Ďábelské tváře. Takto se nemoc prosopometamorphopsia podepisuje na zrakovém vnímání Victora Sharraha.
Pana Victora Sharraha ono zimní ráno vyděsilo. Nezapomene na něj dodnes. „Představte si, že se probudíte – a každý kolem vás vypadá jako nestvůra z hororového filmu,“ líčil svoje pocity serveru CNN. Právě to se mu přihodilo.
Když před třemi roky onoho rána vstal z postele a vyšel z ložnice, seznal, že se jeho spolubydlící proměnil v démona. Alespoň tak najednou vyhlížela jeho tvář. Ústa se groteskně, výsměšně a zlovolně ušklíbala od ucha k uchu, do stran se táhly i oči. Když otočil hlavu na stranu, uviděl pan Sharrah, že prodloužené jsou i jeho uši, prodloužené a zašpičatělé. Připomínaly Spocka ze Star Treku. Nebo uši ďábla z pekla.
Sharrahův děs se prohloubil, když vstala jeho přítelkyně – a navlas stejně byly zdeformované i její rysy. „Bylo to jako civět na démony,“ popisuje. Ničemu nerozuměl. A nevěděl, co si počít. „Snažil jsem se spolubydlícímu vysvětlit, co vidím, ale myslel si, že jsem se zbláznil,“ přiznal v rozhovoru.
Vysvětlení se dověděl až mnohem později. Jmenuje se prosopometamorphopsia, PMO, je to vzácné onemocnění, projevuje se právě vizuálními halucinacemi, pacienti kvůli nim vidí tváře ostatních zdeformované. Je velmi vzácné, ale rovněž neprozkoumané, kvůli unikátním příznakům bývá zaměňováno například za schizofrenii, mnohé jeho oběti k lékařům ani nedoputují. Za posledních sto let znal odborný tisk jednaosmdesát případů PMO, shrnula v roce 2021 studie v magazínu Cortex.
Nemoc stále ještě nemá jasnou příčinu ani léčbu. Díky experimentu s panem Sharrahem však již věda ví, jak zrakové vnímání dokáže deformoval, shrnuje to studie v časopisu The Lancet.
Zelená barva proti démonům
Pokřivená ústa, za nimi hluboké vrásky, šikmé oči, výrazné linky na čele. Vnímání Victora Sharraha dává lidem démonickou podobu.
K odborníkům se přitom Sharrah dostal trochu komplikovaně. A největším zásluhu na jeho pomoci vědě má, kromě něj samotného, jedna dobrovolnice z podpůrné facebookové skupiny pro lidi trpící sebevražednými sklony. Dnes osmapadesátiletého Sharraha do ní přivedla post-traumatická porucha, následek jeho mariňáckého nasazení v Bejrútu, kde v říjnu 1983 přežil bombardování amerických kasáren.
Když ďábelské tváře ze světa kolem něj nezmizely, napsal tam. „Jako bych vyhasínal. Jako bych vevnitř umíral. Každá tvář, kterou vidím a která není na monitoru, vypadá výhružně, pokřiveně, ďábelsky. Doslova jako z hororů Johna Carpentera,“ svěřoval se skupině.
Dobrovolnice Catherine Morrisová jeho varovná slova zaznamenala. Odpověděla mu. A rozhodla se, aniž by mu dávala falešné naděje, pro pokus. Více než třicet let totiž ve školách pracovala s oběťmi deformovaného vidění. Věděla, že někdy reagují na odlišné barvy a intenzity světla.
Právě to vyzkoušela s panem Sharrahem. Nakoupil barevné žárovky, Morrisová je na dálku během videohovoru ovládala skrze aplikaci. V jejich světle se Sharrah díval sám na sebe do zrcadla. Některá barevná světla Sharraha vyděsila tak, že ucukl, dávala jeho tváři ještě ďábelštější vzezření. Především při červené se začal propadat do panické ataky.
Když však Morrisová sáhla po zelené, rozzářil se prý jako dítě. Deformace byly pryč. Vyladili spolu odstín – a díky brýlím se zelenými skly ďábelské tváře ze Sharrahova světa mizely, nebo jejich rysy alespoň ustupovaly. Místo nich přišla spolupráce s vědci.
Jeho nemoc měla totiž docela ojedinělý rys, ďábly viděl pan Sharrah ve svých bližních jen v reálném životě. Na obrázcích, fotkách, monitorech viděl tváře takové, jaké byly ve skutečnosti, bez deformací. „Většina lidí s PMO vidí pokřivení ve tvářích v realitě i na obrázcích. To nám brání postihnout, co přesně vlastně vidí,“ vysvětluje Antônio Vitor Reis Goncalves Mello, vedoucí autor studie z The Lancet.
