Pěchotní děla musela být lehká, aby je během útoku dokázala přemísťovat pěchota bez pomoci koní nebo motorových tahačů, s jejichž využitím se počítalo jen při delších přesunech. Nemusela mít velký dostřel, stačilo do 5 km, a speciální požadavky se nekladly ani na úsťovou rychlost střely (do 250 m/s). To umožnilo odlehčit hlaveň téměř na úroveň minometu, její délku zkrátit na 11 ráží a tím ušetřit podstatnou část hmotnosti. Na druhou stranu byl požadován velký náměr, aby bylo možné opevnění a palebná stanoviště ničit i nepřímou palbou na krátkou vzdálenost.
Dvě řešení
Němci vyvinuli dvě verze pěchodních děl. Lehké 7,5 cm leIG 18 (leichte Infanteriegeschütz) ráže 75 mm s hmotností pouhých 400 kg, schopné vystřelovat trhavé granáty s hmotností 6 kg na vzdálenost až 3 500 m. Těžká verze 15 cm sIG 33 (schwere Infanteriegeschütz) byla více než čtyřikrát těžší, ale také mnohem výkonnější. Celková hmotnost zbraně dosahovala 1 800 kg, což byla zhruba polovina hmotnosti většiny zbraní podobné ráže, často i méně. To však bylo vykoupeno výrazně menším dostřelem, takže sIG 33 nebylo možné použít k palebnému doprovodu postupujících jednotek.
Vývoj sIG 33 byl zahájen v závodech Rheinmetall-Borsig na základě požadavku inspektorátu dělostřelectva Reichswehru v roce 1927. Konstrukce zbraně vycházela z těžkého 150mm minometu Model 16, používaného za první světové války. Finální podoba pěchotního děla byla dokončena v roce 1933, kdy bylo zařazeno do výzbroje pod oficiálním označením 15 cm sIG 33 (schweres Infanterie Geschütz 33), většinou zkracovaném na sIG 33.
Pěchotní dělo se vyrábělo prakticky beze změn po celou druhou světovou válku, což ve výsledku dalo přibližně 4 600 vyrobených kusů. To není v porovnání například s protitankovými 7,5 cm Pak 40 mnoho. Dělo se vyrábělo v Německu v závodech Rheinmetall-Borsig, na území protektorátu v plzeňské Škoda Werke a v polském závodě HASAG (Hugo Schneider AG) ve městě Skarżysko-Kamienna.
V zásadě existovaly dvě varianty, lišící se lafetou pro hipotrakci (Ausführung A Bespannt) s celokovovými koly a lafetou pro mototrakci (Ausführung A Kraftfahrzeuge), která měla kovová kola s plnou gumovou bandáží. Tato verze byla vybavena vzduchovými brzdami, umožňujícími vyšší rychlost vlečení. Před vypuknutím války se pracovalo ještě na odlehčené verzi Ausführung B pro obě trakce. Použitím lehkých slitin se podařilo ušetřit asi 150 kg hmotnosti, ale začátek války přinutil výrobce, vrátit se k osvědčené a materiálově méně náročné lafetě Ausführung A.
Protože Německo trpělo v druhé polovině války nedostatkem kovových materiálů, začala se používat dřevěná kola s gumovými bandážemi. Ze stejného důvodu byl upraven kryt kola a upevnění hřídele nastavování náměru, závěr zbraně byl v přední části zaoblen a byl odstraněn mechanický výstražník. Díky tomu se podařilo nejen uspořit materiál, ale také zjednodušit výrobu.
Pestrá munice
Pěchotní sIG 33 používaly dělenou munici, pro kterou bylo k dispozici šest hnacích náplní. Vzájemnou kombinací granátu a příslušné hnací náplně se dal vhodně měnit dostřel, aby se minimalizovalo opotřebení hlavně. Náplň číslo jedna udělovala granátu úsťovou rychlost 122 m/s, což zajišťovalo dostřel 1 475 m. S náplní číslo šest byla úsťová rychlost téměř dvojnásobná – 240 m/s a dostřel vzrostl až na 4 700 m.
