V jihokorejském Daejeonu (asi 160 km jižně od Soulu) se v minulých dnech už potřetí sešla rusko-korejská expertní komise. Znovu nebyla schopná sdělit veřejnosti, proč 10. června ukončila exploze naději, že se do vesmíru vydá poprvé korejské umělé kosmické těleso vyslané vlastními silami.
Dva světy
Jen málokde se najde jediný poloostrov tolika protikladů, jako je právě Korea. V 19. století se do té doby poměrně izolované území stalo součástí mocenského sporu Číny a Japonska, který roku 1910 s tichým souhlasem Británie i USA vyhrálo Japonsko.
Konec 2. světové války znamenal sice ukončení pětatřicetileté okupace, avšak přinesl místnímu národu nové komplikace. Hlavní vítězné mocnosti si rozdělily poloostrov podél 38. rovnoběžky. Nikým nevyhraná tříletá "korejská" válka (ve skutečnosti spíše americko-komunistická) přispěla k tomu, že tato demarkační linie dělí dva světy. Na nočních družicových snímcích je korejská část 38. rovnoběžky zřetelně vidět.
Dějiny starodávného národa se v posledním půl století tak liší, že při důsledné politické, ekonomické a lidské izolaci se stále víc prohlubují i rozdíly jazyka.
Dodnes severní KLDR (oficiálně Korejská lidově demokratická republika) neuznává existenci svého jižního souseda a považuje se za jediný legitimní stát rozprostírající se na celém Korejském poloostrově…
V jižní Korejské republice je situace obdobná, až na to, že tady se nezápasí s hladomorem. Naopak se část Koreje podporovaná Spojenými státy od 70. let vzmáhala nejprve hospodářsky, posléze se zvolna demokratizovala a nyní je považována za fungující moderní demokracií.
Jihokorejská cesta
Ze zcela odlišných příčin a se zcela odlišnými následky však vývoj v obou částech vede k úsilí o vypuštění vlastních družic vlastními raketovými prostředky.
V Jižní Koreji je tato aktivita pod pravomocí Korea Aerospace Research Institute (KARI), založeného v říjnu 1989.
|
KARI = Korea Aerospace Research Institute a byl založen v říjnu 1989. |
Sídlí v pátém největším jihokorejském městě Daejeon, kde je soustředěno asi 200 výzkumných a školních ústavů.
Vývoj vlastních raket tedy začal počátkem 90. let. Korea vyvinula a roku 1993 úspěšně vyzkoušela neřízenou jednostupňovou raketu na pevné pohonné látky KSR-I.
V letech 1997 a 1998 byla použita v tandemu jako dvoustupňová KSR-II.
Koncem roku 1997 začal vývoj motoru na kapalný kyslík a kerosin. Byl vyzkoušený při statických testech v květnu a srpnu 2002. První letové testy proběhly 18. listopadu 2002, kdy stroj vyvíjel tah přes 122 kN déle než 90 sekund.
Jím poháněná raketa o délce 14 metrů a průměru 1 metru dosáhla výšky 42 km. Průměrná rychlost dosáhla 0,9 km/s. Hlavice s přístroji po 230 sekundách dopadla do moře asi 85 km od místa startu. Všechny tyto raketové pokusy probíhaly na základně Anhueng v místech o souřadnicích 36,7° s.š., 126,5° v.d.
Byly to nesporně slibné výsledky. Počítalo se s tím, že družicový nosič několik desítek kilogramů těžké družice by vznikl spojením tří kapalinových stupňů s posledním stupněm na pevné pohonné látky. Raketa o hmotnosti 20 tun by měla délku necelých 30 m a první start by mohl být po roce 2005…
Ruský kůň a korejský oves…
Jenže koncem roku 2004 vznikla zcela jiná situace. S Ruskem, s nímž se již od počátku století začalo spolupracovat při výstavbě raketové základny, byla podepsána zajímavá smlouva o společném vývoji nosiče. Jeho 1. stupeň bude používat v Rusku tehdy ještě jen plánovaný 1. stupeň rakety Angara, jako druhý pak měla sloužit raketa KSR-I.
|
...roční rozpočet KARI byl v roce 2007 450 milionů USD... |
Dlouho to však vypadalo, že se do rakety Rusům příliš nechce. Původní termíny byly oddalovány (asi šestkrát během dvou let), ale nakonec Chruničevovy závody splnily, co měly. Jistě k tomu přispělo 200 milionů dolarů z Jižní Koreje.
Korejci mezi tím navyšovali i roční rozpočet KARI. Roku 2003 to bylo asi 150 millionů USD, roku 2007 už 450 milionů USD. Soustředili se v raketové technice na systémy řízení a na výstavbu moderního kosmodromu Naro Space Center v provincii Jižní Jeolla, správní oblast Goheung.
