Jste stavitelem motorek, před tím ale máte ještě přívlastek extrémní. Co znamená?
Stavitel motorek předělává stávající motorku nebo postaví z nakoupených dílů fungl novou. My stavíme extrémně, spoustu věcí nekupujeme, vyrábíme si je sami. Na světových soutěžích, jichž se zúčastňujeme, bychom se se sériovými rámy, koly či motory nechytli.
Na soutěže řeč ještě přijde, předtím se ale zeptám, jak jste se k motorkám dostal. Živil jste se jako řidič kamionu či bagrista, vedla tedy cesta k motorkám přes velké stroje?
Ano. Motorky mě zajímaly, už před rokem 1989 jsem měl Kawasaki 440, stála tehdy tolik, co jeden barák. Koupil jsem si ji i s tím rizikem, že když se na ní něco rozbije, bude oprava problém.
A budete muset spoléhat na vlastní ruce.
Přesně. Už jenom shánět manuály bylo složité, vše bylo těžce lustrované, balíky k nám chodily kolikrát vybrakovaný. Spoustu věcí jsem řešil alternativně, filtry se vyráběly z jiných filtrů a podobně. A pak to začalo, stavěl jsem i motorky pro kamarády.
Kdy jste si řekl, že vás to bude živit?
V roce 1997 jsem doslova a do písmene ráno otevřel oči, připomněl si, že jdu do práce a pak ještě do druhé, a řekl si, že se na to můžu vykašlat. V zaměstnání jsem si vydělal sedm tisíc, můj koníček mi vynesl daleko víc. Rozhodl jsem se takhle, ze dne na den. Nejdřív jsem se vrhl na radikální biky, to znamená stroje s extrémním designem a z neobvyklých materiálů. Později jsem se musel zařadit do kategorie oldschool, svět se totiž zbláznil do strojů ve stylu starých chopperů, harleyů.
Čím jednodušší motorka, tím obtížnější výzva
Jak vlastně mašina vzniká?
V hlavě, představuji si ji, maximálně si dělám skici. Obraz, který si takhle vymodeluju, se potom snažím přenést do reality.
Jaké části motorky "vidíte" nejdřív?
Při stavbě poslední motorky jsem měl nejprve jasno, jak budou vypadat kola, věděl jsem, že pro konstrukci rámu použiju atypický materiál antikoro a jak bude vypadat výfuk.
Co všechno si dokážete vyrobit sami?
Vlastně cokoli. Například motorku s názvem New Blood jsme postavili z devadesáti procent z věcí, které jsme si vyrobili sami. Udělali jsme si vlastní vidlice, brzdy, kola, rámy, nádrž. Chtěl jsem na ní mít turbomotor, tak jsme si ho vyrobili.
Jak dlouho se taková motorka stavěla?
Skoro pět let.
To je hodně dlouhá doba.
Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem na ní chtěl mít vzadu kolo s velkým průměrem. Za tu dobu jsem na ni vyrobil tři velikosti kol, nahrazoval jsem je podle toho, jak šel vývoj dopředu. Nejdřív měla šestnáctky, poté 230 pneumatiky v patnáctkách a nakonec jsem dal dozadu i dopředu osmnáctkovou pneumatiku.
Na kanálu Discovery, kde teď stavění motorek letí, to vypadá, že je to mnohem rychlejší úkol.
Jasně, tak sbouchají motorku za čtrnáct dní, ale realita je jiná. Než se stroj postaví, stanou se ze mě a zadavatele kamarádi. Není to proces na měsíc a podílí se na něm tým deseti dvaceti spolupracovníků. Já jsem navíc detailista, čtyři hodiny zapojuju čtyři pitomý hadičky od oleje. Všechno musí být správně. Postavit motorku, která vypadá hodně jednoduše, je strašně složitá záležitost. Čím jednodušeji motorka vypadá, tím je to složitější, protože se tam musí schovat spousta věcí. A co si budeme povídat, na motorce není nikde dost místa.
Musí to být docela adrenalin, stavět něco, o čem nevíte, zda a jak to bude fungovat…
Chce to i trochu pragmatismu a experimentu. Když už byly dvoulitrové motory běžnou věcí, začal jsem chtít něco víc. Vzali jsme tedy komponenty z dvoulitru a hnali je do extrému. A k tomu jsme do toho motoru dali písty, ventily a pružiny z lodního motoru. Proč ne?
