V roce 1997 začali vědci zkoumat ohromné pohřebiště o ploše 2,3 km² čtverečních, nacházející se u hranic kanadských provincií Alberta a Saskatchewan nedaleko městečka Hilda. Fosilie zde objevil již roku 1959 paleontolog Wann Langston Jr., ale teprve o čtyři desetiletí později byl zahájen systematický výzkum.
Paleontologům bylo brzy zřejmé, že toto tzv. „Hilda mega-bonebed“ patří k největším známým pohřebištím dinosaurů na světě. Tisíce fosilních kostí rohatého dinosaura druhu Centrosaurus apertus zde leží poházené a promíchané jako němí svědkové pradávné živelní katastrofy, která zahubila ohromné stádo těchto zajímavých ceratopsidů (to jsou rohatí ptákopávní dinosauři, z nichž nejznámější je rod Triceratops).
V době před 76 miliony let se zde nacházela rozsáhlá záplavová nížina, která v dané době neležela daleko od břehů Velkého vnitrozemského moře, jež tehdy rozdělovalo budoucí severoamerickou pevninu na západní Laramidii a východní Appalačii. Zkameněliny dinosaurů a dalších živočichů tehdejších ekosystémů se uchovaly v sedimentech proslulých geologických souvrství z období pozdní křídy, jako jsou Dinosaur Park, Judith River, Two Medicine a další. Zmíněný objev, který byl vědecky zpracován a oznámen světu v roce 2010 v knize New Perspectives On Horned Dinosaurs (Indiana University Press), představuje jeden z prvních důkazů o existenci ohromných stád ceratopsidů, čítajících ne desítky, ale stovky nebo dokonce tisíce jedinců.
Ohromné „lůžko kostí“ se skládá ze čtrnácti menších lokalit s masovou akumulací kostí na celkové ploše 568 akrů a patří k několika ohromným pohřebištím tohoto druhu v Severní Americe. Nejdelší souvislý výchoz jílovce se zde táhne do úžasné délky asi sedm kilometrů (z toho zhruba 3,7 km je přímo viditelných). Masové úmrtí centrosaurů je přitom patrné na více místech v Albertě, což nasvědčuje katastrofě děsivých rozměrů a rozsahu.
Zachovalý otisk kůže jedince druhu Centrosaurus apertus z kanadských nálezů
Centrosauři byli rohatí dinosauři průměrné velikosti (dospělá délka 6 metrů a hmotnost kolem 2,3 tuny) a sdíleli ekosystémy s dalšími známými druhy dinosaurů, jako jsou hadrosauridi Corythosaurus casuarius a Parasaurolophus walkeri, ankylosauři Euoplocephalus tutus a Panoplosaurus mirus nebo teropodi Dromaeosaurus albertensis a Gorgosaurus libratus. Právě velcí tyranosauridi, jako byl Gorgosaurus a Daspletosaurus, mohli být významnými predátory těchto ceratopsidů, ačkoliv snad přednostně lovili méně „ozbrojené“ hadrosauridy.
Ale vraťme se k záhadné katastrofě. Co se před 76 miliony let na území dnešní jihovýchodní Alberty vlastně stalo? Sedimentologický rozbor naznačuje, že horniny s fosiliemi tisíců centrosaurů byly uloženy naráz ve stejné době. Rekonstrukce dávného ekosystému ukazuje, že šlo o téměř dokonale rovnou záplavovou nížinu v blízkosti pobřeží, podobnou dnešním tropickým zálivům, třeba Mexickému zálivu nebo část pobřeží Bangladéše.
Rovina neposkytovala žádnou ochranu proti záplavám, které nepochybně doprovázely tropické bouře a obří hurikány, které se v oblasti jistě musely vyskytovat. Jedna taková zřejmě mohla za vytvoření pohřebiště u Hildy. Pokud můžeme vycházet z dnešních analogií, došlo zřejmě k rychlému zaplavení vnitrozemí až do vzdálenosti kolem 100 kilometrů a výška záplavy mohla být kolem čtyř metrů.
Ani taková katastrofa nevyhubila život v oblasti dokonale. Fosilní objevy také dokládají, že se zde mrchožrouti po opadnutí vody vyskytovali ve velkém množství a snažili se co nejvíce nasytit masem z těl v různém stadiu rozkladu. Tomu odpovídá velké množství zcela chaoticky rozházených částí koster i otisky zubů na některých kostech.
Katastrofy podobného rozsahu také vysvětlují, proč je dnes právě Alberta jedním ze světově nejbohatších míst na objevy dinosauřích fosilií i to, proč jsou dinosauří zkameněliny často objevovány v takové kvalitě zachování a v tak velkém počtu.
A kolik jedinců tedy na lokalitě „Hilda mega-bonebed“ zahynulo? Odhady jsou velmi nejisté, protože orientace a chaotické rozložení fosilií neumožňuje žádnou přesnou představu. V části sedimentu s největší hustotou fragmentů lze odhadnout asi jednoho jedince na každé tři metry čtverečné, což dává dohromady zhruba necelých sedm stovek jedinců (autoři výzkumu uvádějí číslo 667).
Pokud přičteme i fosilní materiál z dalších částí lokality (kde je ovšem početnost oproti zmíněné vrstvě již jen desetinová) vychází nám počet zde utonulých rohatých dinosaurů přibližně na 1 500. Je nicméně jisté, že velká část těchto usazenin již byla dávno erozí odstraněna, a tak můžeme směle předpokládat, že při katastrofě utonulo řádově mnoho tisíc ceratopsidů, o dalších obratlovcích ani nemluvě.
Kdysi byla tato pohřebiště skutečně obrovská, ostatně někdejší geografické rozšíření druhu C. apertus je odhadováno až na 40 tisíc čtverečních kilometrů. Ale jak už to tak v paleontologii chodí, co je neštěstím pro jednoho, je v tomto případě velkou vědeckou příležitostí pro druhého. S drobným časovým odstupem 76 milionů let.
Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie.