Ta leží na nejjižnější výspě poloostrova 485 km jižně od Soulu (podle něhož také raketa dostala loni na jaře název). Pro úplnost: 34,431867° s.š., 127,535069° v.d. Do kosmického přístavu vložili přes 400 milionů dolarů.
Na podzim 2008 tu byla předvedena maketa nosiče KSLV-1 (Korea Space Launch Vehicle-1) při testování pozemního zařízení a na jaře byla ukázána veřejnosti.
Novináři tedy viděli, že první stupeň rakety Naro-1 bude mít délku 25,8 m, průměr 2,9 m a startovní hmotnost 140 tun. Z toho vyplývalo, že je to vlastně vývojová verze univerzálního prvního stupně budoucí ruské Angary.
Avšak místo proponovaného kapalinového motoru RD-191 o tahu 2000 kN bude pro Korejce vybaven slabším motorem RD-151 o tahu 1670 kN na kapalný kyslík a kerosin.
Druhý stupeň o délce 7,7 m i s krytem je korejský. Postavila jej KARI (Korea Aerospace Research Institute) na základě dobrých zkušeností s první sondážní raketou z 90. let. Celková délka tedy je 33,5 m a startovní hmotnost 140 tun.
První pokus
S půlročním zpožděním dopravilo v polovině června 2009 ruské transportní letadlo An-124 z Uljanovsku na jihokorejské letiště Pusan 1. letový exemplář a lodí byl přepraven na kosmodrom.
Se startem se počítalo konce července, avšak na žádost ruských specialistů byl start odložen na polovinu srpna.
Při statickém testu byla totiž zjištěna nepravidelnost chodu čerpadla Avšak dodatečně se ukázalo, že šlo o chybu měřicího systému a nikoliv turbočerpadlového systému.
Termín startu byl posunut na 19. srpna. Avšak po zjištění, že došlo k nízkému tlaku v pneumatickém ovládacím systému ventilu, byl start znovu posunut. A protože úplné vyprázdnění nádrží trvalo několik dní, bylo nové opakování startu odloženo na 25. srpna 2009.
Let začal slibně, přesně podle manuálu. Později se ale ukázalo, že start nebyl zcela úspěšný a družice se nedostala na oběžnou dráhu. První stupeň fungoval správně. Proběhlo jeho oddělení od 2. stupně i zážeh 2. stupně, ale neoddělila se část aerodynamického krytu. Druhý stupeň tak dosáhl rychlost jen 6,2 km/s. Potřeboval však 7,8 km/s.
Větší hmotnost dále působila, že řídicí systém rakety byl zmaten a závěr letu byl strmější. Proto se sice dostala větší výše, než se plánovalo (340 km místo plánovaných 300 km), ale nedosáhla oběžné rychlosti.
Na první pokus začátečníka to však byl docela obstojný výsledek a podrobnější popis neúspěchu dokumentuje, jakými maličkostmi je stvrzován potenciální úspěch.
Tajemství úspěchu: znovu
S opakovaným pokusem počítal už i původní kontrakt. O novém termínu v květnu letošního roku se tak uvažovalo hned v srpnu. Několik hodin před koncem prvního letošního kvartálu odeslali rusové nový letový exemplář 1. stupně z moskevského výrobního závodu přes Uljanovsk. Odtud byl letadlem AN-124 přepraven 4. dubna na letiště Pusan v Jižní Koreji a pak lodí na kosmodrom.
O šest týdnů později bylo po společném setkání specialistů stanoveno datum startu: 9. června. Dva dny před tímto termínem byla podle harmonogramu raketa vyvezena na startovní plochu, ale poté objevily problémy s nestabilitou signálu mezi nosičem a testovacím pozemním zařízením.
|
...raketa byla doplněna o zásoby vody (600 tun) i speciální hasební kapaliny (18m3)... |
Převedení rakety do vertikální polohy se o pět hodin protáhlo, ale technici vše zvládli a přípravy pokračovaly bez dalších problémů dál. Až tři hodiny před plánovaným startem se nečekaně zapojil hasicí systém, který ze tří trysek zalévá rampu při zážehu motorů 1. stupně tak, aby nedošlo k jejímu poškození.
Paradoxně teprve pak měly být do nádrží přečerpány pohonné látky. Závada však byla rychle odstraněna, zásoby vody i speciální hasební kapaliny doplněny. Celkem to bylo 600 tun vody a asi 18 m3 kapaliny. Start pak mohl být znovu naplánován na 10. června v 17.01 místního korejského času, který oproti našemu posunut o sedm hodiny dopředu.