Pro plnění různých úkolů bylo pro dělo k dispozici deset různých granátů. Základním byl tříštivo-trhavý 15 cm Infenteriegranate 33 (15 cm IGr 33) s hmotností 38 kg, plněný 8,3 kg Amatolu. V jeho konstrukci se používala měď, nutná pro výrobu generátorů a elektromotorů, takže byl postupně nahrazován „celoželeznou“ verzí IGr 33 FES. Na ničení vzdálenějších cílů existovala odlehčená varianta IGr 38 Grunring s hmotností 36,5 kg.
Pro případ chemické války výrobce vyvinul IGr 33 Kh (Kammerhulse), který bylo možné plnit bojovými otravnými látkami nebo dýmotvornou směsí. Vzhledem k obavám ze spojenecké převahy v těžkých bombardérech se Hitler nikdy k nasazení chemických zbraní neodhodlal, přestože jich měla třetí říše plné sklady.
Klasické kouřové granáty byly zastoupené typy IGr 38 Nb FES (Nebel – mlha) s hmotností 40 kg. Velmi zřídka se používaly zápalné granáty IGr 38 Br (Brandgeschoss – zápalný granát) jak v základní, tak FES verzi. Pro výcvik obsluh se používal cvičný granát IGr 33 UbT (Ubungs – cvičný) se stopovkou.
Protože mělo dělo velmi nízkou úsťovou rychlost, bylo pro boj s obrněnou technikou nutné vyvinout granát IGr 39 HI/A (Hohlladung – s kumulativní vložkou), schopný úspěšně propálit pancíř bez ohledu na rychlost, jakou opouští hlaveň. Vzhledem k nízké úsťové rychlosti však střelba na pohyblivé cíle vyžadovala dostatečnou praxi. Granát IGr 39 HI/A měl hmotnost 29,5 kg a byl plněný směsí RDX a TNT.
sIG 33 s nasazeným nadrážovým demoličním granátem Stielgranate 42
Specialitou byl nadrážový demoliční Stielgranate 42 s hmotností 90 kg, plněný 27 kg Amatolu. Granát impozantních rozměrů se zasouval krátkou stopkou (Stiel – stopka) do hlavně, zatímco nadrážová hlavice trčela dopředu. Stielgranate 42 se odpaloval běžnou hnací náplní, uloženou v nábojnici a nabitou do závěru. Tlak plynů v hlavni granát vymrštil směrem k cíli. Za letu byl stabilizovaný třemi pevnými ploškami, nasazovanými těsně před odpálením. Demoliční granát se používal na ničení polních opevnění a opěrných bodů, s úspěchem se používal k vytváření průchodů v minových polích, při bojích ve městě vytvářel průchody v barikádách a zdech obytných bloků.
Problémy s mobilitou
Obsluhu děla sIG 33 tvořilo standardně sedm mužů: velitel, střelec, pomocník střelce, který ho v případě zranění nahradil, nabíječ granátu, nabíječ náplní a dva podavači munice. Jeden z podavačů byl zároveň vozkou nebo řidičem tahače. Pokud bylo dělo nasazeno v předních liniích a daly se očekávat časté změny palebných pozic, mohla být obsluha rozšířena o řidiče tahače, aby mohl podavač plnit své úkoly, případně o další dva podavače munice, aby bylo možné zvýšit rychlost střelby.
Při hipotrakci se používalo šestispřeží s hlomoznou Munitionswagen (If. 14) a(nebo) kolesnou Protzwagen (Itf. 14/1). Při kratších přesunech bylo možné vystačit se čtyřspřežím, ale potom se používala zpravidla jen kolesna (bez munice). V roli tahačů se používaly polopásové 1t Zgkw SdKfz 10 nebo 3t Zgkw SdKfz 11. Vzhledem k trvalému nedostatku tažných vozidel se používaly i obrněné transportéry SdKfz 251, poskytující obsluze ochranu i při přesunu, tahače RSO Ost (Raupenschlepper – pásový tahač), případně ukořistěná technika, například sovětské traktory STZ-5 NATI.
