8. října 1941 vydal sovětský Lidový komisariát obrany rozkaz č. 0099 k vytvoření tří ženských leteckých pluků, konkrétně 586. stíhacího, 587. bombardovacího a 588. nočního bombardovacího. Ještě v říjnu začala teoretická i praktická výuka dobrovolnic pro všechny tři jednotky v rámci 122. ženské letecké skupiny, z tohoto výcvikového tělesa se po vycvičení potřebného množství personálu měly jednotlivé pluky oddělit. Tak se také stalo.
Ženské bojové letecké jednotky neměly v jiných armádách obdoby, ostatně širší zapojení žen na základě dobrovolnosti do bojových jednotek (nejen leteckých) během druhé světové války bylo sovětské specifikum.
V době předválečné prodělalo mnoho děvčat letecký, parašutistický, případně jiný tehdejším pohledem ryze mužský výcvik v organizaci OSOAVIACHIM (Společnost pro podporu obrany, letecké a chemické výstavby, byla to obdoba našeho pozdějšího Svazarmu). Tyto volnočasové aktivity dívek a případné pozdější profesionální zapojení absolventek v příslušných oborech se odehrávaly v rovině civilní.
Po zahájení německého útoku začala děvčata s leteckými ambicemi bombardovat žádostmi příslušná velitelství o přijetí do vojenského letectva. Těmto sílícím aktivitám se nedostávalo kladné rezonance. A tak není divu, že se snad stal i případ, kdy si jedna taková odmítnutá vlastenka „vypůjčila“ na polním letišti sama stíhačku a vzlétla proti nepříteli. Bližší informace o této příhodě se nám zatím nepodařilo nalézt.
Většina odmítnutých zájemkyň zkoušela naštěstí cesty rozumnější. Mnohé psaly dopisy se svým problémem Marině Raskové, populární pilotce s konexemi, proslavené před válkou dálkovým letem nad Sibiří zakončeným nouzovým přistáním v nehostinné pustině bez jídla a pití.
Rychlý postup wehrmachtu a intervence Mariny Raskové s kufrem plným dopisů u samotného Stalina vyústily k vydání v úvodu zmíněného rozkazu. Popravdě řečeno, Stalina přesvědčila spíše Marina Rasková než valící se Němci.
Polikarpov U-2 (Po-2) Víceúčelový jednomotorový dvouplošník U-2 byl vyvinut v letech 1927/28 primárně jako cvičný. Výroba byla ukončena v roce 1954 a dala více než 30 tisíc kusů, optimistická data jich udávají až 40 tisíc. Stroj tak má ambice na titul nejmasověji vyráběného letadla.   Dřevěná kostra draku byla potažena částečně překližkou a částečně plátnem. Motor byl hvězdicový pětiválec Švecov M-11. Kromě cvičné vznikla řada dalších verzí, od jednomístné zemědělské až po speciální pětimístnou dopravní. Technická data U-2 LNB (Lehký noční bombardér)
|
Ze tří ženských leteckých pluků se nejvíce proslavil noční bombardovací létající na křehkých archaických dvouplošnících Polikarpov U-2 (po smrti konstruktéra N. N. Polikarpova v roce 1944 přejmenován na Po-2).
Ve skutečnosti byl noční bombardovací pluk jedinou čistě ženskou leteckou jednotkou, včetně pozemního personálu. Ostatní dva ženské letecké pluky měly ve svých řadách zastoupen i element mužský. Například v původním rozkaze č. 0099 se pro 587. bombardovací pluk počítalo s jednomotorovými dvoumístnými Suchoji Su-2. Tyto stroje nebyly příliš perspektivní, a když se s nimi budoucí příslušnice pluku při výcviku seznámily, pojaly k nim vyloženou nevraživost. Marina Rasková naštěstí zařídila vyzbrojení pluku výtečnými dvoumotorovými Petljakovy Pe-2. Ty však měly o jednoho člena posádky více a potřebovaly početnější pozemní obsluhu, a tak nezbývalo než sáhnout do mužských zdrojů, aby se příprava jednotky do bojeschopného stavu příliš neprotahovala. Nehledě na to, že technika a její výzbroj byly hmotnostně mnohem těžší, než u menších suchojů (o polikarpovech nočního bombardovacího pluku ani nemluvě).
Taktika nasazení lehkých nočních bombardérů
Lehký noční bombardér Polikarpov U-2/Po-2 byl dvoumístný, posádku tvořil pilot a navigátor, v našem případě pilotka a navigátorka. Letouny měly zpravidla ponecháno dvojí řízení z cvičné verze, toho sovětské letkyně využívaly k výcviku vlastního personálu. Letoun byl totiž velice stabilní a jednoduchý na pilotáž. Když jste si to namířili k letišti, vypnuli motor a pustili řízení, dokázal přistát sám a dokonce lépe než někteří netalentovaní piloti. Pilotka při návratu z mise často půjčila řízení navigátorce, která se tak naučila stroj ovládat. Na navigátorky se zase vycvičily na vlastní přání některé dívky z pozemního personálu. I díky tomu se na konci války 46. pluk skládal ze čtyř letek, přestože svou pouť začínal v roce 1942 (tehdy 588. pluk) se dvěma letkami.