Jindy je potřeba i něco štěstí. Jednou jsme startovali nový motor 3,3 litru. A co si budeme povídat, to je objem, který vzbuzuje respekt. Zkoušíme ho, jenže motorka ne a ne naskočit. Najednou ale padla rána, třílitr plivl oheň, ten šel do země, tam se odrazil a zalítnul za regál. Pak jsme motorku odtáhli za dílnu a startovali raději venku.
Kolik jste takhle silných strojů vyrobil?
Pouze dva. Takový objem už je skutečný extrém.
Jak je to s technickou zkouškou a se zárukou?
Motorky přihlašujeme a homologujeme v Německu, někdy ji poté přivezeme do Česka jako ojetinu. Řešit technickou u nás je velký problém. Motory garantujeme na počty ujetých kilometrů.
Jsem zakletý ve světě motorek
Ono tehdejší ranní rozhodnutí byla trefa. Stavění motorek vás nejenže uživí, ale sklízíte i úspěchy na světových soutěžích. První přišel už v roce 1997, kdy jste se jako první východoevropan probojoval na soutěž v Německu. Jaké byly další?
V roce 2007 jsem získal v Německu první místo na soutěži evropských firem ve stavění motocyklů, loni jsem se stal mistrem východní Evropy a mistrem Evropy v kategorii Bobber Rosmalen v Nizozemsku. Hodně si cením toho, že jsem byl v roce 2008 díky vítězství v mistrovství východní Evropy nominován na mistrovství světa v USA ve Sturgisu, kde jsem dostal zlatou plaketu v hodnocení firem.
Právě před mistrovstvím ve Sturgisu rozpoutal váš atypický stroj Event Horizon velkou debatu a byla kvůli němu zpřísněna pravidla soutěže.
Konkurenční firmy mou motorku napadly, prý není možné, aby něco tak extrémního skutečně jezdilo. Měla totiž atypickou konstrukci, hnané kolo na straně, nezavěšené kyvné vidlice… Rozhodlo se proto, že všechny soutěžící motorky musejí doložit svou způsobilost jezdit buď naživo ve Sturgisu, nebo na videu. Změnili jsme tedy vlastně pravidla a odstoupilo kvůli tomu asi 30 motorek, které neměly šanci, aby fungovaly.
Jinak bývá běžné, aby se soutěží účastnily nepojízdné motorky?
Ano, je to nefér, občas bojujete proti motorkám, které se přitlačí, mnohdy se musí i přinést.
Jak jste před dvěma lety v Sturgisu dopadl?
Event Horizont měl tehdy už svého majitele, ten ho tedy natočil při jízdě a video jsme poslali do Ameriky. S Event Horizon jsme se tam umístili na dvacátém místě z osmdesáti. Kromě toho jsme dostali v doprovodné soutěži firemního bodování zlatou medaili od partnera mistrovství firmy Avon pneu.
Jak vypadá česká motorkářská scéna? Seženete na ní pro své stroje odbyt?
Osm až devět let jsme stavěli motorky na zakázku, ale byly to spíš klasické modely. Sehnat někoho, kdo by chtěl postavit něco, jako je můj don Scalfare, je těžké. Lidé se většinou zhlédnou v něčem, co považují za "top" model, kterým ale zdaleka není. Ty dokonalé modely mainstreamový úsudek ne vždy ocení.
Stává se vám, že má zadavatel motorky tak jinou představu, že se prostě neshodnete?
Odmítnul jsem docela hodně lidí. Za ta léta už umím odhadnout problémového člověka, takže se slušně vymluvím, že máme hodně práce.
Kolik je člověk v Česku ochoten utratit za mašinu?
Je to různý. Lidi jsou ochotní dát třeba i dva miliony, ale v počátečních fázích se drží zkrátka. Většinou se rozšoupnou při samotné realizaci. Nejde ale až tak o peníze. Konkrétně na Event Horizont jsem měl nabídku z Německa, vycházelo to kolem těch dvou milionů korun. Z různých důvodů z toho sešlo a jsem za to docela rád, protože by ta motorka nejspíš stála v garáži. A to není můj styl, já chci, aby moje motorky byly vidět, aby byly mezi lidmi.
Kolik máte motorek?
Momentálně jen dona Scalfare, ostatní jsem rozprodal. Dá se ale říci, že mám vlastně tu mašinu, kterou právě stavím. (smích)
Váš život je motorkami evidentně plný. Zbývá v něm místo i na něco jiného?
Já jsem zakletej ve světě motorek. Motorkama žiju a podřizuju jim, stejně jako moje přítelkyně Iris, které za to děkuju, všechno ostatní. Vlastně i prachy utrácím jen za věci kolem motorek.
