Hledáme ponorku v oceánu. Divoké rodeo na vlnách s lízátkem v puse

  • 4
Počasí nad Biskajským zálivem se konečně zlepšilo a česká expedice mohla vyrazit na oceán. V této fázi pátrání po vraku ponorky U-206 Reichenberg je na řadě vytváření magnetometrického obrazu vytyčených částí dna zálivu. A to hlavně v místech, kde leží dříve vytipované neidentifikované vraky. Ví se o nich hlavně proto, že rybářům ustavičně ničí sítě.

Míjíme přístavní maják. Pavel si dopne zip suchého obleku, posadí se na dno člunu vedle 115koňového motoru na zádi a obejme sondu magnetometru. Ivan sedí vedle mě na lavici, pod kterou je nádrž a přístroj popadne na druhé straně. Mathieu za kormidlem se jen letmo ohlédne, že jsou všichni na místech a povolí uzdu lodnímu motoru. Šroub za zahryzne do vodní masy, záď šestimetrového gumového člunu poklesne, laminátový trup okamžitě přejde do skluzu a letíme kurzem 230 stupňů na širé moře.

Loď nese název Chwilder, což ve bretonštině znamená podivín.

Biskaj je vcelku mělký záliv (okolo 50 metrů), kde je počasí často nevyzpytatelné. Vzpomněl jsem si na vyprávění jachtařky Inny Václavové, kterou při přeplouvání Biskaje skolila horečka a vládu nad plachetnicí musel převzít její, tehdy asi desetiletý syn. A když nám zhruba po 26 kilometrech plavby zmizelo z obzoru pobřeží, začal jsem přemýšlet, co asi museli prožívat letci RAF v gumových člunech v nekonečné vodní mase severního Atlantiku (příběh letců, který souvisí s ponorkou U-206, popisujeme v tomto článku).

Divoká jízda na vlnách

Na první bod, kde chceme začít magnetometrická měření je to asi 55 kilometrů. Tedy zhruba jako z Liberce do Mladé Boleslavi. Hned za přístavní navigací vlétne člun do vlnobití, které je nejspíš dozvukem minulých větrných dní. Mathieu se snaží najíždět a sjíždět z vln opatrně, ale pokud se máme dnes dostat na pozici a udělat nějakou práci, prostě musíme jet rychle. Proto i v těchto, asi třímetrových vlnách plujeme rychlostí přes 16 uzlů (zhruba 30 km/h). Výšku vln odhaduji podle velikosti našeho člunu a podle toho, jak se mnohem větší lodě kolem nás vždy ztratí za masou vody jako auto v dunovém poli.

I přes veškerou opatrnost připomíná plavba spíš skoky z vlny na vlnu. Každé dopadnutí je jak náraz kladivem. Chvilkový stav bez tíže, a pak tvrdý dopad na lavici. Chvilka nepozornosti a člověk se lehce potluče. Připomíná mi to okamžiky, kdy s ultralehkým letadlem člověk vletí do silné termiky. Nepříjemné propady a nárazy jsou teď tady na moři hodně podobné.

Pavel s Ivanem naštěstí využili čas při čekání na počasí a člunu vyrobili nástavbu. Chrání zejména počítače a jinou techniku před povětrnostními vlivy, ale při těchto rychlých přejezdech i posádku před sprchou vodní tříště.

Improvizovaná střecha s pozičními a hlavními světlomety, nazvaná „Zetor“.

Po zhruba dvou hodinách cesty zpomalujeme a spouštíme do vody magnetometr. Jeho baterie vydrží minimálně 6 hodin a po tu dobu budeme pomalu křižovat dnešní oblast. Je to zdlouhavá práce. Rychlost při měření nepřesahuje 5 km/h.

Hodiny monotónní práce

Pavel na zádi se snaží korigovat vlečné lano, aby velké vlny příliš neházely s přístrojem na jeho konci. Občas se stane, že ho náraz vlny povalí. V takovém případě se musí poznamenat přesný čas, aby se později, při zpracování dat, tato měření vymazala.