Malý pumový náklad určoval způsob nasazení lehkých nočních bombardérů U-2. Taktika spočívala v rušivých náletech na postavení německých pozemních jednotek, případně na polní letiště, které se mnohdy opakovaly po velkou část noci a nedovolily Němcům chvilku klidného spánku. Do dalšího dne takto napadený nepřítel vstupoval k smrti unaven a frustrován, což se negativně projevovalo na výsledcích jeho denního zaměstnání. Další parketou nočních pluků lehkých bombardérů byly přesné nálety například na nádraží s přítomností vojenských transportů nebo na sklady munice a paliva. Zde i dobře mířené lehké pumy dokázaly nadělat velkou paseku.
Do akce startovaly jednotlivé letouny pět až osm minut po sobě. Při aplikaci rušivých náletů se stroje vracely několikrát na letiště pro nové pumy, případně dotankování paliva. Nasazené posádky zvládaly v extrémních případech provést až osm bojových vzletů během jedné noci v létě, v zimě, když jsou noci delší, to mohlo být až dvanáct vzletů. Služba to byla fyzicky a především psychicky náročná.
Ač se to může zdát protimluvem, tak výhodou lehkých strojů byl slabý motor. Ten byl relativně tichý, a tak nepřítel neměl možnost ho registrovat na příliš velkou vzdálenost. A když posádka vystoupala v dostatečné vzdálenosti do potřebné výšky a nad cíl doklouzala s motorem na volnoběh, všimli si toho ti nešťastníci dole, až když jim pumy padaly na hlavy.
Nemůžeme se tedy divit, že Němci dali křehkým dívkám z neméně křehkých polikarpovů přezdívku Nachthexen, tedy Noční čarodějnice. Příslušnicím pluku se toto ocenění zalíbilo a samy se takto začaly hrdě označovat.
Bojová cesta pluku
Vůbec poprvé byl 588. noční bombardovací letecký pluk vržen do boje 12. června 1942 na jižní frontě. Tam postupovaly německé armády, které měly namířeno na Stalingrad a ke Kaspickému moři. Pluk se přesouval s ustupujícími jednotkami Rudé armády na jih a neustále podporoval pozemní síly nočními nálety.
Nejtěžším martyriem byly noční lety v hlubokých údolích Kavkazu, mnohdy naplněných nebezpečnou mlhou. Poryvy větru mezi horskými velikány a nevyzpytatelné vertikální vzdušné proudy byly zatěžkávací zkouškou nejen posádek, ale i dřevěných konstrukcí letounů.
Dne 8. února 1943 byl pluku za mimořádné hrdinství při plnění bojových úkolů udělen titul gardový, s tím souviselo i přečíslování jednotky. Nově tedy 46. gardový noční bombardovací letecký pluk dále působil na jižním bojišti. Situace se zde obrátila a Němci ustupovali. V bojích o Tamaňský poloostrov dosáhly Noční čarodějnice dalších velkých úspěchů. Díky tomu dostal pluk čestný název „Tamaňský“.
Noční čarodějnice dále podporovaly vylodění na Kerčském poloostrově a boje na Krymu. Pak se přesunuly na sever a postupně bojovaly v Bělorusku, Polsku a Německu. Bojovou činnost ukončily 8. května 1945 v oblasti Berlína.
Výsledková bilance pluku se na konci války zastavila ne těchto číslech: 23 672 bojových vzletů, 2 903 tun svržených pum, zničeno bylo mimo jiné 46 muničních a palivových skladů, 9 železničních transportů, 2 železniční stanice, 2 čluny, 76 automobilů, 86 palebných postavení nebo 11 protiletadlových světlometů, bezesných nocí německých vojáků bylo nepočítaně. Vedle toho v menší míře shazovaly proviant a munici dočasně odříznutým vojákům pozemních jednotek RA. Dvacet tři pilotek a navigátorek získalo během války titul Hrdiny Sovětského svazu, dalším dvěma se tohoto ocenění dostalo dodatečně v roce 1995 a jedna se stala Národním hrdinou Kazachstánu (vyznamenání udělované od roku 1944). Z hlediska intenzity nasazení a dosažených výsledků a vyznamenání byl 46. gardový noční bombardovací letecký pluk nejúspěšnější jednotkou tohoto druhu v celém sovětském letectvu.
Za své bojové úspěchy zaplatily Noční čarodějnice krutou daň, přímo v boji zahynulo 32 děvčat, další při nehodách. Nebezpečným nepřítelem byly flaky v součinnosti se silnými protiletadlovými světlomety. Chytilo-li několik světlometů pomalý polikarpov do kříže, bylo velmi těžké z jejich spárů uniknout. Osvětlený letoun byl pak pro protiletadlové dělostřelce lákavou kořistí. Nejtragičtější noc z 31.7. na 1.8.1943, během které zahynulo osm letkyň, měl na svědomí noční stíhač Messerschmitt Bf 110.
Noční čarodějnice v malbě poskytla malířka a spisovatelka Iva Hoňková.
