Dopis, jímž ho v padesátých letech jeho profesor doporučoval na doktorandské studium, obnášel jedinou větu: „Ten muž je génius.“ Práce, za kterou měl dostat Nobelovu cenu, měla pouhých 27 stran. A problém, který porota zkoumající, zda mu ocenění udělí, řešila, byl jediný: Můžeme dekorovat vědeckou cenou blázna? Muže, který o sobě jednou tvrdí, že je Saturn, poté se prohlašuje za šóguna a následně za boží otisk na Zemi?
Nakonec řekli porotci ano. Aby také ne. Matematik John Forbes Nash totiž přispěl vědění jako málokdo. „Upřímně si myslím, že ve 20. století se nezrodilo mnoho velkých ekonomických myšlenek, ale Nashovo ekvilibrum možná bude v desítce těch nejlepších,“ uvedl později emeritní profesor matematiky na Princetonské univerzitě Harold W. Kuhn.
Podivínský, arogantní, geniální
John Forbes Nash se narodil v roce 1928. Jeho otec byl inženýr, matka učitelka latiny, synek však odmítal hrát roli skladného premianta. Byl spíš výstavkou asociálních rysů, nehrál si s ostatními, výuka ho nezajímala. Zaostalé děcko, shrnovali jeho vyhlídky učitelé.
Jenže John Nash se o jejich soudy nestaral. Žil pro sebe: hrál šachy a poslouchal Bacha. Držel se svého světa. Hodně četl a jedna z knih ho zaujala více než jiné, byla to kniha Lidé matematiky od E. T. Bella. To na její popud se začal zajímat o matematiku, dokonce tak, že ve čtrnácti letech vyřešil Fermatův teorém, s jehož výzvou se v ní setkal.
Zaostalý chlapec si nakonec našel cestu na institut technologie v Carnegie, studoval chemické inženýrství, jeden z profesorů však konečně rozpoznal jeho talent a nasměroval ho matematickým směrem. A spolužáci zase objevili, že ten hezký, fyzicky silný a ambiciózní chlapík je podivínem, který hrává na klavír donekonečna jeden a tentýž akord a lehá si k chlapcům do postele. A začali toho zneužívat. „Byl extrémně osamocený,“ vzpomínal jeden z nich, zatímco druhý přiznával: „Chudáka Johna jsme týrali. On byl velmi nepřátelský. A my byli velmi odporní. Poznali jsme, že má duševní problém.“
Teorie za 10 miliard dolarůNashova rovnováha je v teorii her taková situace, kdy žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou zvolené strategie vylepšit svoji situaci. Současně se jedná i o koncept řešení nekooperativních her více hráčů. Nash dokázal, že každá konečná hra má alespoň jedno takové řešení. Našla uplatnění v mnoha oblastech, například v populační genetice a evoluční biologii, kde slouží k vysvětlení a predikování konkurence mezi odlišnými geny či uvnitř druhů či konkurence mezi geny. Zmiňována byla i při jednání o krizi řeckého dluhu. Hojně však byla využívána i v ekonomii, ostatně právě v této disciplíně získal Nash Nobelovu cenu. Například v roce 1994 ji americká vláda využila při prodejích elektromagnetického spektra ke komerčním účelům. Výsledek byl pro stát více než úspěšný, vláda vydělala 10 miliard dolarů, zatímco zajistila účinnou alokaci zdrojů. Naopak obdobná transakce provedená novozélandským státem se ukázala být katastrofou, kdy stát realizoval jen 15 procent očekávaných výdělků. |
Už však nebylo možné nevidět Nashovu genialitu. Zájem o něj měli všude: studium mu nabízel Harvard, Chicago, Michigan, Princeton. Zvolil poslední z univerzit, ale svůj svérázný postoj nezměnil. Když ho nebavila konverzace, odcházel bez vysvětlení v polovině rozhovoru. Na přednášky chodil ledabyle, skripta nečetl, nechtěl se matematiku učit z druhé ruky, jak říkal. Zaměřil se místo toho na fundamentální principy a uvažoval o nich sám, po svém, bez zprostředkování a neustále. Přemítal, držel je v hlavě, myslel jen na ně, zatímco chodil nebo jezdil na kole, samozřejmě že v soustředných kruzích a samozřejmě za pohvizdování Bachových melodií.
Výsledkem byl v roce 1950 doktorát za teze o nekooperativních hrách. Na Princetonu si ho však nenechali, kolegové matematici protestovali, že je příliš agresivní a ambiciózní osobností. Arogantní podivín, namyšlený na svůj intelekt. Jejich námitky ho tak předhodily studentům massachusettského Institutu technologií, kteří z něj samozřejmě nebyli rovněž nadšení. Jeho vyučovací praktiky byly neortodoxní, eufemisticky řečeno, moc se o své žáky nestaral, pořád považoval přednášky za ztrátu času. Tím úspěšnější byla jeho vědecká práce. Do třiceti let udělal své nejvýznamnější objevy. Shrnul je v nemnoha textech. „Napsal velmi málo, velmi málo textů, ale o mnoha rozličných subjektech a byly to takové texty, jejichž dopad byl neuvěřitelný,“ složil mu hold harvardský profesor matematiky Barry Mazur.
Byla to Nashova zlatá léta a jeho myšlenky jej vynesly do pozice globální matematické celebrity, včetně práce pro RAND Corporation, supertajný kalifornský think-tank zaměřený na vojenskou strategii. Nash tam spolu s odborníky na politiku, vojenské plánování, počítačové inženýrství či ekonomii rozvíjel strategie, jak se vyhnout válce se Sovětským svazem, případně ji vyhrát.
