V předchozím díle jsme sledovali Hitlerův nástup k moci a začátky nacistického Německa. Po stranickém sjezdu NSDAP nechal Hitler odhlasovat v Říšském sněmu 15. září 1935 dva ústavní zákony namířené proti židům – o říšském občanství a na ochranu německé krve a německé cti. Bohatí židé měli možnost se vystěhovat. Chudí přežívali v diskriminaci, na oděvu označeni žlutou pěticípou hvězdou, zatím však nikdo nevěděl, co s nimi bude.
Hitler od začátku své politické kariéry proklamoval, že chce odčinit ponížení Německa, k němuž je odsoudila Versailleská mírová konference. Začal v březnu 1936 obsazením demilitarizovaného pásma v Porýní svými vojsky. Jejich velitelé měli rozkaz, že kdyby narazili na sebemenší odpor francouzské armády, aby se bez jediného výstřelu stáhli zpátky. Avšak Paříž takový pokyn nevydala. Rovněž Londýn mlčel. Vítězové z Velké války se ukázali jako slaboši. „Domnívám se, že díky dnešnímu dni lze považovat boj za zrovnoprávnění Německa po třech letech za dovršený,“ hlásal Hitler v Říšském sněmu.
V říjnu 1936 podepsali zástupci Německa a Itálie pakt proti Kominterně čili Komunistické internacionále. Později se k němu přidalo Japonsko. Vznikla Osa. Autoři nabídli členství rovněž Británii, Číně a Polsku, ale neuspěli.
Hitler zvláště toužil po spojenectví s Británií – chtěl si s ní rozdělit svět. Proto poslal do Londýna jako vyslance Joachima von Ribbentropa, který tam měl mnoho přátel. Třebaže německého vůdce mnozí vysocí aristokraté obdivovali, považovali ho za bojovníka proti bolševismu, vláda se s ním zaplést nechtěla.
Vůdce byl od začátku diktátor. Jakmile s ním někdo nesouhlasil anebo se mu nelíbilo jeho chování, zbavil ho funkce a odsunul do pozadí. Ernst Hanfstaengl, který vedl odbor zahraničního tisku v ministerstvu propagandy, mu začal být nepohodlný kvůli samostatnému jednání, na jaké byl zvyklý v USA. Když ho chtěl odstranit, Putzi unikl v únoru 1937 do Švýcarska. Přes Anglii se časem vrátil do Spojených států. Za války pomáhal OSS při analýze Hitlerovy osobnosti.
Na řadě je Tschechei
Během roku 1937 převzal Hitler velení armády, žádného ministra války nepotřeboval. Uchopením moci nad ozbrojenými složkami a dosazením Ribbentropa na ministerstvo zahraničí dokončil Hitler v roce 1937 ovládnutí Německa.
V létě stejného roku začal nahlas Hitler přemýšlet o Rakousku a Československu. Při schůzce v generálním štábu 9. listopadu 1937 hovořil o svém oblíbeném tématu – o potřebě rozšířit německý životní prostor. Probíral několik scénářů vývoje: patrně padne Rakousko a Československo, zatímco Francie a Británie tomu nebudou bránit. Sovětský svaz se nebude do evropských záležitostí plést – musí se vypořádat s japonskou hrozbou.
Od počátku 19. století uvažovali někteří politici o vytvoření jednotné německé říše – Pangermánie. I tuhle myšlenku Hitler převzal. Středem však nebude Vídeň, jak snili její autoři, nýbrž Berlín. Vždyť občanů Třetí říše je 54 milionů, zatímco Rakušanů jenom 7 milionů. Když si vůdce ověřil, že mocnosti by proti takovému spojení – byť násilnému – neprotestovaly, obsadil v sobotu 12. března 1938 wehrmacht, jak se německá vojska nyní nazývala, Rakousko. Tamní nacisté vojáky vítali, což dokládají snímky tiskových agentur, tamní demokraté se krčili doma v obavách o další vývoj. Nacistický aparát převzal kontrolu země, oficiálně nazvané Východní marka německého národa, demokratické instituce ztratily smysl.
