Supermarine P.B.31E Nighthawk

Supermarine P.B.31E Nighthawk | foto: public domain

Stíhačka jako od Cimrmana. Lovec vzducholodí na svou kořist nestačil

  • 18
Mezi nejbizarnější letouny historie patří protizeppelinová stíhačka Supermarine P.B.31E Nighthawk. Její smůla byla v tom, že i vzducholoď pro ni představovala nedosažitelný cíl.

Během první světové války přišli konstruktéři s velkou hromadou neortodoxně vyhlížejících letounů. Některé z nich se dostaly i do sériové výroby a zapojily se do bojů, ale většina jich samozřejmě skončila ve stadiu prototypu. Tenkrát se zkrátka prošlapávaly cesty ve stále ještě mladém oboru letadel těžších vzduchu, a tak stačilo málo k tomu, aby člověk zabloudil a ocitl se na chvíli na cestě slepé.

Zeppeliny útočí na Anglii

Německé bombardování anglických měst během první světové války, především tedy Londýna, představovalo pro Brity určitý problém. I když materiální ztráty bombardovaných v kontextu celé války nestály za řeč a sumární ztráty na životech nebyly z pohledu nezúčastněného pozorovatele nijak tragické, nemohlo to brát britské velení na lehkou váhu, a to především kvůli neblahému působení takových náletů na morálku civilního obyvatelstva.

Německé vzducholodě – ať už armádní, či především námořní – podnikly na anglická města jedenapadesát náletů, respektive během tolika nocí na anglická města zaútočily. Za takové neklidné noci navštívilo Anglii od dvou do sedmi vzducholodí. Celkem to obnášelo asi 220 bojových vzletů těchto vzducholodí a 5 806 kusů svržených pum o celkové hmotnosti 196 tun. Na zemi si tyto nálety vyžádaly 557 obětí na životech, dalších 1 358 lidí utrpělo zranění.

Pohled na bombardující zeppelin z dobového tisku. Všimněte si separovaných plynových oddílů. Ve skutečnosti to takto vidět nebylo, na výtvarném díle je pro názornost odstraněna část potahu a částečně i kovová konstrukce.

V boji proti německým vzducholodím pomáhaly například velké větry a bouře, na které se však nedalo spoléhat, nebo protiletadlové kanony. Jistých úspěchů dosáhly také klasické stíhačky (případně pro tuto roli adaptované víceúčelové letouny), zvláště poté, co jim trochu narostl výkon a zdokonalilo se zápalné střelivo do kulometů. Dnes se však podíváme na jeden letoun vyvíjený speciálně jako protizeppelinová stíhačka, který však zklamal na celé čáře.

Lovec, který na svou kořist nestačil

V úvodu statě o protizeppelinové stíhačce Supermarine P.B.31E Nighthawk je třeba malého vysvětlení, co se vlastně od letounu očekávalo. Byť je řazen mezi stíhačky, toto označení zde mílovými kroky pokulhávalo za případnou realitou. Velký a pomalý Nighthawk neměl vzducholodě vyloženě stíhat, ale měl dlouhé hodiny kroužit ve vzduchu a trpělivě na ně číhat. Nakonec však uvidíme, že i tak by byl prakticky bez šance dostat se jim na kobylku.

Za vše mohl letecký konstruktér a muž mnoha dalších zájmů Noel Pemberton Billing. Ten se narodil na samém konci ledna 1881 v Hampsteadu ležícím tehdy na severu Londýna, který je dnes už ovšem značně posunutý. Jeho dětství a mládí bylo divoké, ve třinácti letech utekl na pár let až do jižní Afriky, kde se mimo jiné zúčastnil druhé búrské války.

V Temži pak uteklo mnoho vody a v roce 1915, v době rozjíždějících se náletů zeppelinů na Londýn, navrhl Billing ve své mladé firmě na výrobu letadel velký protizeppelinový stíhací dvoumotorový čtyřplošník P.B.29E. Ale takový, byť realizovaný nápad považujme pouze za výstřelek, vždyť Billing měl kolikrát nápady i dobré. Například už v roce 1914 se angažoval v organizaci náletu letounů Avro 504 z francouzského Belfortu proti výrobnímu závodu vzducholodí Zeppelin u Friedrichshafenu na břehu Bodamského jezera.

Pemberton Billing P.B.29E měl motory v tlačném uspořádání.