A pak John Nash prohrál bitvu se svou vlastní myslí. Zřítil se do propasti.
Všude jsou kryptokomunisti
Na silvestrovské oslavě roku 1958 se to nedalo odmávnout poukazem na to, že intelektuálové a vědátoři bývají svérázní. Jak obhájit, že na ni dospělý muž přijde s miminkovskou plenkou mezi nohama a stráví ji na klíně své přítelkyně, zatímco celý večer cucá z kojenecké lahve mléko říznuté bourbonem? A přišly další incidenty. Když se šéf matematického oddělení chicagské univerzity snažil Nashe zlanařit, dostal zamítavou odpověď, v níž mu matematik objasnil, že nabídku nemůže přijmout, protože se má stát císařem Antarktidy.
Příběh velké láskyZa své vystoupení z nemoci vděčil podle mnoha pamětníků John Nash manželce, matematičce Alicii. Navzdory tomu, že bylo jeho vyšinuté chování nebezpečné i pro ni a jejich synka, se o něj starala doma. A právě ji napadlo, že by mu mohl pomoci návrat na univerzitu, byť byl kvůli nemoci plný incidentů. Aby rodinu zabezpečila, pracovala jako počítačová programátorka, kde se musela prosadit v dominantně mužském prostředí.  Russell Crowe a Jennifer Connellyová jako John a Alicia Nashovi Příběh hlubokého citu je zachycen ve filmu Čistá duše, kde matematika hraje Russell Crowe a Alicii Jennifer Connellyová. Snímku bývá vyčítáno, že nemluví o tom, že Nash měl nemanželské dítě a sexuální styky i s muži. „Čisté mysli, čisté duše,“ napsal na internetu v reakci na zprávu o smrti manželů Russell Crowe. |
Nashovy přednášky se stávaly nesrozumitelným divadlem šíleností. Sám posléze popsal, že viděl všude krypto-komunisty a špiony, na což jistě měla vliv jeho tajná práce pro geostrategické účely. Považoval se za člověka s významným náboženským posláním. „Začal jsem ve své hlavě slyšet něco jako telefonní hovory, volali mi lidé, kteří oponovali mým myšlenkám. Delirium bylo jako sen, z něhož, jak se zdálo, se nikdy neproberu,“ vzpomínal později.
Univerzitu opustil, aby strávil padesát dnů na pozorování na psychiatrii a poté odjel do Evropy požádat o uprchlický azyl. Do Ameriky posílal šifrované zprávy, považoval se za Saturna, japonského šóguna, za otisk Boha, za biblického Joba, za palestinského migranta jménem Corpse. Považoval se za leckoho. Jeho matematický génius abstrakce, kreativity a imaginace fungoval na plné obrátky, ale bohužel vyšinutým směrem.
Trvalo to dlouho a nešlo jen o něj. Pan matematik měl přitom štěstí, že lidé nežijí jen odcizenými rovnicemi. V roce 1963 se s ním rozvedla jeho žena Alicia, v roce 1970 se však smilovala a aby ho uchránila pobytů po léčebnách, vzala si jej k sobě domů. A napadlo ji, že pomoci s jeho socializací a léčbou by mohl azyl v matematické komunitě. Princetonská univerzita mu dala angažmá. Studentům se do vzpomínek zapsal jako duch, fantom ploužící se budovou a čmárající po nocích nesrozumitelné rovnice po tabulích, kreatura, která žije v jiném světě, plném halucinací, čísel, vzorců a fiktivních postav. Jenže vystoupení z izolace na jeho mysl mělo vliv. Nemocné duši pomohlo víc než elektrošoky.
Rozhodl jsem se probudit
John Nash z propasti vylezl. Ač je paranoidní schizofrenie považována za doživotní diagnózu, utekl jí. Koncem šedesátých let sice pořád trpěl halucinacemi, ale jeho chování bylo relativně normální. A postupně mizely i halucinace a opět za to prý mohl jeho mozek. Prý se prostě rozhodl vrátit se k normalitě. „Postupně jsem začal některé halucinacemi ovlivněné myšlenkové linie, které charakterizovaly můj stav, intelektuálně popírat,“ vysvětloval později. „A začalo to nejvýrazněji s politicky orientovaným myšlením, které jsem shledal beznadějným marněným intelektuálního úsilí.“
V osmdesátých letech vystoupil ze snu a začal obnovovat vědecké kontakty, o dekádu později se věnoval například teorii pokročilých her. v Roce 1996 na světovém psychiatrickém kongresu vyslovil tezi, že mezi šílenstvím a matematickou genialitou je souvislost, rigidní racionalita totiž podle něj stojí v cestě kreativnímu myšlení nutnému pro vyřešení obtížných problémů. V roce 2001 se příběh hlubokého vztahu znovu naplnil: Alicia se za něj vdala podruhé.
V devadesátých letech se jeho kolegům podařilo přesvědčit výbor udělující Nobelovu cenu, že je v dostatečně dobré kondici, aby mu byla udělena. Převzal ji v roce 1994. O jednadvacet let později, v květnu 2015, dostal Abelovu cenu, vysoké ocenění pro matematiky od norského krále. Cestou z letiště v New Jersey jeho i Alicii zabila nehoda taxíku.
