane, že po vyléčení akutního stavu pošlete domů pacienta, který by ještě potřeboval rehabilitaci a sledování?
Ne, protože akutní péčí to u nás nekončí, naopak pokračujeme následnou péčí s rehabilitací. A to nejen u pacientů, kteří byli léčeni na našem oddělení akutní geriatrie, ale i na jiných akutních odděleních. Pacienty často a hlavně včas přebíráme přímo z oddělení interních i chirurgických oborů. A snažíme se, aby pacient při propuštění dosáhl alespoň stejného stupně soběstačnosti jako před hospitalizací.
Milan ForejtarPrimář Centra klinické gerontologie Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně se narodil v roce 1942 ve Znojmě. Vystudoval Univerzitu J. E. Purkyně v Brně. V Baťově nemocnici pracuje od roku 1968. V letech 1985 až 1990 byl primářem interního oddělení. Centrum klinické gerontologie převzal v roce 2006 po dlouholetém řediteli nemocnice a gerontologovi Jaroslavu Přehnalovi. |
Daří se vám to?
Ano, hlavně proto, že máme oproti jiným léčebnám dlouhodobě nemocných (LDN) výhodu nepřetržité dostupnosti nemocničního komplexu. Ročně pečujeme o dva a půl tisíce pacientů.
Jakou dobu ve vaší LDN stráví?
Je to odlišné a odvislé od závažnosti základního onemocnění a přidružených chorob. Ale když vám řeknu průměr, budete se divit. Je to dvaadvacet dnů. Přitom v Česku je to šedesát až devadesát dnů.
Jak je to možné?
Protože se skutečně snažíme pacienta medicínsky vyřešit a zaléčit tak, aby se jeho stav stabilizoval a byl schopný ambulantní péče. A hlavně řešíme jeho situaci hned. Se vstupem na naše oddělení vstupuje do péče sociální pracovnice, která v případě, kdy bude pacient i po propuštění závislý na pomoci příbuzných, s nimi o tom mluví, zapojujeme je do rehabilitace, učíme aplikaci inzulinu a další ošetřovatelské úkony.
Také pro ně děláte ošetřovatelské kurzy, je o ně zájem?
Pokud má rodina starost o nemocného příbuzného, tak se potřebné věci naučit chce. Takový člověk potřebuje podávat léky, dostávat správnou stravu, musíte se starat o jeho hygienu, správně ho polohovat, pokračovat v rehabilitaci.
Jsou dnešní senioři jiní, než byli ti před dvaceti lety?
Převládá v nich strach a úzkost, více než dřív. Trápí se, jestli nejsou zátěží pro své nejbližší, že už nedovedou být tak čilí jako předtím, že mohou méně pomáhat, zda se finančně udrží, jestli ještě budou moci bydlet ve svém domě, jestli se postarají třeba o zvířecí miláčky. Proto jim musí pomoct nejen zdravotníci, ale i rodina.
Na druhou stranu se lidé v současnosti dožívají vyššího věku.
Ano, dnes se totiž pacient dá léčit lépe než dřív a jsou i lepší výsledky. Je tomu tak proto, že více využíváme nových medicínských poznatků, technologie a farmakologie. Například 15 procent osmdesátiletých lidí s infarktem řeší kardiologové invazivně.
Do toho se dříve nepouštěli?
Nebyly takové metody. Dnes se srdeční vady operují i u lidí v takto pokročilém věku. Některé operační postupy jsou navíc výlučně specializované pro osmdesátileté pacienty.
A je to dobře?
Pokud člověk žije kvalitní život, tak je to úžasné. Dnes se odhaduje, že relativně zdraví jsou senioři asi ze čtyřiceti procent. U osmdesátiletých už je závažných onemocnění až 85 procent. Ale pokud člověk dovede žít se svou nemocí, mít přátele, je aktivní, dokáže milovat svou rodinu, koníčky, zahradu, pak je to šťastný senior, který má plnohodnotný život, i když je třeba handicapovaný nemocí.
