Indiánská trampolína
Nalukataq: létá se opravdu vysoko.
Poprvé se olympiáda konala v roce 1961 a svou formální podobu dostala i díky pilotům letecké společnosti Wien Air Alaska Billu Englishovi a Tomu Richardsovi, tak moc je totiž uchvátily tradiční tance a soutěže fyzické zdatnosti, jichž byli náhodou svědky. Jednou z nich byla i disciplína „nalakataq“, při níž je soutěžící vyhazovaný do vzduchu jako by na trampolíně.
Její kořeny jsou v lovecké praxi severoaljašské indiánské skupiny Iñupiaq. „Historicky se vyhazování používalo pro získání většího rozhledu na povětšinou rovinatou pobřežní krajinu, aby lovci zjistili, zda jsou na ledě nebo v moři vidět velryby, lachtani, mroži nebo polární medvědi,“ líčí v průvodci Aljaškou Deanna Swaney. A byla to velmi praktická věc, lovec létal šest metrů vysoko.
Olympijská indiánská trampolína se vyrábí z kůží tří čtyř mrožů a soutěžícího do vzduchu vyhazuje třicet a víc mužů. Cílem soutěžícího je udržet se na nohou, předvést salta a otáčky.
Masakr uší
Tato forma přetahování je velmi, velmi bolestivá. A právě o to jde.
Poslání následující disciplíny je jednoduché, jednoduše prověřuje schopnost snášet bolest, odolnost. I ta byla v drsné přírodě velmi ceněnou a potřebnou kvalitou. Tahání za uši je kratochvílí, která je velmi prostá, až primitivní, která možná působí jako potrhlá a směšná verze přetahování se lanem, která si však vysloužila přívlastky jako „nechvalně proslulá“, „drsná“, „brutální“. Po právu.
Oponenti sedí proti sobě, kolem uší mají obmotaný provaz. A tahají. Plynule, bez trhání, bez kroucení, hlavu musejí držet rovně a zpříma. Cílem je motouz vyvléknout zpoza soupeřova mrzačeného ucha, případně oponenta donutit k tomu, aby se vzdal. Nezbytným doprovodem jsou grimasy obličejů zkroucených bolestí a nepěkný pohled na zmačkané, srolované, tlakem doruda rozpálené uši.
Antropologové zdůrazňují, že přetahovaná ušima bývala pro Inuity nástrojem, jak děti mentálně připravit na snášení bolesti, jiné zdroje přiznávají, že na mnohých arktických festivalech a hrách přetahovaná scházela. Kvůli bezpečnostním ohledům i kvůli odporu, který surová podívaná u publika mnohdy budila.
Kdo ustoupí bolesti jako první?
Přesto je testování a posouvání hranic bolesti do disciplín olympiády čitelně zapsáno. Kromě přetahované se soutěžící utkávají i v přenášení závaží, opět na provazu omotaném kolem ucha. Dřív se přenášely dvanáctikilové pytle s moukou, dnes je nahradilo šestnáct půlkilogramových závaží.
„Po sto padesáti metrech závodníkovo ucho zfialovělo. Po tři sta metrech se začalo smotávat. Po čtyři sta padesáti vypadalo jako květák. Když byl na 522 metrech, ucho osvobodil,“ popisoval v roce 1995 výkon šampiona Roberta Okpeaha Jr novinář listu Vault.
Hold síle, ladnosti a stabilitě
Olympiáda vzdává hold gymnastické síle.
Jsou-li ušní disciplíny sice drsné, ale rovněž dost nepříjemné na pohled, je ta následující naopak oslavou koordinace, krásy, citu pro rovnováhu, koncentrace a síly. Kdysi se v místních kmenech provozovala v zimních měsících, aby udržovala fyzickou zdatnost.
Soutěžící při ní musejí balancovat na jedné ruce, její loket je pod břichem. Ničím jiným než onou rukou se podlahy nesmí dotýkat, nohy musejí být ve vzduchu, stejně jako druhá ruka, která se využívá pro držení rovnováhy. Hlavně je však jejím úkolem trefit se do terče, do míčku na provázku, který visí nad soutěžícím. Po každém zásahu se míček posunuje výš. Přirozeně, podlahy se během celého výkonu můžete dotýkat pouze jednou rukou.