„Teď přijde na řadu Tschechei,“ poznamenal si do svého deníku říšský ministr propagandy Josef Goebbels. Československo, jediná demokratická země ve střední Evropě, překážela Hitlerovi v jeho výbojích odedávna.
V československém pohraničí, hustě obydleném Němci, už dřív podporoval sudetoněmeckou stranu SdP Konrada Henleina, která požadovala právo na sebeurčení. Její členové terorizovali ostatní obyvatelstvo, úřady a policii – a Berlín do světa vytruboval, že Němci jsou utlačovaní. Bylo to dobře sehrané propagandistické divadlo.
Hitler uvažoval o vojenském zásahu, útok Fall Grün (Zelený plán) měl začít 1. října. Nicméně dával přednost politické dohodě se Západem – „výměnou za mír pro naši dobu“, jak tvrdil.
Praha však měla spojeneckou smlouvu s Paříží, která navazovala na závazky s Londýnem, případně s Moskvou. Kdyby Československu šly na pomoc Francie a Británie, vypukla by válka, obávali se němečtí generálové. Slabě vyzbrojené Německo by prohrálo. Připravili proto plán na sesazení Hitlera.
Nemuseli ho použít. Stal se zázrak. Výmluvnému německému vůdci se podařilo dostat do Mnichova ve čtvrtek 29. září 1938 premiéry Francie a Británie i svého italského spojence Benita Mussoliniho. Přesvědčil je, že když mu Československo postoupí území s většinou německy mluvícího obyvatelstva, zaručí to mír na několik generací. Neville Chamberlain a Edouard Daladiér uvěřili a kus cizího státu mu věnovali.
Českoslovenští diplomaté do toho neměli co mluvit, dověděli se o tom jako o definitivní věci. Někteří západní politici, především britský Winston Churchill, tomu nevěřili – poukazovali na dosavadní věrolomnost Hitlera. Svět však jásal: Mír je zachráněn! Americký týdeník Time jmenoval Hitlera „mužem roku 1938“.
Ve středu 15. března 1939 Hitler svůj závazek poplival – obsadil zbytek Čech a Moravy, zatímco Slovensku dal velkomyslně samostatnost. Vylekaní politici v Paříži a v Londýně dali Polsku záruky pro případ, že by je Německo napadlo: Půjdeme vám na pomoc!
Německý vůdce si připravil scénu pro válku v Evropě. Slibům francouzských a britských politiků, že se budou do jeho záměrů v Polsku míchat, nevěřil. Od začátku vyvolával dojem, že jeho konečným cílem je porážka Sovětského svazu, porážka světového komunismu. A tomuto záměru všichni tiše tleskali.
Sen o bleskové válce skončil
Hitler musel stabilizovat svou východní hranici. Nařídil proto ministru zahraničí Joachimu von Ribbentropovi, aby se domluvil s jeho nepřítelem Stalinem. Slíbit mu může cokoli – vždyť smlouvy jsou jenom cárem papíru.
Robbentrop odletěl do Moskvy a 23. srpna podepsal pakt obou zemí o neútočení a hospodářské spolupráci. Současně si rozdělili Polsko, které Německo napadne, a také sféry vlivu v Pobaltí. Tajně se domluvili, že Moskva pošle část německých komunistů, kteří si u ní vyžádali azyl, zpátky – jenom tady překážejí.
Britové to pochopili jako přípravu k útoku na Polsko – plán Weiss. Premiér Chamberlain okamžitě poslal dopis Hitlerovi, aby ho před tím varoval. Londýn a Varšava dokonce podepsaly spojeneckou dohodu. Ani Mussolinimu se do války příliš nechtělo. Večer 25. srpna vůdce útok pozastavil.
Po dalším propagandistickém divadle zaútočil wehrmacht 1. září 1939 na Polsko. O tři dny později vyhlásily Francie a Británie Německu válku. Hitler se poprvé přepočítal – takovou odezvu nečekal. Ovšem málokdo si uvědomoval, že právě začala druhá světová vlka.
