Poslední lednový den roku 1645 vpadli Švédové přes Krušné hory do zemí Koruny české a 6. března v bitvě u Jankova drtivě porazili vojsko našeho panovníka, rakouského císaře Ferdinanda III. Švédskému vojevůdci Torstensonovi a jeho armádě se otevřela cesta na Vídeň.
Zpráva o výrazném neúspěchu habsburských ozbrojených sil se rozšířila i do Brna, které tehdy plnilo úlohu náhradního správního střediska Moravy. Významnější a bohatší Olomouc byla již od roku 1642 dočasně severským nepřítelem pevně obsazena. Mnozí zemští hodnostáři z Brna raději uprchli do Vídně, protože správně usoudili, že se město stane dalším cílem tažení Švédů.
Velitelem brněnské posádky byl jmenován francouzský důstojník Jean Louis Raduit de Souches (čtení: žán lui radvit desuš), mimořádně zkušený velitel a bývalý příslušník švédských vojsk, který po rozporech s Torstensonem, ač protestant, nalezl útočiště v řadách císařské habsburské katolické armády.
Francouz zpočátku nepožíval velké důvěry brněnských měšťanů. Naštěstí se povznesl nad jejich mínění a město i chabé vojenské síly připravoval nanejvýš odborně k dlouhodobému obléhání. V první řadě nechal vybudovat ve městě mlýn na obilí, který nepoháněla voda, ale síla volů. Vyčištěny a prohloubeny byly i studny. Jakmile de Souches zabezpečil zdroje základních potravin, věnovali Brňané pod jeho velením pozornost přípravě města na ostřelování.
Veškeré střechy z doškové slámy i šindelů byly sejmuty, aby je nebylo možné snadno zapálit. Do krovů nechal prozíravě rozmístit sudy s vodou k pohotovému hašení zárodků ohně ze zápalných střel (používaly se tehdy rozžhavené železné koule). Do vzdálenosti 600 kroků (asi 400 m) od města nechal velitel Brna strhnout nebo spálit většinu stavení. Stávající opevnění bylo vylepšeno dalšími sruby a příkopy.
Mimořádná pozornost byla věnována Špilberku. Pevnost s městem spojovala cesta chráněná palisádou po celé délce od hradeb města až k hradu. Z protilehlé strany cestu bránil střelecký zákop. Přibližně v polovině vzdálenosti mezi městem a hradem se nacházelo mezilehlé opevnění (tvrz), vybudované z dřevozemních prvků, dělostřeleckých srubů, polních uzavřených pevnůstek (redut) a příkopů či jiných překážek pro pěchotu.
Počátkem května bylo vše potřebné právě včas vykonáno a pouhých 426 vojáků bylo přichystáno k boji. Slabé síly pravidelné armády doplňovalo 1 049 mužů z řad měšťanů, tedy téměř všichni bojeschopní muži, protože město jako takové čítalo celkem asi 5 000 obyvatel včetně žen a dětí. Vyzbrojeni byli mušketami, ale také nouzově sudlicemi a jinými chladnými zbraněmi. V pevnosti se nacházela i děla.
Mina: nejmocnější zbraň počátku novověku
Švédové přitáhli před brněnské hradby 3. května v počtu 28 tisíc nebo 18 tisíc vojáků (historické údaje se různí). Torstenson byl dobře obeznámen s postavením a silami obránců. Vyslal k Brňanům vyjednávače, ale předložené podmínky kapitulace de Souches odmítl. Torstenson nařídil na město a hrad okamžitě zaútočit. Předpoklad švédského vojevůdce, že Brno do tří dnů padne, se nevyplnil. Obránci se nezalekli dělostřeleckého bombardování a kladli Švédům tuhý a vytrvalý odpor.
Torstensonovi nezbylo nic jiného než Brno oblehnout a pokusit se ho dobýt v souladu s dobovou taktikou. Jeho muži začali k hradbám i opevnění Špilberku nejprve kopat přibližovací klikaté zákopy (sapy). Časté změny směru průběhu výkopů nebyly způsobeny zmatenými rozkazy opilých důstojníků, ale vycházely z poznání, že jen právě takovým zákopem neprolétnou koule z nepřátelské muškety nebo děla vystřelované ve správném směru od začátku až na konec.