Se Sharrahem měl se svým týmem šanci, mohl vstoupit do Sharrahova hrozivého vidění bližních. Při experimentu postavili výzkumníci vedle pozorovaného člověka, který hrál roli objektu, monitor s jeho snímaným obrazem. A jeho elektronickou podobu upravovali podle Sharrahových pokynů, až odpovídala tomu, co viděl ve skutečnosti, líčí server ScienceNews. Tak vědcům Sharrah umožnil do podoby démonů, které vidí, když je nezažene zelené světlo, nahlédnout. Nám ostatním to dovolují obrazy, které studii doprovázejí. Je to vůbec poprvé, co odborníci zachytili, jaké vizualizace nemoc může vyvolávat.
Věda ovšem dodává, že PMO neprodukuje vždy a pouze ďábelské hlavy. Je kreativní.
Hlavy s rukama, tekoucí oči
Nemoc lidem, tak jak je Sharrah vidí, naděluje zašpičatelé uši a zakřivené nosy.
Někteří lidé trpící chorobou vidí zdeformované celé tváře, jiní jen jednou polovinu. Případová studie u roku 2018 se věnovala osmašedesátileté ženě, která po mrtvici začala vidět pokrouceně levé poloviny tváří lidí kolem sebe i na obrazovce, oko bylo posunuto nahoru a do strany. Svůj vlastní obličej v zrcadle však viděla správně.
Tváře viděné skrze prosopometamorphopsii |
Jiným však nemoc pokřiví i pohled na sebe sama. Práce z dubna 2023 popisuje případ dvou žen, které děsil pohled do zrcadla proto, že viděly, jak jim jedno oko stéká z důlku na tvář. Další pacient uváděl, že viděl, že z hlavy jeho lékaře rostou uši ne po stranách, ale nahoře. Další lidé, kteří s PMO žijí, vidí rybí hlavy, dračí hlavy, tváře, z nichž vyrůstají malé ručky, obličeje, které opustily oči a rotují před nimi, hlavy s třetím okem na čele.
Dvaatřicetiletá Veronica Smithová pro magazín Scientific American v roce 2023 líčila, že se obličeje, na které se dívá, začínají měnit po čase, oči se přibližují k sobě, aby se zase oddálily, kůže se pohybuje a třpytí, čelist se zvětšuje a zase zmenšuje. Poprvé se prý její vizuální vjemy začaly deformovat, když jí byly čtyři roky, snad pět.
Tváře se mění jako v kaleidoskopu, zněl další popis. A ještě jiný přirovnával tváře, jak je viděl, k hodinám na slavném surrealistickém obrazu Salvadora Dalího. Brad Duchaine, který se PMO zabývá, podtrhuje, že vizuální dopady choroby jsou velmi pestré, každý pacient má své unikátní. Pracoval se ženou, které viděla lidi se dvěma tvářemi, i s pacientkou, která viděla lidi s čarodějnickými dlouhými nosy a protaženýma ušima, uvedl Duchaine serveru NBC News.
Jak Duchaine, tak Mello a Sharrah mají dva velké cíle. Zvýšit povědomí o PMO a najít cestu, jak ji léčit.
Zvýšit povědomí
Deformovaně vnímá mužské i ženské tváře.
Mnozí lékaři totiž o nemoci neví, její projevy proto mohou mylně přiřazovat k duševním poruchám, jako je schizofrenie, psychóza. Jenže mezi PMO a psychickými nemocemi je klíčový rozdíl, zdůrazňuje Mello. Lidé, které PMO trápí, vědí, že svět je „v pořádku“, že obličeje kolem nich nejsou nijak deformované – vědí, že pokřivené je jejich vizuální vnímání.
„Málem jsem skončil v psychiatrické léčebně. Kolik dalších lidí je zavřeno s anti-psychotickými léky, i když psychotici nejsou?“ ptá se Sharrah. „Pomoci komukoli, kdo má trauma, s nímž jsem měl též zkušenosti, a zabránit, aby byl kvůli němu institucionalizovaný a pod prášky, to je můj cíl číslo jedna,“ líčí Sharrah. Rád by též vyslal vzkaz, že cesta k nápravě je možná.
Je to též cíl autorského týmu aktuální studie. „Není neobvyklé, že lidé s PMO o svých problémech s vnímáním tváří nemluví, protože mají strach, že by lidé soudili, že jsou jejich pokřivené vizualizace známkou duševní poruchy,“ říká Duchaine. A i on přiznává, že sami lékaři takové pacienty diagnostikují s psychickými poruchami, zatímco jejich problém je zrak. Pro lepší povědomí o nemoci Duchaine rovněž založil web prosopometamorphopsia.
