Studie zveřejněná v Canadian Medical Association Journal potvrdila, že ačkoli má většina lidí poruchy příjmu potravy zaškatulkované jako ženský problém, přibližně čtvrtinu postižených tvoří muži. Autoři výzkumu upozorňují na to, že nedostatek vědomostí o této problematice je problémem zejména mezi rodiči dospívajících chlapců. Jejich vychrtlost totiž většinou připisují rychlému růstu a vůbec si neuvědomují, že by jejich synové mohli mít problém s anorexií nebo bulimií. Ukázalo se také, že u mužů jsou častěji než u žen poruchy příjmu potravy spojené ještě navíc s depresí a úzkostnými poruchami.
Závažný problém představují anorexie a bulimie zejména u mužů s homosexuální orientací. Psychologové totiž prokázali, že homosexuálové jsou citlivější a vnímavější na mediální tlak, který prezentuje často nedosažitelný tělesný ideál a kulturu těla. To však neznamená, že by byli heterosexuální muži vůči diktátu krásy rezistentní. Každodenní konfrontace s mediální prezentací modelů s vysportovaným tělem se podepisuje i na jejich vnímání ideální postavy.
Zatímco ženy, které trpí poruchami příjmu potravy, jsou posedlé vychrtlým vzhledem, u mužů je situace jiná. Anorektici či bulimici mají samozřejmě panický strach z přibírání, ale mnozí z nich netouží po extrémně vyhublém vzhledu. Ideálem je štíhlé svalnaté tělo. Podle provedených výzkumů touží muži především po svalnatém hrudníku a pažích. Velmi často je proto u nich hubnutí a odmítání stravy kombinováno s nutkavým cvičením a zneužíváním steroidů.
Pokud máte za to, že když nezvracíte nebo neužíváte projímadla poruchy příjmu potravy se vás netýkají, pletete se. Provokované zvracení a užívání laxativ je u anorektiků a bulimiků spíše výjimečné. Mnohem častěji si svou vysněnou váhu a postavu udržují právě nadměrným cvičením, které často ohrožuje jejich zdraví.
Nepochopení a podceňovaní
Mužů trpících některou z poruch příjmu potravy přitom v poslední době dramaticky přibývá. Podle výzkumu z letošního roku už muži tvoří dokonce třetinu všech postižených (předcházející výzkumy hovořily o čtvrtině) a jejich počet neustále vzrůstá.
Sami muži a dokonce i lékaři však poruchy příjmu potravy podceňují a často automaticky předpokládají, že se mohou týkat pouze žen. To je také důvodem, proč se nemocným mužům dostane odborné pomoci mnohem později než ženám se stejnou diagnózou a proč bývají poškození v jejich případech rozsáhlejší.
Nemocní muži to mají těžší i v tom ohledu, že pokud se se svou nemocí svěří své rodině a okolí, setkávají se často se zlehčováním, nedůvěrou a nepochopením. Veřejnost má zkrátka poruchy příjmu potravy stále zařazené v kategorii ženských problémů. Další potíží je skutečnost, že postižení muži se za svou nemoc často stydí a mají pocit, že se neslučuje s jejich "mužností". Proto se o ní ostýchají mluvit a řešit ji i v okamžiku, kdy už si sami uvědomují, že mají problém.