Devět minut poté měla být na oběžnou dráhu se sklonem 80° dopravena družice STSAT – 2B (Science and Technology Satelite) o hmotnosti 99,4 kg.
Družice
Bylo to dvojče minisatelitu, který měl být vypuštěn již při loňské první zkoušce rakety Naro-1. Program měl být pokračováním dlouhodobého výzkumu, zahájeného pro střechovou organizaci KARI v Korean Advanced Institute of Science and Technology (KAIST, rovněž v Daejeonu) pod názvem Uribyol (Naše Slunce).
První taková družice byla postavena v Koreji na základě licence britské firmy Surrey Satellite Technology Ltd. (SSTL) podle modelu Uosat 5 a vypuštěna roku 1992. Korea tím získala první velmi cenné národní zkušenosti s kosmickou technikou.
Třetí družice této volné série, vypuštěná v září 2003 indickou raketou z kosmodromu Šríharikota měla dvojnásobnou hmotnost. Čtvrtá s názvem STSAT-1 vynesená roku 2003 ruskou raketou Kosmos-3M již byla přímým předchůdcem té nynější.
STSAT-2 slouží jako vědecké i technologické družice. Jsou tříose stabilizované s krychlovým tvarem s rozměry 673 x 898 x 673 mm. Ve výbavě mají dva výklopné a jeden pevný panel s fotovoltaickými bateriemi, které dodávající 160 W elektrické energie.
Nový satelit letos nesl sérii technologických experimentů, mj. nový polohový řídicí a kontrolní systém (s orientací o přesnosti lepší než ±5' a stabilitou ±0,5°). Využíval plazmové polohové motory, hvězdné čidlo a sluneční senzor.
Na palubě byly dva primární experimenty: moderní dvoukanálový radiometr DREAM (Dual-channel Radiometer for Earth and Atmosphere Monitoring) pro monitorování Země a atmosféry pro měření v pásmu 23,8 GHz a 37 GHz a blok devíti mimořádně přesných koutových odrážečů laserových signálů LRA (Laser Retroreflector Array).
Pro záznam dat měla být používána polovodičová paměť s kapacitou 3,5 Gbit, přičemž pro vysílání vědeckých dat měla být k dispozici rychlost přenosu 10 Mbit/s.
Perfektní začátek, konec v plamenech
Jak dokumentární záběry dokazují, start vypadal perfektně, avšak telemetrické spojení bylo k dipozici 136 sekund a poté ztraceno. Současně raketa ve výšce asi 70 km explodovala; úlomky dopadly do moře ve vzdálenosti 470 km jižně od ostrova Jeju.
V té době zdaleka ještě neskončil činnost první stupeň a podle předem publikovaného letového plánu měl motor RD-151 fungovat do 229 sekud po startu. V 232. sekudě mělo dojít k oddělení ruského stupně a po dalších 163 sekundách letu setrvačností se měl zažehnout korejský druhý stupeň na pevné pohonné látky. Ten po necelé minutě činnosti měl dosáhnout kruhové rychlosti.
Nečekaná exploze byla samozřejmě detailně filmována a při analýze se ukázalo, že 0,5 sekudy a 5 až 10 s po hlavní explozi následovaly ještě dvě menší. Trosky havarované rakety byly ještě tentýž den vyloveny a v dalších týdnech důkladně prozkoumány.
|
...korejská touha po vesmíru trvá již osm let... |
Není to pro Rusy právě nejlepší reklama, nicméně to se stává "i v nejlepších rodinách"; pardon, firmách. Neúspěch se samozřejmě nečekal, ale právníci s ním počítali: vzdát se nyní pokračování spolupráce a nezabezpečit další start by Chruničevovy závody stálo zbytečné penále přes 10 milionů dolarů.
Současně si připomeňme, že korejská touha po vesmíru trvá osm let a při vývoji rakety byla podpořena více než 400 miliony dolary. V odborné veřejnosti ostatně roste přesvědčení, že celá spolupráce umožňuje především Rusům finančně výhodné testování nové raketové techniky. Něco ve smyslu lidové průpovídky "přijďte si uvařit Vaše uzené do naší polévky".
Neprodleně byla ustavena společná odborná komise 13 ruských a 13 korejských specialistů hledající primární příčiny havárie. Sešla se poprvé 14. června a poté střídavě v Koreji i Rusku a bude dál pracovat i po nynějším rozhodnutí o opakování experimentu v Naro tak, aby bylo možné včas provést nutné změny v konstrukci nosiče.
Takže do roka a do dne se nad Koreou ukáže…
