O důvodech vymírání na konci křídy a jeho průběhu se psalo již mnohokrát. Zhruba jednou za dva měsíce se navíc objevuje nová studie, která ještě více prohlubuje naše znalosti o této stěžejní události v dějinách vývoje života na Zemi. Výjimkou není ani letošní listopad, kdy byla publikována studie o stavu vegetace a jí pojídajícího hmyzu na území současné Argentiny na přelomu křídy a paleocénu.
Vedoucím výzkumu je Michael Donovan, doktorand geologických věd na Pensylvánské státní univerzitě, který se svým týmem publikoval práci v periodiku Nature, Ecology & Evolution. Vědci pracovali s materiálem pocházejícím z nalezišť v argentinské provincii Chubut, která je známá i skvělými objevy dinosauřích fosilií ze starších geologických dob (včetně dosud nepopsaného obřího titanosaura).
Patagonské fosilie se nacházejí podstatně dál od místa dopadu asteroidu Chicxulub než zkameněliny z většiny severoamerických lokalit, proto jsou cenným příspěvkem k řešení otázky, nakolik tato událost ovlivnila život ve vzdálenějších oblastech. Jak prohlásil sám Donovan: „Rostliny a hmyz jsou nejrozšířenějšími mnohobuněčnými organismy na Zemi a my víme, že reagují na velké změny svého prostředí. Proto jsou výborným zdrojem informací o naší minulosti.“
Chodbičky a hálky na listech rostlin svědčí o vysoké biodiverzitě některých skupin hmyzu. V tomto případě jde o fosilní otisk listu z období nejmladší křídy (patagonské souvrství Lefipán), asi před 67 až 66 miliony let. Po katastrofě původci těchto struktur zřejmě relativně rychle vymírají.
Vědci proto analyzovali na 3 646 zkamenělin a Donovan využil svoji nově vyvinutou metodu výzkumu pro jejich podrobnou prohlídku a vyhodnocení. Pátral po stopách larev hmyzu, které se živí listy a způsobují na jejich čepelích charakteristické otvůrky. Podle jejich přítomnosti či naopak nepřítomnosti pak mohl odhadnout, k jak významnému vymírání v průběhu katastrofyu rostlin a hmyzu docházelo v Jižní Americe. A jaký je tedy výsledek?
Jak se ukázalo rozborem fosilií listů z doby před a po katastrofě, vymírání bylo i na území Argentiny velmi drastické a náhlé – v rozporu s očekáváním nepřežil jediný druh hmyzu, který vytváří chodbičky v listech. To odpovídá situaci zjištěné již dříve například v Montaně, ale vědci se domnívali, že by přece jenom Jižní Amerika mohla být ušetřena alespoň nejhorších důsledků impaktu (což souvisí s úhlem a směrem dopadu asteroidu) a mohla by tak představovat jakési útočiště pro živočichy západní polokoule.
Ovšem opak je skutečností, ekosystémy Jižní Ameriky byly nejspíš úplně stejně nebo jen o málo méně zasaženy a zdevastovány. Přesto zřejmě hrála rozdílná vzdálenost od epicentra dopadu v případě Jižní Ameriky pozitivní roli. Zdá se totiž, že obnova biodiverzity do podoby, jakou měla před katastrofickou událostí, zde trvala podstatně kratší dobu než v Severní Americe – konkrétně asi 4 miliony let oproti 9 milionům let v případě dnešní Montany.
Vykousaná plocha listové čepele, svědčící o návratu původní hmyzí biodiverzity po katastrofě na konci křídy. Stáří 62,5 – 62,2 milionu let však ukazuje, že k úplné regeneraci ekosystémů na území současné Argentiny byly možná zapotřebí téměř čtyř milionů let.
Je tedy možné, že alespoň pro část druhové rozmanitosti listožravého hmyzu zde zůstala zachována jakási roztroušená a izolovaná útočiště, ve kterých mohly jejich populace nadále přežívat. Také studie mikroskopického planktonu a pylových zrn již dříve ukázala, že na jihoamerickém kontinentu si život s katastrofou na konci křídy poradil o poznání lépe než na severnějším kontinentu, na který směřovala mnohem větší vlna zkázy vzhledem k úhlu dopadu asteroidu Chicxulub.
Nový výzkum tedy přináší cenné informace, ale jak přesně vypadal svět v těch nejkritičtějších okamžicích této převratné události, stále nevíme. Více snad napoví i aktuálně probíhající zkoumání vrtných jader, získaných z místa impaktu letošní nákladnou expedicí. Jak trefně uvádí profesor geologie na Pensylvánské státní univerzitě Peter Wilf: „Náš moderní svět je přímým dědicem této katastrofy.“ Je potřeba, abychom se toho o ní dozvěděli co možná nejvíce.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy. Byl redakčně upraven, originál najdete zde.
