První generace
Vyčkávací munice je poměrně nový prostředek, který se objevil na začátku 80. let. Hlavním popudem pro její vývoj byly velmi nebezpečné mise na potlačení nepřátelské protivzdušné obrany SEAD (Suppression of Enemy Air Defenses). Po zavedení a nasazení prvních protiradiolokačních řízených střel AGM-45 Shrike ve Vietnamu, se obsluhy PVO naučily, že navádění střely je možné „oblbnout“ přepínáním mezi dvěma dostatečně vzdálenými radary. Čidlo střely tak dlouho „vybíralo“ mezi dvěma cíli, až mu nestačila výchylka, manévr nutný k zásahu byl tak prudký, že se tělo rakety zlomilo nebo střela prostě dopadla někam do prostoru mezi oběma radary.
Britové na to vymysleli „medicínu“ v podobě řízených protiradiolokačních střel ALARM (Air Launched Anti-Radiation Missile). Ty byly vybavené programovatelným pasivním senzorem, měly dva raketové motory, padák a dolet kolem 90 km. Pilotovi stačilo ALARM odpálit do prostoru cíle. Pokud se obsluha PVO bránila vypnutím radaru, ALARM přešla do vyčkávacího módu. Nastoupala do výšky 13 000 m, vypustila padák a pomalu klesala k zemi. Po opětovném zapnutí radaru střela padák odhodila a s pomocí druhého motoru akcelerovala na rychlost 2M+, aby zasáhla cíl, dříve než jej obsluha znovu vypne. Bylo vyrobeno 750 kusů, z toho zhruba 200 spotřebováno v různých konfliktech.
Vyčkávací řízená střela ALARM podvěšená na letounu Tornado GR.4
AGM-136 Tacit Rainbow měl chránit bombardéry a ničit nepřátelskou PVO.
Američané přibližně ve stejné době pracovali na systému AGM-136A Tacit Rainbow. AGM-136 měla být součástí výzbroje bombardérů B-52 Stratofortress, případně dalších pilotovaných útočných letadel. Osádky měly „roje“ AGM-136 vypustit až 450 km před cílem. Ty měly letět před útočnou vlnou, vyčkávat v prostoru bráněném PVO a zjištěné radary ničit nárazem a explozí 18kg bojové hlavice. Program byl zrušen bez toho, že by došlo k zahájení sériové výroby.
Jedním z průkopníků použití dronů, potažmo jejich sebevražedných verzí je Írán. Ten na základě zkušeností z vleklého konfliktu s Irákem, vyvíjí již od roku 1986 sebevražedné drony HESA Ababil. Ale první kusy byly íránské armádě dodané až v roce 1993. Postupně vzniklo pět vývojových řad označených Ababil 1 až 5. Ababil 5 je bojový dron. Ababil 1 je sebevražedný dron, o kterém nejsou prakticky žádné informace. Od řady Ababil 2 jsou odvozené sebevražedné drony Qasef-1, Qasef-2K.
Íránský dron Ababil 2, který je základem sebevražených Qasef-1.
Sestřelený Qasef-1
Drony s hmotností kolem 80 kg a rozpětím 3,25 m pohání dvojválcový motor WAE-342 s výkonem 19 kW. Dron má maximální dolet kolem 120 km nebo vytrvalost až 2 hodiny, záleží na vzdálenosti od místa vypuštění. Dron nese bojovou hlavici s odhadovanou hmotností 30 kg. Tyto drony kromě íránské armády používá Hamás, Hizballáh a jemenští povstalci Hútiové. Drony byly poprvé nasazeny Hizballáhem proti Izraeli v roce 2006. Nejméně tři se podařilo izraelskému letectvu sestřelit. Hútiové nasadili v roce 2019 drony Qasef-2K proti saúdským ropným zařízením a bateriím protiletadlových řízených střel MIM-104 Patriot.
Vzhledem k omezeným lidským zdrojům a množství nepřátel měl k bezpilotním prostředkům velmi blízko také Izrael. Jeho první sebevražedný dron, určený pro mise SEAD, byl IAI (Israel Aerospace Industries) Harpy. Ten vycházel z jihoafrického programu ARD-10 firmy Kentron z druhé poloviny 70. let. ARD-10 však skončil pouze u prototypů, které Izraelci odkoupili a zdokonalili. Izraelský IAI Harpy byl poprvé otestován v roce 1989 a stal se základem takzvané série H sebevražedných dronů Harpy, Harop, Mini Harpy a Harpy NG.
Izraelský IAI Harpy na aerosalonu v Paříži 2007
Izraelský IAI Harop na aerosalonu v Paříži 2013
Popudem k vývoji izraelských sebevražedných dronů byly zkušenosti z umlčování nepřátelské PVO během války v roce 1973 a operace Mole Cricket 19 v roce 1982. Tehdy se ukázalo, že časová prodleva mezi zjištění cíle průzkumným dronem a zásahem vlastního „pilotovaného“ letectva může být dost dlouhá na to, aby obsluhy stihly radar sbalit nebo vypnout. Ideální by bylo, kdyby dron mohl rovnou zaútočit.
Výsledkem byl dron s hmotností 135 kg, připomínající tvarem torpédo s delta křídlem, poháněný Wankelovým motorem AR 731 s výkonem 28 kW. IAI Harpy nese hlavici pasivním radiolokačním (RL) přijímačem. Pravděpodobná kruhová odchylka od cíle CEP (Circular Error Probable) je pod 1 m, takže tříštivo-trhavá bojová hlavice s hmotností 32 kg má dostatečný účinek na to, aby cíl spolehlivě zničila. Dron má dolet až 100 km nebo vytrvalost až 2 hodiny.
Jihoafričané neprodali ARD-10 jen Izraelcům, ale i Íránu. Ten na jeho základě vyvinul sebevražedný dron Shahed 131, který rozměrově i výkonově odpovídá IAI Harpy. Írán tyto drony dodává Rusku, které je používá na Ukrajině pod označením Geran-1.