A výkony jsou k vidění velkolepé. Aktuální držitel světového rekordu se zvládl dotknout terče ve výšce 178 centimetrů nad podlahou, hlásí American Indian Magazine.
Mimochodem, původně byla eskymácko-indiánská soutěžení otevřená pouze mužským účastníkům. Postupně se dveře otevíraly i ženám, ovšem s tím, že si musejí „vyžádat svolení“ od svých manželů. „Není to proto, aby se naše ženy ponižovaly nebo hanily. Jde o to, ukázat respekt našim mužům, který naší kultuře odpovídá,“ cituje server The Culture Trip poněkud pokrytecká slova olympijských organizátorů.
Indiánská páka
Nakonec se olympiáda otevřela i ženám.
Činnost, kterou tato disciplína kopíruje, je docela snadno rozpoznatelná. Přetlačování se pažemi odkazuje na lov v zamrzlém moři, na vytahování velké a těžké kořisti dírou v ledu ven.
Oponenti sedí proti sobě na zemi, nohy mají přeložené přes sebe. Jednou rukou se opírají o protivníkův nárt, druhé ruce mají v lokti zaklesnuté do sebe a snaží se soupeře přetlačit na svou stranu. Navzdory názvu disciplíny nejde pouze o sílu paží, v soubojích velmi záleží na dispozicích nohou a středu těla.
Eskymácko-indiánská verze olympiády prověřuje hlavně dovednosti, které původním obyvatelům pomáhaly přežít v drsné přírodě.
Jeden ze šampionů Chris Jerue přitom doporučuje snažit se netaktizovat a využít výbušnou sílu k co nejrychlejšímu vítězství: „Je to velmi stresující. Čím déle bitva trvá, tím větší je riziko, že svaly na pažích strhnete. Snažíte se udržet paže uzamčené, tlačit tělo dozadu. A využívat co nejvíc práce zádových svalů, co to jde.“
Plejáda highkicků: jednou nohou, dvěma, aljašský
Výskoků zná olympiáda hned celou řadu.
A další hold kráse gymnastické dovednosti a síly. Vysokých kopů zná eskymácko-indiánská olympiáda hned několik. Aljašský highkick je bezpochyby nejatraktivnější. Soutěžící sedí na zemi, jedna noha pokrčená v koleni, její chodidlo si z vnější strany drží protilehlou rukou. Druhou se za zády opírá o zem. Na pokrčené noze se musí nadzvednout, propnout, vyšvihnout a druhou nohou kopnout do míčku, který visí nad ním. Aniž by se chodidla pustil.
Elitní sportovci dokážou ve výskoku propnout tělo kolmo do přímky a zasáhnout cíl, který nad nimi visí ve vzdálenosti dané nataženou paží, která se opírá o zem, napřaženou nohou, která usiluje o míček, a trupu propnutého mezi nimi.
Kromě síly potřebovali obyvatelé zasněžených a zamrzlých plání i mrštnost, pružnost.
Skokanské výkony bývají impozantní.
Dalšími variantami je kop do výšky jednou nohou, případně oběma.
Ultimátní testy síly
Je to vlastně cvik, který známe ze silového tréninku pod názvem „plank“, „prkno“. Soutěžící leží na zemi, ruce a nohy rozpřažené. Pomocníci pořadatelů jej uchopí za zápěstí a kotníky a zvednou ho nějakých třicet centimetrů nad podlahu.
A závodník se snaží udržet v pozici „prkna“, jak jen to jde dlouho. Samozřejmě to musí být „prkno“ předpisové, s neprohnutými zády a pevně stisknutým zadkem, který nevyčuhuje nahoru, s podsazenou pánví. Když nemůže a z pozice vypadne, propadne se, prověsí zesláble dolů, končí. Pokud předtím připomínal, narovnaný a s roztaženýma rukama, letadlo, teď jako by z něj shodil bombu. I proto se ona disciplína jmenuje „shodit bombu“.