Pemberton Billing P.B.29E představoval soukromý počin svého tvůrce a majitele podniku. Vznikl bez objednávky Královské námořní letecké služby (RNAS, Royal Naval Air Service) nebo Královského leteckého sboru (RFC, Royal Flying Corps) a neměl tedy ani přiděleno sériové číslo. Jinak to „E“ v typovém označení znamenalo „experimental“, což může celou věc s tímto letounem stavět vůči kritikům do příznivějšího světla.

Stroj P.B.29E svými výkony nijak neoslnil, ba naopak. Při jednom zkušebním letu navíc havaroval a byl zrušen, a tak se ten debakl s letovými výkony snad ani nestihl pořádně přetřást.

Z konstrukce P.B.29E vycházel po všech stránkách propracovanější typ P.B.31E, ale samozřejmě propracovanější je myšleno v mezích celé vadné koncepce.

V průběhu práce na projektu P.B.31E však Noel Pemberton Billing svou společnost prodal a ta se přejmenovala na Supermarine Aviation Works. Čtyřplošník P.B.31E se tak stal prvním typem nesoucím jméno Supermarine. A to není vše – pod některými výkresy je dokonce podepsán Reginald J. Mitchell, který se o dvě dekády později stal otcem legendární stíhačky Spitfire.

Když už nic jiného, tak Supermarine P.B.31E můžeme oproti jeho předchůdci označit za použitelný alespoň po stránce komfortu osádky. Jako vyhlídkový letoun by špatný určitě nebyl, ale doba si žádala stroje jiné, použitelné především v boji.

Čtyři křídla, respektive s tím související velká nosná plocha, měla zajistit dobrou stoupavost a s dostatečnou zásobou paliva extrémně dlouhou výdrž ve vzduchu. U té stoupavosti se to minulo účinkem – zjistilo se, že celou jednu hodinu trvalo, než se dostal do výšky 3 050 metrů. Navíc zeppeliny vyráběné od roku 1916 mohly operovat ve větší výšce, než kam se kdy podařilo s P.B.31E vystoupat.

Zklamala i dosažená rychlost vodorovného letu. Předpokládané hodnoty 75 mph, tj. 121 km/h, nemohl stroj dosáhnout ani náhodou. Maximální naměřená rychlost činila 97 km/h, to i většina vzducholodí dokázala letět rychleji.

Motorová instalace v podobě dvou hvězdicových devítiválců Anzani s maximálním výkonem jednoho motoru 100 koní zkrátka nemohla s těžkým (vzletová hmotnosti téměř 2,8 tuny) a aerodynamicky zatraceně hrubým letounem dělat žádné divy.

Snad jedině ta vytrvalost by stála za pochvalu, měla-li by využití. Teoreticky vypočítaná se udává v rozmezí 9 až 18 hodin, kdy by letoun kroužil s maximálně seškrceným plynem vycházkovou rychlostí. Pravda je, že těch 18 hodin by bylo zbytečně předimenzováno, protože v době vzniku P.B.31E už dávno zeppeliny létaly nad Anglií pouze v noci, pod ochranou tmy.

Nemůžeme se tedy divit, že RNAS ztratila o letoun zájem.

Supermarine P.B.31E Nighthawk

I když byl Supermarine P.B.31E prakticky k ničemu, vyznačoval se řadou technických vychytávek hodných pozornosti.

Osádka stroje se plánovala čtyř až pětičlenná, v každém případě byli potřeba dva piloti a minimálně dva střelci. Dva piloti byli nezbytní právě při předpokládaných mnohahodinových letech. V relativně velké a bohatě prosklené uzavřené kabině se mělo nacházet i jedno lehátko pro odpočívajícího člena osádky (kdo by první padnul únavou, ten by si i jako první lehnul). Za zmínku také stojí, že části dřevěné konstrukce byly v kabině pokryty plátěným potahem, aby v případě jejich destrukce nelétaly osazeným interiérem ostré třísky jako nebezpečné projektily.

Stanoviště střelců byla samozřejmě otevřená, ale tam měli střelci trávit svůj čas snad jen během boje a podobně. Výzbroj horního střeliště, situovaného nad pilotní kabinou, tvořil 1,5 nebo 2liberní bezzákluzový kanon Davis se zásobou 20 nábojů a kulomet Lewis ráže 7,7 mm. Přední střelec se musel spokojit pouze s kulometem Lewis.

V samé přídi letounu se nacházel pohyblivý světlomet pro vyhledávání a osvětlování cílů, ovládal ho přední střelec prostřednictvím bovdenu. K napájení světlometu sloužil elektrický generátor poháněný malým benzínovým motorem o výkonu 5 koní. P.B.31E se tak stal historicky prvním letounem vybaveným pomocnou motorovou jednotkou.


Vzducholodě - nebeští obři