Než se podíváme na současný stav ručních zbraní, pohleďme krátce na historické souvislosti v období po druhé světové válce a po Korejské válce. Během obou konfliktů pěší voják Spojených států spotřeboval průměrně 10 tisíc nábojů, aby vyřadil jednoho nepřátelského vojáka. Jde o ekvivalent 100 nábojových pásů do kulometu. To nedává samozřejmě příliš smysl.
Armádní plánovači začali proto zkoumat, jak zefektivnit účinek nejpočetnějších ručních zbraní vojáka - pušek a karabin. Řekne se to snadno, ale zůstává otázka: „Jak toho dosáhnout?“
Jedno z hlavních měřítek efektivnosti zbraní je „pravděpodobnost zásahu“. V praxi to znamená být schopen s co nejmenším počtem výstřelů vyřadit z boje vybraný cíl. Části procesu, jak toho dosáhnout, jsou kromě technických záležitostí také povětrnostní podmínky (viditelnost), výcvik a hladina napětí (stresu).
Zbraň zvláštního poslání SPIW
K dosažení lepší pravděpodobní zásahu se v polovině minulého století ve Spojených státech rozběhlo několik projektů. Nejznámějším z nich se stal projekt Zbraň zvláštního poslání SPIW (Special Purpose Individual Weapon).
Projekt odstartoval na začátku 50. let minulého století a vyvrcholil během druhé poloviny 60. let. Vzniklo několik prototypů využívající zcela nové konstrukční řešení. Avšak ačkoliv projekt stál mnohem více než vývoj vojenské pušky M14 (7,62 × 51 mm), nepřinesl očekávaný výsledek.SPIW se však stal základem pro další vývoj útočných pušek a navázala na něj celá řada dalších projektů, takže se neukázal být zcela zbytečný.
Čtyři prototypy šipkových zbraní, které v 60. letech vyvíjela společnost AAI. Vlevo je první, jen v rámci firmy vyvíjený prototyp lehkého kulometu a samopalu na „šipky“. Vpravo je pak pokročilejší prototyp stejného lehkého kulometu s bubnovým zásobníkem a také dvojnožkou pro „bodovou“ střelbu.
Požadovaná zbraň programu SPIW měla spojovat schopnost pušky, bojové brokovnice a granátometu (nedílnou součásti zbraně tak byl 40mm granátomet). Měla poskytovat odpověď na všechny potřeby pěšáka a být snadno přenosná s velkokapacitním zásobníkem na 60 nábojů. Režim palby byl samozřejmě v jednotlivých ranách nebo v krátkých dávkách. Během jednoho období měly některé prototypy dokonce i více hlavní. Mnoho odborníků té doby předpovídalo, že SPIW, či něco podobného, se stane pěchotní zbraní budoucnosti. Dílem různých faktorů (technických, právních) však ani koncem roku 1969 nebyla taková zbraň k dispozici pro bojové nasazení, zejména pro válku ve Vietnamu.
Šipkové střely
Během vývoje se zkoušely různé přístupy v konstrukci munice, ale nakonec se program SPIW soustředil (po počátečním neúspěšném experimentování se střelou ráže 6 – 6,5 mm) na vývoj zbraně šipkové munice (darts / fléchette). Výsledkem vývoje měla být zbraň s „bodovou přesností“, která měla vypouštět šipky o hmotnosti méně než 1 gram při úsťové rychlosti podstatně vyšší než 1000 m/s. (Šipkové střely ale nebyly dílem programu SPIW, ale objevovaly se v různých podobách již během I. světové války.)
Výhodou šipkových střelných zbraní (needlegun, flechette gun, fletcher) jsou teoreticky kompaktní rozměry, nízký zpětný ráz, vysoká kadence a vysoká úsťová rychlost šipkové střely. Díky nízkému zpětnému rázu lze při (opět teoreticky) velmi vysoké kadenci udržet velkou přesnost střelby. A tak SPIW s plným zásobníkem vážila pouze 1,6 kg. Kadence dosahovala 2 300 výstřelů za minutu. Takové parametry byly pro armádu samozřejmě extrémně zajímavé.
Časem byly vyzkoušeny nejrůznější přístupy v konstrukci šipkových střel, šlo například o „vydutě-složený okřídlený projektil“ a „projektil s proměnlivou rychlostí“. Tyto technologie byly patentovány v roce 1966 pod registračními čísly 3,861.214 a 3,851.590.
Střely se měly po dopadu na cíl deformovat tak, že se zvýšil měrný tlak na měkkou tkáň – pravděpodobně „vyosením“ nebo „zalomením“ dříku střely. Cílem bylo odstranit nevýhodu šipkové střely, a to malý ranivý kanál v měkké tkáni (nízká ranivost). Uvažovalo se dokonce o napouštění střel chemickým nebo biologickým bojovým materiálem.
Další zkoušená konstrukce střely se zvýšeným ranivým účinkem prováděným U.S. Army Ballistic Research Laboratories byla bimetalická šipka – dvě části se při dopadu oddělovaly a zvyšovaly měrný tlak na živou tkáň. Výsledný účinek dopadu byl podobny účinku expanzních střel nebo střel typu dum-dum. Překážkou podobných řešení však byly podmínky v Haagské deklaraci, která sice striktně řečeno platí pouze pro konvenční střely, ale celkem představitelně mohla být rozšířená i na šipkové projektily.
Průřez šipkovou municí z programu SPIW, v tomto případě od firmy AAI
Jak udělat šipku
V případě šipkové konstrukce střely se k vedení v hlavni používá vodící zátka (sabot). Ta se během zrychlování v hlavni otáčí a přenáší tentýž pohyb na střelu prostřednictvím vzájemného těsného spojení. Důsledek takové konstrukce je, že kombinovaná hmotnost šipky a zátky je menší než u střely konvenčního typu stejné nominální ráže. Výsledný impuls (moment hybnosti) v ústí hlavně je tedy nižší – je dosaženo lepší ovládání zbraně.
Nevýhodou ovšem je, že náboj se sníženým impulsem trpí potížemi při udržení automatického cyklu zbraně. Při použití vodící zátky navíc určitá část energie přijde vniveč. Čím větší je procentuální poměr hmotnosti zátky, tím větší je ztráta energie při vypuštění střely. Stejně tak je problémem vysokou rychlostí mimo osu zbraně vylétající zátka.
Zátka neslouží k jinému praktickému účelu než k vedení střely - podobně jako u tankového náboje APFSDS (Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot). Je samozřejmě žádoucí, aby poměr hmotnosti byl ve prospěch střely/šipky. Tím s dosáhne vyššího využití energie prachové náplně.
Další záležitostí je pevnost materiálu zátky ve střihu tak, aby byla schopná přenést obrovské zrychlení střely a nerozpadla se již během pohybu v hlavni. Zmíněné problémy jsou dobře řešitelné u velkých nábojů (APFSDS), ale díky rozměrovým omezením se jedná o značný problém v případě použití v ručních palných zbraních.
Naděje vkládané do programu byly z velké části přehnané. Po nejméně třech vývojových etapách sice vyústilo snažení konstruktérů v novou konstrukci - byla jí útočná puška SBR (Serial Bullet Rifle), ale ta se nakonec v polovině 70. let zařadila do bohaté kategorie „zbraní, které se nekonaly“. K určitému vzkříšení myšlenky šipkové munice došlo za nějakých 15 let během projektu Pokročilé bojové pušky ACR (Advanced Combat Rifle). O tom ale zase až příště.
Text vznikl pro server Armádní noviny a jeho původní vydání najdete zde. Na stránkách Armádních novin je k dispozici i druhý díl seriálu.