Název další disciplíny je všeříkající. „Nesení čtyř mužů“ obnáší přesně to, co slibuje. A srozumitelný je i její původ a účel. „Po úspěšném lovu přijde čas, kdy je třeba zvěř sbalit a po dlouhé vzdálenosti nést. Totéž platí o sběru dříví nebo ledu,“ popisuje server olympiády WEIO.org. Schopnost nést na dálku těžký náklad prověřuje právě tato soutěž.
Především silný střed těla otestuje disciplína, při níž muži a ženy startují na lavičce z pozice kleku, na lýtkách jim sedí pomocníci. Z ní se naklání dopředu, aby na zem před sebe dopravili rukou tyčku a bez dotknutí se země se zvládli vrátit opět nahoru do kleku. Ti nejlepší, s opravdu silným trupem, vyseknou ve vzduchu prkno.
Z ledu rychle pryč
Skok do dálky, ale ze dřepu
„Je to velmi rychlé. Sám jsem to nikdy nezažil, ale tak mi to vždycky říkali,“ vysvětlil Austin Sumdum, jak nebezpečné je lovit dírou v ledu na zamrzlém moři, když najednou začne praskat led.
Proto se podle Damiana Kigutaqa Metcalfa zrodilo soutěžení ve skoku z kolenou. „Inuitové ony turnaje pořádali proto, aby se ujistili, že když budou chytat ryby a led začne praskat, budeme se umět rychle zvednout, než se led prolomí pod našima nohama,“ popisuje serveru cbc.ca.
Tato olympijská disciplína právě reflexi, koncentraci, sílu, hbitost prověřuje. Začíná se z kleku, přičemž chodidla jsou na zemi obrácená směrem vzhůru. Metcalf poznamenává, že to je proto, že Inuitové na ledu trávili lovem i celé dny a tato pozice nohou zabraňovala promrznutí prstů. Z kleku je třeba se švihem vymrštit nahoru – a doskočit co nejvíc do dálky. A bezpečně a stabilně dopadnou na chodidla.
Zadáním je skočit do dálky, ale zvládnout chodidly postrčit tyčku na zemi.
Server citci.org doplňuje, že disciplína se vztahovala i na další praktické činnosti. Silné nohy se hodí pro skákání z kry na kru nebo pro zvedání ulovené zvěře.
Další skok, v překladu by se nazval prstový kop, prověří lehkost. Skáčete snožmo do dálky, na tyčku položenou na zemi, abyste se jí zlehounka dotkli prsty nohou, posunuli ji jimi dozadu a teprve poté dopadli na podlahu.
Přetahování se: po indiánsku a eskymácku
Při eskymáckém přetahování se není povoleno kroucení ani škubání tyčí.
A na závěr ještě jedny silácké dovednosti, ve dvou vydáních. Indiánské přetahování se je záludnější verzí. Dva oponenti se ve stoje přetahují o úzkou tyčku, která je však namazaná olejem, kluzká, kromě síly paží a středu těla tedy prověří především sílu úchopu. Správně, disciplína měla simulovat chytání kluzkých ryb.
Eskymácké přetahování se odehrává na zemi, sportovci sedí proti sobě, s pokrčenými koleny a soupeří o tlustší a delší tyč, ovšem nenaolejovanou. Jako by tahali z vody tuleně.
A teď zabrat! Jako když se vytahuje tuleň z vody.
Evidentně existují i kombinace, tahle přetahovaná se odehrává v sedě, ale s úzkou tyčkou.
Kromě oněch disciplín nabízejí olympijské eskymácko-indiánské hry mnohé další. Některé odkazují i na nesportovní aktivity, soutěží se například ve vydělávání tleních kůží, přípravě ryb na sušení nebo rychlostního pojídání maktaku, tradičního pokrmu z velrybí kůže s kusem tuku. „Čistě pro zábavu,“ upřesňuje web olympiády.