V rozporu s obecnou představou, že zákopová válka se vedla až v průběhu prvního světového válečného konfliktu (1914 - 1918), vojáci budovali střelecké okopy už během obléhacích prací za třicetileté války. A nebyly to jen sapy. Dobová vyobrazení Torstensonových operací před Brnem zachytila i částečně pod povrch terénu zahloubená střelecká postavení s ostěním z fošen a nakrytím z trámů a zeminy. Útočné obléhací zákopy totiž plnily i obranné úkoly. Z dřevozemních pevnůstek mohli Švédi odrážet případné výpady Brňanů.
Sapy však sloužily nejvíce jako dopravní spojení k místům zakládání podkopů pod hradby nebo bastiony. V relativně dobře rozpojitelných horninách bylo možné kopat podzemní chodbičky na poměrně velké vzdálenosti. Do komor na jejich konci pak sapéři ukládali sudy se střelným prachem. Výbuchy mohutných podzemních min měly v pravém slova smyslu vyhodit do vzduchu obranná zařízení obléhaných, bastiony, reduty či celé úseky hradeb.
Pomoc zvenčí
Už 14. června se podařilo pod oba západní bastiony Špilberku i mezilehlé opevnění umístit do minových komor nálože černého prachu. Jeden bastion byl výbuchem miny značně pobořen, u druhého se podařilo zapálit dřevěné prvky. Mezilehlá tvrz byla rovněž napadena dvojicí podzemních náloží. Naštěstí pro obránce Brna ani jeden minový útok nezpůsobil osudový průlom opevnění a následné útoky švédské pěchoty byly odraženy a opevnění nouzově opraveno.
Obráncům však začal docházet černý prach a museli šetřit i s jídlem a pící. Torstenson přesto protivníka podcenil a nepředpokládal, že by obléhaným mohla přijít na pomoc nějaká významnější posila. Dne 26. června na postavení Švédů na Kraví hoře zaútočilo naprosto překvapivě z týlu asi 600 císařských jezdců, kteří zahnali zde rozmístěné hlídky na ústup. Čtyřem stovkám císařských se podařilo dopravit za hradby Brna v pytlích celkem asi 3,5 tuny černého prachu.
Švédský vojevůdce si uvědomil chybu a jeho vojáci začali okolo Brna budovat vnější obranné pásmo. Sestávalo ze zákopu pro střelce a předprsně navršené směrem od Brna. Val byl místy doplněn palisádou nebo různými výztuhami z fošen a trámů se střílnami. Na takticky vhodných místech obranný příkop doplňovaly vyvýšené polní pevnůstky zvané reduty. V některých drželi neustálou pohotovost pouze střelci, jiné byly vyzbrojeny i děly. V místech vhodných k útoku jízdy poházeli Švédové do trávy železné ježky s bodci, aby oslabili případné ataky císařského jezdectva.