Magnetometr, vlečený za lodí na vlnách Biskajského zálivu

Všichni máme strach z mořské nemoci. Otázkou není jestli přijde, ale kdy. Muzejníci Ivan Rous a Pavel Šercl mají vyzkoušená lízátka pro nevolnost při těhotenství. I tak se ovšem dnes jeden z nás záchvatu silné nevolnosti neubrání. Ve vlnách na malém člunu je totiž neustále potřeba kupříkladu kontrolovat trasu na monitoru, či sledovat magnetometr. A to se mnohdy udělá zle i otrlým námořníkům.

Při ustavičném sledování přístrojů není otázkou „jestli“ dostanete mořskou nemoc, ale „kdy“.

Magnetometr je zatím postaven tak, že ukládá naměřená data na SD kartu v sobě. Pomocí wi-fi posílá pak informaci do mobilního telefonu na palubu lodi. Jenže to je jen ověřovací údaj, abychom věděli, že zařízení pracuje. Vše ostatní je pak nutné vyhodnotit v zázemí po filtraci dat. 

I přes vcelku dobrou stabilitu celého zařízení, je občas problém ve vlnách. Je nutné neustále přitahovat a povolovat vlečné lano. V případě, že se magnetometr začne naklánět, je na vině většinou mořská řasa, která se zachytí o ploutev sondy. Křižujeme danou oblast v trasách, vzdálených od sebe vždy asi 500 metrů.

Mathieu se snaží křižovat oceán v přesně daných rozestupech

Proč právě magnetometr?

V této fázi hledání je magnetometr ideální nástroj, i když práce s ním se zdá být nekonečná. Majitel lodi a člověk, který nám poskytl veškeré zázemí Mathieu, je instruktorem potápění a vyrostl prakticky na oceánu. Hledání vraků, tak jak to dělají místní, je mnohem přímočařejší. Na tip od rybáře se na místo zajede podívat se sonarem, a když zaznamená něco neobvyklého, skočí do vody a plave se podívat na dno. Jenže v našem případě to má háček. V prostoru našeho zájmu leží odhadem asi 700 vraků identifikovaných a možná dalších 700, které jsou neznámé. Není v lidských silách, fyzicky odpotápět takové množství vraků.

Magnetometr nabízí řešení. Na základě tonáže identifikovaného vraku v určité hloubce známe, jaká bude jeho anomálie naměřeného magnetického pole. Po vytvoření mapy je pak Ivan Rous schopen určit, které oblasti vykazují anomálii, odpovídající tonáži hledaného vraku ponorky, tedy asi 800 tun kovu. Tím se výrazně sníží počet míst k fyzickému prozkoumání. Teprve pak přijde na řadu sonar a potápěči.

Jedna z vykázaných anomálii magnetometrického měření. Po vyčištění chybných dat se ještě může obraz zcela změnit. Jeho tvar ale badatele zaujal už nyní.

Během dne na moři se naštěstí počasí stále zlepšuje a večer už přináší jasné nebe a opravdu klidnou hladinu. Po zhruba deseti hodinách na oceánu jsme najezdili 145 kilometrů a posbírali přes tři tisíce bodů, ze kterých pak vznikne magnetometrický obraz.

Následně je potřeba najít místo v přeplněné maríně a vyložit celý člun. Během transportu se poškodila část obalu magnetometru a bude potřeba ho v dílně opravit a znovu utěsnit. Bude to práce do noci, ale zítra má být ještě lepší počasí, a tak nezbývá moc času na jídlo ani na spánek. Snažím se týmu pomoct alespoň tím, že po dílně pověsím na lano vyprané prádlo a postarám se o kuchyň. Nad hrnci s večeří si sám pro sebe říkám, jaké mám štěstí, že jsem se nestal vědcem.

Pracovní zázemí badatelského týmu U-206

Pátrání pokračuje. Týmu se nade všechna očekávání podařilo navázat kontakt s archeology ze složky podmořského výzkumu francouzského ministerstva kultury, kteří tým pozvali na svoji badatelskou loď. O tom se zmíníme v dalším článku.


Hledáme ponorku U-206