Přestože konstruktéři šetřili hmotností jak se dalo, během bojů se ukázalo, že ani v sedmi mužích není manipulace s téměř dvojtunovým dělem snadná. Na druhou stranu jeho palebná síla, která byla po ruce v první linii, byla pro pěchotu nepostradatelná. Obsluhy sIG 33 dokázaly ničit nepřátelská hnízda odporu prakticky okamžitě po zjištění a přímou střelbou dokázaly umlčet i cíle, které polní dělostřelectvo nedokázalo postřelovat kvůli riziku, že zasáhne vlastní jednotky.
Nařízením 6. odboru výzbrojního úřadu WaPrüf 6 (Waffenprüfämter) byla objednána motorizace sIG 33 s využitím podvozku tanku Pz.Kpfw. I Ausf B (SdKfz 101). Tanky Pz.Kpfw. I, vyzbrojené pouze kulomety, se již nevyráběly, byly zastaralé a sloužily hlavně pro výcvik osádek. Vzhledem k nedostatku času se nechali konstruktéři inspirovat řešením, které použili Britové za první světové války u vozidla Gun Carrier Mk.I. Pásový podvozek sloužil k přepravě celého děla, včetně lafety a kol. Rozdíl byl jen v tom, že Němci na rozdíl od Britů z děla nesvěšovali kola.
Výhodou této koncepce byla především rychlost celé přestavby. Kromě toho bylo možné v případě poruchy nebo vyřazení podvozku dělo sejmout a používat jako běžnou taženou verzi. Nevýhodou byla velká výška nástavby a vysoko umístěné těžiště celého vozidla. Vozidlo se obtížně maskovalo, pancéřová ochrana byla na nízké úrovni a na příčném svahu musel být řidič velmi opatrný.
Celá přestavba byla poměrně snadná. Z tankového podvozku byla svěšena věž a přední část nástavby od protipožární přepážky motoru dopředu. Řidič dostal před své stanoviště nový pancéřový plát. Na blatnících byla lůžka pro kola sIG 33. Aby z nich dělo při zpětném rázu nevyskočilo, byla kola zajištěna ocelovými, nahoře sešroubovanými pásy. Kromě toho byla osa přišroubovaná k bočnicím nástavby. Chobot lafety se navlékal na speciální čep umístěný na motorovém prostoru, otvorem určeným pro hák kolesny. Zpětný ráz, který nezachytilo brzdovratné zařízení, se tak přenášel na nepříliš bytelný podvozek lehkého tanku.
Prototyp samohybného děla ještě bez nástavby
Prototyp samohybného děla se zpočátku testoval bez nástavby, takže je vidět, že používal sIG 33 s plechovými koly pro hipotrakci. Původně byla lůžka pro kola dřevěná, ale brzy byla nahrazena ocelovými a celá konstrukce byla vyztužena.
Obsluha děla byla před nepřátelskou palbou chráněna vysokou nástavbou z 10 mm silných pancéřových plátů. Zadní část plátů byla odklápěcí, čímž obsluha získala více prostoru a lepší pancéřovou ochranu. Osádku vozidla tvořili čtyři muži: velitel, střelec, řidič a nabíječ. U vozidel vybavených radiostanicí plnil jeden nabíječ zároveň funkci radisty. Řidič seděl obdobně jako u tanku Pz.I v korbě. Ostatní muži na sedačkách v nástavbě. Zbytek obsluhy se vezl v muničním vozidle Sd.Kfz. 10, které ke každému samohybnému dělu patřilo. Kromě řidiče se v Sd.Kfz. 10 převáželi dva podavači munice, druhý nabíječ a pomocník střelce.