Trik: poledne v jedenáct
Náš autor vydává knihuDějiny opevňování v Čechách a na Moravě Autorem článku je Jiří Macoun, spisovatel a ilustrátor, který se letos stal součástí našeho tvůrčího týmu. Dosavadní doménou jeho tvorby bylo psaní knih. V článku jsou použity části textu a ilustrace z jeho nejnovější populárně naučné publikace Dějiny opevňování v Čechách a na Moravě, která právě vyšla v nakladatelství CPress. Kniha je určená pro široký soubor čtenářů od zvídavých školáků po studenty středních škol i dospělé. Bohatě ilustrovaná publikace, napsaná kultivovaným jazykem, ozřejmuje způsoby opevňování osad v době kamenné (Rmíz u Laškova - nejstarší pevnost ve střední Evropě vůbec) a neopomíjí ani skalní pevnost Denemark z doby měděné, rozsáhlá keltská opevnění (Vladař, Závist, Třísov) nebo římské opevněné tábory (Mušov). Zachycuje vývoj středověkých slovanských hradisek (Klučov, Libušín, Mikulčice aj.) i kamenných hradů (Přimda, Pražský hrad, Angerbach). Popisuje změny způsobů obrany opevnění po vynálezu palných zbraní (Kalich, Pravda, Český Šternberk) a obsáhle seznamuje s vývojem rondelového (Kunětická Hora, Pardubice) a bastionového opevnění (Hradec Králové, Brno, Terezín). Přehled vrcholí kapitolou o železobetonovém stálém opevněním z let 1935 - 1938. |
De Souches byl mimořádně schopným velitelem a v žádném případě se nespoléhal jen na boj s využitím opevňovacích prvků. Brňané na jeho příkazy podnikali i výpady před hradby, během kterých podpalovali dřevěné části obléhacích staveb, například střelecké i přibližovací zákopy nebo ubytovací boudy. Obránci Špilberku poničili sapy Švédů protiminou.
Brňanům pomohla i příroda, když silné průtrže způsobily rychlé zaplavení švédských zákopů a zanesly je pískem a blátem. Několik Torstensonových mužů dokonce utonulo. Švédy oslabovalo i poměrně hojně rozšířené sbíhání vojáků od pluků. Rovněž císařské posily se snažily i nadále a stále častěji pronikat do města.
Dne 8. srpna přivezli jezdci na 200 kg síry, která je nezbytnou surovinou při výrobě černého prachu. Ze zásilky bylo možné při dostatku ostatních surovin (dřevěné uhlí a salnytr) vyrobit až dvě tuny střeliviny.
Nepříznivý vývoj událostí přiměl Torstensona k zahájení rozhodujícího úderu. Konečný útok začal dělostřeleckým ostřelováním 15. srpna brzy ráno. Na několika místech palba prolomila hradby a zhroucenými úseky zdiva pronikly švédské oddíly do města. Obránci je však vlákali do léček, napadli ze zálohy palbou i kamením a přinutili k ústupu.
Pověst, která může vycházet z dozvuků dávné válečné propagandy, hovoří i o drobné brněnské lsti. Brňanům se v den závěrečného útoku doneslo, že Torstenson určil jako rozhodující okamžik poledne. Prohlásil prý před svědky, že nepadne-li město do pravého poledne, zanechá obléhání a stáhne se do výhodnějších pozic. Brněnské kostelní zvony se proto rozezněly o hodinu dříve, dokud pozice obránců byla ještě silná.
Torstenson skutečně téhož dne seznal marnost svého počínání a obléhání ukončil. Dne 23. srpna 1645 odtáhli od Brna poslední Švédové a již se nikdy nevrátili. Na straně obránců padlo 250 mužů a 150 jich utrpělo vážná zranění. Dobývání Brna i Špilberku ovšem přineslo smrt osmi tisícům příslušníků švédských sil, které na Moravě utrpěly jednu z největších porážek během celé třicetileté války.
Tehdy, jako i v jiných případech dříve nebo později, se jednoznačně ukázalo, že obranyschopnost opevnění nelze odvozovat jen z modernosti či zastaralosti použitých opevňovacích prvků, ale určuje ji především odhodlání a bojové umění jejich osádek. Brňané se v roce 1645 osvědčili nad míru obvyklou v zemích Koruny české. Čest jejich odhodlání a statečnosti.
