Ruská armáda zahájila rozsáhlé vojenské cvičení na Krymu. (22. dubna 2021)

Ruská armáda zahájila rozsáhlé vojenské cvičení na Krymu. (22. dubna 2021) | foto: AP

ANALÝZA: Východní Ukrajina láká. Je možným lékem Achillových pat Ruska

  • 852
Kolem východní a jižní hranice Ukrajiny se v uplynulých týdnech soustředilo značné množství ruských vojenských jednotek a techniky. Uprostřed sporu mezi Ruskem, Ukrajinou a státy NATO zanikla jedna z možných ruských motivací k invazi, jejíž uskutečnění může mít pro státy NATO dalekosáhlé důsledky.

Sovětský průmysl byl většinu studené války nejvýznamnějším světovým výrobcem zbraní. Na začátku 80. let západní analytici odhadovali, že se v SSSR vyrobí každý rok tolik tanků, že by stačily na kompletní obměnu arzenálu Velké Británie a Francie dohromady. Sovětské zbrojovky i v době míru celá desetiletí chrlily vojenskou techniku vpravdě válečným tempem a na svém vrcholu spolykaly až polovinu sovětského státního rozpočtu.

Sovětský svaz, poučen vývojem druhé světové války, svou zbrojní výrobu rozptýlil po celém území rozsáhlé země a díky tomu byly některé strategické zbrojní závody vybudovány na sovětské Ukrajině. Po rozpadu SSSR Rusko dokázalo řadu výrobků z firem, které se ocitly za jejími hranicemi nahradit a s podniky, jejichž produkci nahradit nedokázalo, udržovalo přátelské obchodní vztahy.

Vše se samozřejmě změnilo poté, co Rusko začalo bojovat ve vlastním příhraničí a napadat své sousedy. Čečensko, Ingušsko a Dagestán pro Rusy výrobně důležité nebyly. Horší situace nastala v roce 2008 při válce s Gruzií, která byla hlavním výrobcem bitevních letounů Su-25. Po okupaci Krymu v roce 2014 však nastala pro ruskou armádu malá katastrofa.

Tři problémy ruské armády

Ruskou zbrojní výrobu sužují korupce, nedostatek moderních technologií a nízká kvalita výroby. Kromě těchto nadčasových potíží však zápasí také se zcela konkrétními technologickými nedostatky.

Požár na ruské letadlové lodi Admiral Kuzněcov během oprav v Murmansku na severu Ruska (12. prosince 2019)

Ruské námořnictvo dlouhodobě doplácí na to, že nemá velké vojenské loděnice. Většina největších sovětských válečných lodí, včetně ambiciózního (avšak nedokončeného) projektu letadlových lodí třídy Uljanovsk, vznikala v loděnici číslo 444 v Nikolajevu na Ukrajině. Rusko v předchozích letech představilo řadu projektů velkých vojenských plavidel, vždy je však provázely otázky na to, kde je vlastně chce vyrábět. 

K výrobě velké vojenské lodi je potřeba tzv. suchý dok, který však v potřebné velikosti Rusko postrádá. Největší současné ruské vojenské plavidlo, letadlová loď Admiral Kuzněcov, muselo být opravována v plovoucím doku PD-50, který koupil Sovětský svaz v 80. letech ve Švédsku. I o ten však Rusové přišli, když na něj v roce 2018 při opravě Admirala Kuzněcova spadl jeřáb, přičemž z generátorů pro čerpadla, která měla zatopený dok zachránit, někdo ukradl naftu. 

Rusové tak začali s provizorním spojováním menších suchých doků v Murmansku a v současné době jsou jejich největšími loděnice Severnaja Verf v Petrohradu. Ani zde však nevyrobí plavidlo větší, než je fregata. Celá situace je pro Rusko o to horší, že v ukrajinském Nikolajevu sídlí také továrna Zorja-Mašprojekt, která vyrábí plynové turbíny, lodní motory, jimiž měly být vybaveny nové ruské fregaty tříd Admiral Gorškov a Admiral Grigorovič, největší námořní lodě, které v Rusku vznikly po rozpadu Sovětského svazu. Po vyhlášení ukrajinského embarga musela být výroba dalších jednotek pozastavena a Rusové museli urychleně začít vyvíjet turbíny vlastní.

Tanky přímo za plotem

Druhým zásadním technologickým problémem ruského zbrojního průmyslu je zoufalý stav mamutího výrobce tanků Uralvagonzavod. Výrobce tanků T-72 a T-90 má ze zahraničí stále méně zakázek a zároveň již dlouhé roky není schopen postavit linku na sériovou výrobu moderních typů T-14 Armata, které by měl staré sovětské konstrukce nahradit. Ruská vláda jej proto musí dotacemi opakovaně zachraňovat před krachem. 

Ruský tank T-90 na vojenské přehlídce k 75. výročí bitvy o Stalingrad.

Pouhých 20 kilometrů za ruskými hranicemi na východní Ukrajině přitom stojí druhý pilíř výroby tanků v Sovětském svazu, Charkovský tankový závod. Zatímco v Nižném Tagilu (Uralvagonzavod) produkovali zejména tanky řady T-72, v Charkově se soustředili na výrobu moderních tanků T-80. Když se tak po rozpadu SSSR Charkovský tankový závod ocitl v cizí zemi, bylo v Rusku rozhodnuto začít T-80 vyřazovat. 