Prototyp vozidla byl dokončen v lednu 1940 závodem Alkett (Altmärkische Kettenwerk GmbH) ve čtvrti Berlín Spandau. Stejná továrna vyprodukovala do března téhož roku celou sérii 38 vozidel, označených 15cm sIG 33 Sfl. auf Pz.Kpfw. I ohne Aufbau Ausf B. Občas používané označení Sturmpanzer I Bison pochází z poválečného období, zhruba z 60. let z pera Petera Chamberlaina. Němci během druhé světové války toto označení neznali.
Samohybné dělo pojmenované Edith se sejmutým hnacím kolem
Některá vozidla měla upravenou horní část boků nástavby tak, že vpředu měla mírný sklon. Celková hmotnost vozidla dosahovala 8 500 kg, což bylo o 2 700 kg víc, než vážil původní tank. Motor s výkonem 44 kW dokázal vozidlu udělit rychlost 35 km/h. Vzhledem k tomu, že hnací soustava byla permanentně přetížená, činil normovaný dojezd na silnici jen 100 km.
Organizace jednotek
Hipomobilní verzí 15 cm sIG 33 byla vyzbrojena rota pěchotních děl pěších pluků. Pěší pluk byl tvořený třemi prapory. Každý prapor dostával přidělenou jednu rotu pěchotních děl. Rota byla vyzbrojena dvěma těžkými děly 15 cm sIG 33 a čtyřmi nebo šesti lehkými 7,5 cm leIG 18. V druhém případě rota neměla ve výzbroji těžké kusy. Během války byly roty pěchotních děl postupně motorizované, ale v organizační struktuře měly jen 7,5 cm leIG 18, protože sIG 33 postrádala potřebnou pohyblivost.
Během operace Fall Weiss (napadení Polska) se ukázalo, že pohyblivé útvary (tankové a motorizované) postrádají adekvátní palebnou podporu, protože je jednotky polního dělostřelectva nedokázaly dostatečně rychle následovat. Vznikl urgentní požadavek na vyzbrojení jednotek motorizované pěchoty těžkými pěchotními děly sIG 33. Toho bylo dosaženo přidělením rot samohybných 15cm sIG 33 Sfl. auf PzKpfw I jednotlivým divizím.
Vzhledem k tomu, že samohybných sIG 33 bylo vyrobeno jen 38 kusů, z čehož dva používaly záložní jednotky, je snadné se dopočítat jejich rozmístění. Na jaře 1940 bylo vytvořeno 6 rot samohybných těžkých pěchotních děl (schwere Infanterie Geschütz Kompanie), číslované byly 701. až 706.. Roty byly přiděleny střeleckým brigádám (Schütze Brigade) pěti tankových divizí. Pouze 701. schwere Infanterie Geschütz Kompanie podřízená 9. tankové divizi nebyla začleněna do struktur pěších jednotek.
Každá rota měla tři palebné čety po dvou samohybných dělech. Kromě toho měla četa dva polopásové transportéry 1t SdKfz 10 pro dopravu zbytku obsluhy a munice. Jeden měl podle tabulek muniční přívěs Sd.Anh. 32. Sestavu doplňovaly dva motocykly s postranním vozíkem. Kromě tří palebných čet měla rota transportní četu s třemi 3 tunovými nákladními automobily, zpravidla Opel Blitz, velitelský oddíl se čtyřmi vozidly a pěti motocykly a doprovodnou četu. Celkem rotu tvořili 2 důstojníci, 33 poddůstojníků a 116 vojáků.
15cm s.I.G.33 Sfl. auf Pz.Kpfw. I byly poprvé nasazeny během bojů o Francii v červnu 1940. Obecně se samohybné provedení sIG 33 osvědčilo, protože umožnilo nasazení děl ráže 150 mm přímo v první linii. Stížnosti byly na špatný výhled z místa řidiče, který seděl „utopený“ hluboko pod nástavbou a viděl prakticky jen přímo dopředu, což omezovalo jeho situační povědomí.
Opravy pojezdového ústrojí byly časté.