Třebaže bylo Polsko chabě vyzbrojené, bránilo se, byť za cenu obrovských ztrát. Hitler poprvé pocítil odpor – a to ho rozzuřilo. Němci rychle postupovali – západní novináři pro to našli nový termín: blesková válka (Blitzkrieg). Z druhé strany se k Němcům přidala 17. září Rudá armáda, také Sovětský svaz chtěl zabrat kus Polska. Boje skončily 8. října.
Francouzi a Britové vyslali svá vojska k hranicím Německa, ale k žádnému útoku, kterým by Berlín vytrestali, se nechystali. Francouzi obsadili pevnosti Maginotovy linie, kterou postavili na hranicích s Německem. Měli strach z velkých ztrát, jaké poznali za první světové války. Proto nic nepodnikali. Tuhle poziční válku (Sitzkrieg) charakterizovaly drobné šarvátky.
Když tažení na východě skončilo, nařídil Hitler generálnímu štábu, aby připravil plán dobytí Francie přes neutrální Belgii, k níž Maginotova linie nesahala. Na jaře 1940 obsadili Němci bez boje Dánsko a po krvavých střetnutích i Norsko. Dne 10. května překročil wehrmacht hranice Belgie, Holandska a Lucemburska, tím si otevřel přístup do Francie. V polovině června se němečtí vojáci procházeli po Paříži. Po šesti týdnech bojů, leckdy zmatených, Francie kapitulovala. Severní a západní část, kde byly důležité továrny a vojenské základny, Němci okupovali. Jih přenechali loutkové vládě vedené maršálem Philippem Pétainem, hrdinou první světové války. Jejím sídlem se stalo lázeňské město Vichy.
Britům se podařilo evakuovat většinu svých vojáků na mateřské ostrovy. Když se shromáždili poblíž přístavu Dunkerque, nařídil Hitler svým tankům, aby se zastavily. Tímto gestem si chtěl naklonit britskou aristokracii k jednání.
Proti ohromné přesile německých ozbrojených sil zůstali Britové sami. Když v těchto tragických dnech odstoupil Chamberlain, novým premiérem jmenoval král Winstona Churchilla, odhodlaného k dalšímu boji.
Ještě 19. července nabídl německý vůdce Britům příměří – apeloval na jejich rozum. Když nedostal příznivou odpověď, nařídil plán invaze na britské ostrovy – operaci Lvoun (Seelöwe). Nejprve měla luftwaffe rozdrtit Královské letectvo (Royal Air Force – RAF), aby uvolnila pozemní armádě a námořnictvu cestu. Smečky ponorek měly Británii izolovat od ostatního světa, žádné obchodní lodě ji neměly zásobovat.
Třebaže německé bombardéry zasypávaly vojenské objekty a města bombami dnem i nocí, britští stíhači za pomoci dobrovolníků z Československa, Kanady, Jižní Ameriky, USA, Polska a dalších zemí jim odolávali, často na pokraji sil. V polovině září si Hitler uvědomil, že britské ostrovy nezíská.
Chybělo pět ztracených týdnů
K obyvatelům okupované Evropy se Němci chovali barbarsky. Likvidovali demokratické instituce, krutě potlačovali odboj a mladé lidi z mnoha zemí odváželi na nucené práce ve válečném průmyslu. V lednu 1942 se rozhodli, že pro židy postaví v koncentračních táborech plynové komory. Holocaust čili šoa, jehož obětí se stalo šest milionů evropských židů, posvětil Hitler v únoru.
Než Německo Barbarossu (krycí jméno pro invazi do SSSR, která otevřela východní frontu) spustí, muselo si podrobit zbytek Balkánu. Zatímco Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko se přidaly k mocnostem Osy, jugoslávské království, které ovládli vlastenečtí důstojníci, odmítlo. Začátkem dubna 1941 Němci na Jugoslávii zaútočili a během několika týdnů ji dobyli.