Pevnosti v dějináchPozoruhodným rysem pevností všech dob je jejich schopnost budit úžas, ač byly postaveny na úsvitu dějin nebo teprve nedávno. Méně jednoznačné je už hodnocení taktické výhodnosti toho kterého opevnění. Zvláště po rychlém zhroucení Francie, chráněné věhlasnou Ligne Maginot (čtení linja mažino), na počátku 2. světové války upadly betonové bunkry v nemilost nejen u vojenských odborníků, ale význam ztratily i v očích značné části veřejnosti. V dlouhé historii válečných konfliktů se však mnohokrát ukázalo, že vhodně uspořádané fortifikace významně napomohly odhodlaným bojovníkům vybojovat slavné vítězství. Jedna z velkých řeží o opevnění se odehrála v době třicetileté války na našem území. Pevnostní stavitelství vrcholem všeobecného rozvoje lidstva Převrat ve vojenství, vyvolaný počátkem 15. století českými husity, byl založen na bezprostřední osobní zkušenosti válečníků, kteří ovšem postrádali jakékoliv přírodovědné znalosti na úrovni doby. Město Tábor si kališníci sice opevnili dobře, ale z hlediska vývoje evropského pevnostního stavitelství je mnohonásobně překonali Italové. Na rozdíl od nevzdělaných husitských hejtmanů se na Apeninském poloostrově do řešení vojenských záležitostí poprvé v dějinách lidstva zapojili největší přírodovědci doby. Například matematik N. F. Tartaglia (tartaľja) teoreticky prozkoumal a pokusy prověřil účinek dělostřelby na hradební zdi. Doporučil stavitelům a vojákům budovat pevnosti se skosenými stěnami, které lépe odolávaly nárazům dělostřeleckých koulí. Od šikmých ploch projektily spíše odskakovaly, než aby je prorážely. Myšlenka italského matematika vyústila v návrh půdorysně pětibokého fortifikační prvku, kterému se začalo říkat bastion. Bastionové opevňovací soustavy se staly od poloviny 16. století po následujících 300 let pilířem ženijního stavebnictví. Špičkové vojenské technologie se však postupně přelily i do civilního sektoru a významným způsobem napomohly uskutečnit v 19. století průmyslovou revoluci. Bastiony v Čechách a na Moravě První dva bastiony v dnešním slova smyslu byly postaveny ve Veroně v Itálii v roce 1527. O tři roky později byl včleněn bastion do opevnění Hofburgu ve Vídni a v roce 1538 začala výstavba bastionů v Norimberku. Rovněž v Čechách a na Moravě se staly bastiony součástí opevnění některých hradů. Měšťané se u nás do důkladné přestavby hradeb po vzoru italských nebo německých měst nepouštěli. Pro dlouhou válku s Turky platily obce Habsburkům velké daně a na zdokonalování obranyschopnosti peněz nezbývalo. Rakouský císař František I. v roce 1547 dokonce zakázal opravovat opevnění bez jeho souhlasu. Nepříznivý vývoj vztahů Rakouska s Osmanskou říší po roce 1593 podnítil vylepšení obrany brněnského hradu. Vyhořelý a zpustlý Špilberk obdržel novou fortifikaci, předsunutou před původní obvodovou kamennou hradbu, a vnitřní příkop. Vnější val byl navršen ze zeminy a nebyl obezděn. Udusaná zemina lépe odolávala dělostřelbě než kamenné zdivo gotických hradeb. V nárožích obranu hradu významně posilovaly ostroúhlé roubené bastiony. V koruně opevnění se nacházel parapet, který skýtal ochranu pro mušketýry. Mimo střelce z ručnic bylo možné na ochoz opevnění umístit i dělostřeleckou výzbroj. Právě bastion jako takový umožňoval seskupit na jeho pravé či levé líci větší počet děl, než bylo možné u dřívějších bateriových věží nebo bašt. Úkolem dělostřelců na bastionech bylo buď palbou zcela odvrátit nebo alespoň ztížit postupné přibližování dobyvatelů k pevnosti. Vlastní obranu valů zabezpečovali střelci z krátkých boků bastionu, kteří měli vést flankovací (boční) palbu na nepřítele v závěrečném útoku s žebříky či jiným stoupacím náčiním. Pravděpodobně až v dobách třicetileté války byl před západním, severním a částí východního úseku opevnění brněnského hradu vyhlouben druhý příkop. Snadnému přilnutí nepřítele k opevnění bránila na několika místech i kolová hradba. Jako i u jiných českých nebo moravských pevností odolnost opevnění Brna i Špilberku neprověřili muslimští Turci, ale až v polovině dalšího století vojska křesťanských nekatolíků, především však švédští protestanti. |