Mnohem větší starosti než nepřítel činily obsluhám technické problémy. Podvozek byl přetížený, především ve své přední části. Obvyklou závadou bylo odlomení závěsů předních pojezdových kol nebo porucha jejich samostatných tlumičů. Často docházelo k poškození ozubených kol v převodovce nebo přetržení pásů. Situace byla tak vážná, že jedna rota se rozhodla děla z podvozků složit a používat je jako tažená. Jiným příkladem je 703. rota, která měla po 11 dnech bojů jediné bojeschopné samohybné dělo. Přitom se jednalo o nasazení za příznivého počasí v oblasti s hustou sítí kvalitních silnic.
Často se uvádí, že velkým problémem byla výška vozidla a to se často stávalo snadným cílem dělostřelecké palby, ale údaje z Francie to nepotvrzují. Z 38 nasazených vozidel byla nepřátelskou palbou ztracena jen dvě. Jedním z nich byl „Alter Fritz“ ze stavu 703. roty. Zbývajících 36 prošlo po kampani opravářskými závody. Během operace Marita, což byla invaze do Řecka, byly nasazeny 2., 5. a 9. tanková divize, a v jejich rámci 701., 703 a 704. roty.
Na východě
Největším a posledním nasazením samohybných 15cm sIG 33 auf PzKpfw I byly operace na východní frontě. Na začátku operace Barbarossa bylo nasazeno všech šest rot. Nasazení na východní frontě se od předchozích bojů lišilo. Vozidla se často pohybovala mimo silnice, což vedlo k nárůstu mechanických závad. Nebojové ztráty (při přesunech) samohybných děl převyšovaly ztráty způsobené nepřítelem. Často se využívala možnost sejmutí děla a jeho nasazení jako taženého, vyzkoušená ve Francii.
Další odlišností byl obecný nedostatek sil a rychle se měnící taktická situace. Z toho důvodu byly 15cm sIG 33 auf PzKpfw I často nasazované v naprosto nevhodných podmínkách, například v protitankovém boji. Vysoká vozidla s tenkým pancéřováním neměla příliš šancí, jedinou možností bylo zahajovat palbu z úkrytu a vyhnout se odvetné palbě. Tak měla například 705. rota na kontě dva zničené sovětské tanky.
Během bojů na východní frontě byla postupně ztracena všechna samohybná děla 15cm sIG 33 auf PzKpfw I. Poslední kusy byly ve stavu 704. roty 5. tankové divize v polovině roku 1943. Podle záznamů měla k 30. červnu dvě bojeschopné 15cm sIG 33 auf PzKpfw I, k 31. červenci již jen jednu a k 31. srpnu žádnou.
Přestože se často uvádí jen 38 kusová série 15cm sIG 33 Sfl. auf PzKpfw I Aufbau Ausf B, je velmi pravděpodobné, že v zimě 1941 – 42 bylo vyrobeno ještě pět vozidel. Když 701. rota přišla o všechna svá samohybná děla, byly její ztráty v únoru 1942 nahrazeny dodávkou pěti nových vozidel. Dvě vyrobil Heereszeugamt ve Vídni a tři Heereszeugamt v Magdeburgu.
Pěchotní dělo sIG 33 bylo za druhé světové války nejtěžší zbraní označovanou jako pěchotní. Pěchotě poskytovalo velmi pohotově značnou palebnou sílu, ale manipulace s ním byla obtížná. Samohybná varianta sice zvýšila pohyblivost, ale kromě Francie, kde se příliš nebojovalo, byla při nasazení limitovaná přetíženým podvozkem a slabým pancéřováním. Z tohoto hlediska byla vhodnější útočná děla StuG III s mnohem vyváženějšími parametry a lepší pancéřovou ochranou. Nicméně jejich 7,5 cm StuK 37 L/24 nabízela jen zlomek palebné síly sIG 33. Z hlediska pěchoty byl ideálním řešením 15 cm Sturm-Infanteriegeschütz 33B Fgst PzKpfw III, vyzbrojený stejnou zbraní, ale těch bylo vyrobeno je 24 kusů pro východní frontu.