V neděli 22. června 1941 ve 3:15 se vrhly tři miliony německých vojáků na Sovětský svaz. Bez formálního vyhlášení války, to dodával Hitler se zpožděním a s vylhaným odůvodněním. Útočníci zpočátku nenaráželi na velký odpor, ničili strategické objekty a zajímali statisíce sovětských vojáků – na takové množství zajatců nebyli připraveni.
K sovětské metropoli vyrazily německé divize až na začátku října. Jejich postup ztěžovaly prudké deště, které proměnily nezpevněné ruské cesty v oranici. Vzápětí udeřily silné mrazy, na něž nebyli připraveni ani lidé, ani technika. Přesto koncem listopadu 1941 stály německé tanky na dohled Kremlu, třicet kilometrů od srdce sovětské vlády. Vojáci však byli vyčerpáni a sužoval je mráz. Pět týdnů, které Němci ztratili na Balkáně, teď chybělo.
Německé generály udivovalo, že Sověti proti nim posílají stále nové čerstvé divize. Největší šok zažili 6. listopadu, kdy rudoarmějci napochodovali na frontu přímo z přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě u příležitosti státního svátku. Před měsícem, těsně před svým zatčením, ohlásil sovětský vyzvědač v Tokiu Richard Sorge moskevské centrále, že japonská vláda zaútočí na Spojené státy. Stalin tedy mohl stáhnout většinu divizí ze Sibiře do centrálního Ruska.
Na takovou možnost nebyl německý generální štáb připraven. Do začátku ledna 1942 vrhla Rudá armáda wehrmacht u Moskvy o dvě stě kilometrů zpátky. Sen o bleskové válce skončil.
Ani invaze vůdce neprobudila
Časně ráno 7. prosince 1941 přepadly japonské bombardéry americké válečné lodě kotvící v přístavu Pearl Harbor. O čtyři dny později vyhlásil válku Spojeným státům i Hitler. Japonsko mělo zaměstnat USA takovým způsobem, aby mu zabránily vylodění v západní Evropě jako za první světové války.
Než Američané zmobilizovali armádu a válečný průmysl, dobyli Japonci řadu tichomořských ostrovů náležejících USA anebo patřících do sféry jejich vlivu. V severní Africe probíhaly boje se střídavými úspěchy obou stran. Na východní frontě se Němci soustředili na dvě města se symbolickými názvy – Leningrad (dnes opět Petrohrad) a Stalingrad (dnes Volgograd). Leningrad marně obléhali přes dva roky. U rozbořeného Stalingradu je Rudá armáda zastavila, v únoru 1943 obklíčila a zajala přes čtvrt milionu německých vojáků. V květnu kapituloval před Brity a Američany skoro stejný počet Němců a Italů u El Alameinu v severní Africe. Přicházel obrat ve válce.
Když v polovině roku 1942 přesunuli Američané na britské ostrovy silné svazy bombardérů, přidali se k RAF v ničení strategicky důležitých objektů nejen na německé půdě, ale i v okupovaných zemích. Spojenci zahájili i plošné bombardování měst, které praktikovala luftwaffe od začátku války.
V létě 1943 se vylodily americké, britské a kanadské oddíly na Sicílii. V Římě byl svržen Mussolini a nová italská vláda v září před Spojenci kapitulovala. Nicméně severní část Itálie pořád hájily německé divize.
Už v listopadu 1943 zapochyboval o možném obratu ve válce před funkcionáři NSDAP zástupce náčelníka generálního štábu Alfred Jodl. Předně je obtížné vést válku na dvou frontách. I někteří nejvyšší činitelé hledali řešení v domluvě s některou z bojujících stran. Ministr propagandy Josef Goebbels to v září 1943 dokonce nadhodil Hitlerovi. Avšak vůdce váhal, čekal, jestli se Američané a Britové nepohádají se Stalinem, který bude mít zálusk na obsazení celé Evropy.