Na letišti v Mošnově na Novojičínsku pokračovaly dvoudenní Dny NATO a Dny Vzdušných sil Armády ČR, které jsou největší bezpečnostní přehlídkou v Evropě. Na snímku je bojový tank T-72 M4 CZ 7. mechanizované brigády Armády ČR. (19. září 2021)

Před třemi lety však muselo být i z důvodu neuspokojivého stavu v Uralvagonzavodu toto rozhodnutí revidováno a T-80 budou v Rusku ve verzi BVM sloužit dál. Ačkoli to znamená nákladnou náhradu celých konstrukčních celků z Ukrajiny za ty ruské, je to pro Rusko jediná možnost. Ruští výrobci totiž v současné době nejsou schopni nahradit tisíce tanků z Charkova v poměru 1:1.

Chybí Antonov

Třetí zásadní technologický problém sužuje ruské letectvo. Sovětský svaz většinu dopravních letadel vyráběl ve dvou podnicích, v moskevské továrně Iljušin a kyjevském podniku Antonov. Postupem let se Iljušin soustředil stále více na civilní produkci (jeho letadla létala také v Československu) a Antonov na vojenskou. 

Na sovětské Ukrajině vznikla řada známých konstrukcí, namátkou An-12, obří An-22, nebo malé An-24/An-26. V posledních letech se však nejvíce proslavily supertěžké transportní letouny An-124 Ruslan a An-225 Mrija. An-124 přitom slouží také v ruském letectvu a Rusové tak byli, pokud jde o jeho údržbu, dlouhé roky odkázáni zejména na společnost Ivčenko-Progress, která dodává pro letouny Antonov motory. 

Nákladní letoun Antonov An-124 100 na Dnech NATO v Ostravě (20. září 2013)

Když však došlo k okupaci Krymu, proud náhradních dílů vyschnul. Ruské An-124 tak jeden po druhém zůstávají stát a ruské transportní letectvo je závislé na menším typu od ruského výrobce Iljušin. Armády velikosti té ruské však mamutí transportní letouny potřebují nejen pro transport velkých objemů materiálu, ale také pro výsadkové jednotky. Rusové tak oprášili projekt obřího letounu Il-106, než ovšem dojde k jeho výrobě, potrvá to ještě roky.

Skutečné cíle útoku?

Ruská armáda je dlouhodobě zatížena třemi problémy technologického rázu. Nemá motory pro své největší transportní letouny. Její tanková výroba stagnuje a chybí jí náhradní díly na tanky T-80. Zároveň nemá loděnice, ve kterých by mohla stavět lodě velikostí, které by si přála. Řešení všech těchto problémů přitom leží na východní Ukrajině.

Podle zpravodajských zdrojů, doložených v západním tisku řadou satelitních snímků, se ruské jednotky rozmístily podél východní a severovýchodní hranice Ukrajiny. aby útok mohly vést na území levého břehu řeky Dněpr, na tzv. levobřežní Ukrajinu. K případné ofenzívě se mohou připojit také jednotky z Krymského poloostrova a námořní pěchota z námořních základen v Černém moři.

Mapa východní Ukrajiny s vyznačením oblastí obsazených ruskými separatisty a se zakreslením měst Charkov, Záporoží a Nikolajev, ve kterých sídlí vojenské podniky, strategicky důležité pro ruskou armádu.

Když se dobře podíváte na mapu, zjistíte, že v očekávaném hlavním směru postupu ruských jednotek stojí města Charkov, Záporoží a Nikolajev. Jsou to města, ve kterých sídlí továrny na výrobu tanků, leteckých motorů a náhradních dílů, které Rusům tak zoufale chybí a ve kterých se také nachází největší vojenské loděnice někdejšího sovětského námořnictva.

Situaci na Ukrajině dlouhodobě sleduje přední bezpečnostní analytik Lukáš Visingr: „Jakkoli jsem přesvědčen, že nevýhody invaze na Ukrajinu by pro Rusko převažovaly a podle mého názoru jde zejména o formu nátlaku na Kyjev a nepřímo i členy NATO, úvaha o vojensko-průmyslových cílech případného útoku má z čistě vojenského pohledu logiku. V této souvislosti je nutné kromě již zmíněných cílů připomenout také firmu Motor Sič ze Záporoží na východní Ukrajině. Ta je významným výrobcem motorů pro ruské transportní vrtulníky řady Mi-8/Mi-17 a bitevní vrtulníky Mi-24 a Mi-28. Když v roce 2014 (po ruské okupaci Krymu) přestala motory do Ruska dodávat, na rok tím prakticky zastavila vývoz většiny typů ruských helikoptér.“

Vrtulníky Mi-35M. V ruské metropoli Moskvě se letos opět konala slavnostní vojenská přehlídka na Rudém náměstí.

Je tak otázkou, zda pod nánosem politiky, silných slov, výhrůžek a nepřátelství, pod intenzivním brnkáním na národnostní notu na obou stranách a slovech o záchraně Rusů na východní Ukrajině, není nenápadným cílem Vladimira Putina převzetí Charkovského tankového závodu, továren Zorja, Ivčenko-Progress a Motor Sič, které vyrábějí motory pro ruské lodě, vrtulníky a letouny Antonov a také obřích námořních doků v Nikolajevu. Šlo by o cíle sice politicky „přízemní“, ale pro exportní potenciál ruských firem a zejména budoucí schopnosti ruských ozbrojených sil nesmírně důležité.

Rusko by totiž převzetím těchto pěti objektů doplnilo své vojenské kapacity naprosto přesně v oblastech, které mu dnes nejvíce chybí.

25. listopadu 2021