Na březích severní Francie, kde Němci nepřítele čekali, vybudovali Atlantický val – pásmo minových polí, zátarasů a pevností. V úterý 6. června 1944 za úsvitu se ho pokusili Spojenci v Normandii překonat. Přes šest tisíc plavidel zahájilo největší invazní operaci v dějinách – akci Overlord. Do konce června bojovalo v severní Francii skoro milion amerických, britských, kanadských, australských, jihoafrických, francouzských a československých vojáků.
Mezi německou generalitou panoval už delší čas odpor vůči Hitlerovi – vyčítali mu chybné zasahování do válečných operací. Mnoha politikům vadila válka. Nicméně většina se shodovala: uzavřeme příměří se západními Spojenci a celý válečný stroj otočíme proti Sovětskému svazu.
Vojáci připravovali atentát několikrát, v roce 1943 šestkrát, ale nikdy to nevyšlo. Invaze jejich jednání uspíšila. Za nejvhodnější místo k jeho likvidaci považovali Vlčí doupě, velitelství poblíž Rastenburgu v lesích Východního Pruska (dnes Ketrzyn v Polsku).
Během porady 20. července 1944 položil plukovník Claus von Stauffenberg aktovku s bombou pod stůl, okolo něhož všichni včetně vůdce stáli, a odletěl do Berlína. Pekelný stroj vybuchl, několik lidí zabil, několik zranil, ale Hitler vyvázl s lehkými zraněními. Gestapo zahájilo hon na pučisty. Stovky vysokých důstojníků a politiků poslaly soudy na šibenici.
Rozkaz o „spálené zemi“
Od zahájení druhé fronty byl konec Třetí říše neodvratný. Německá vojska ustupovala na všech frontách. Hitler stresovaný situací, obluzený všemi možnými léky, žijící v podzemním krytu bez zdravého vzduchu, se stal troskou. Nedokázal kontrolovat třas svých rukou, upadal do hysterických záchvatů. Už nebyl při smyslech, pořád myslel, že má dost vojáků a snažil se je dirigovat.
Když si uvědomil, že válku prohraje, chtěl zničit celé Německo. Ministru válečného průmyslu Albertu Speerovi v březnu 1945 řekl: „Jestliže je válka prohraná, zemře také národ. To je nevyhnutelnost osudu. Není nutné zabývat se základy, které bude lid potřebovat k zachování nejprimitivnější existence.“ Vydal rozkaz o „spálené zemi“. Naštěstí ho ne všichni poslechli.
Koncem dubna 1945 obklíčila Rudá armáda nacistickou metropoli. Dobývala ji dva týdny. Hitler chtěl původně odejít do Alp, ale nakonec zůstal v podzemním bunkru pod kancléřstvím. Odtud dával rozkazy armádám, které neexistovaly, žil mimo reálný svět. Jak Göring, tak vůdce SS Heinrich Himmler se tajně pokoušeli vyjednávat se západními Spojenci o příměří, ale bezúspěšně.
Krátce po půlnoci 29. dubna se Hitler oženil. Vzal si svou milenku Evu Braunovou, o jejíž existenci neměl svět dvanáct let ani tušení. Druhý den spáchali novomanželé sebevraždu. Oficiální propaganda tvrdila, že vůdce „padl hrdinnou smrtí“.
Sovětská kontrarozvědka, která těla obou sebevrahů objevila, musela tento nález na Stalinův příkaz zamlčet. Sovětský diktátor nechtěl, aby se svět dověděl, jak jeho největší rival odešel ze světa. Teprve po pádu komunistického systému se začala tahle záhada rozplétat. KGB uchovávala úplnou spodní čelist Hitlera a spodní můstek Braunové. Teprve 5. dubna 1970 nechala sovětská tajná policie jejich zbylé ostatky znovu spálit a popel vysypala do řeky u Magdeburku.
Bezpodmínečnou kapitulací podepsali zástupci německé branné moci v Remeši 7. května 1945. Druhá světová válka v Evropě skončila. Špičky Třetí říše stanuly před mezinárodním tribunálem v Norimberku, mnozí byli popraveni. Spousta nacistů zmizela v poválečném chaosu.
Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÁ TŘINÁCTKA – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. století (2012)